KPO - Celou Českou republikou 2002

Celou Českou republikou 2002
Reinhard Schröder - vědomí bezvědomí
(22.-24.8.2002)

Brilantní zprávy o průběhu ultramaratónských akcí vždy na svých stránkách i ve specializovaných ultramaratónských periodikách přináší zkušený německý vytrvalec Reinhard Schröder (Německo). Letos se netajil cílem kvalifikovat se v rámci závodu Celou Českou republikou na Race Across America. V překladu přinášíme jeho článek pro UMCA magazine. V závěru pak jako bonus přinášíme Reinhardovy odpovědi na naše dotazy, týkající se převážně jeho speciálního ultramaratónského vybavení a otevřeně mluví i o typických ultramaratónských problémech.

Šestý ročník závodu Celou Českou republikou se konal 22-25. srpna 2002. Kvůli zničujícím povodním týden před závodem byla původní trasa v oblasti severně od Prahy, poblíž soutoku Vltavy a Labe, lehce pozměněna. Celková vzdálenost 1 111km (690 mil) a převýšení 9 600 metrů (31 500 stop) zůstaly prakticky stejné v porovnání s původní trasou.

22. srpna v 15:00 vystartovalo 9 mužů a jedna žena pěti národností z Jiráskova náměstí v Ostravě vstříc svému osudu. Kategorie dvoučlenných týmů byla pro nízký počet účastníků v loňském roce zrušena.
Povětrnostní podmínky byly více méně dokonalé, bez deště - podobně jako loni. Denní teploty nepřekračovaly 30°C. První noc klesla teplota na 12°C, druhou noc na Vysočině až na 9°C.

Až do Bruntálu na 75. km se jelo za vozidlem pořadatelů. Drafting byl až sem povolen a proto všech 10 závodníků zůstávalo dlouho pohromadě. Průměrná rychlost byla vcelku vysoká, okolo 35km/h a jednotliví jezdci postupně rezignovali a dál pokračovali svým vlastním tempem. Pole se natáhlo. Na 60. km jsem se rozhodl odstoupit ze zbývající skupiny 6ti jezdců, abych od mého doprovodu získal plné lahve s pitím.

Na první průjezdní kontrolu v Hradci Králové na 242. km jsem dorazil na třetí pozici, když v kopcích Sudet za mnou zůstali Donncha Cuttriss (IRL), Thomas Stindl (A), Martin Kerekeš (SK) a Josef Trchalík (CZ). V téměř stejném místě jako loni (294. km) jsem dojel Patrika Bartíka (CZ). Jediný jezdec, který nebyl na dohled, byl na prvním místě jedoucí Pavel Beran (CZ). Při prezentaci před startem oznámil záměr zajet trať v novém rekordu v čase pod 40 hodin. Vypadalo to, že to myslel vážně.

V následujících hodinách jsme se navzájem předháněli v rámci mohutné noční bitvy o momentální druhou příčku. Vyzval jsem svůj doprovod, aby otočili „volume doprava“ u vnějšího ozvučení doprovodného vozu a amplifikovaný heavy metal mi dodával motivaci.

Když jsem dojížděl Bartíka, jeho posádka ho jejich zvukovým systémem povzbuzovala a výkřiky hop hop hop ho hnala kupředu ve spurtování pro znovunabytí druhé pozice. Po překročení Labe v Mělníce (370. km) jsem se rozhodnul zůstat těsně za Bartíkem a na čas jsem přerušili tu malou žabomyší válku. Po chvíli jsme projížděli komplikovanou objížďkou po lokálních silničkách s příšerným povrchem, které objížděly původní cestu zničenou při povodních. Na jedné křižovatce jel Bartík rovně, avšak můj doprovod byl přesvědčen, že máme jet vpravo a rozdělili jsme se.

Kvůli chybě v navigaci a krátké zastávce v Dubí (druhá průjezdní kontrola) na 449. km jsem ztrácel na Bartíka 30 minut. Do třetí kontroly v Karlových Varech (553. km) moje ztráta narostla na téměř jednu hodinu. Od pořadatelů jsme se také dozvěděli, že Pavel Beran vede o 2 hodiny před Bartíkem a je tedy 3 hodiny přede mnou. Kerekeš a Trchalík byli na 4. a 5. pozici 2 hodiny za mnou. Kerekeš měl v ranní mlze problémy s viděním. Kousek před Dubí narazil do dopravního značení a vážně si poranil rameno. Navíc také zcela zničil své kolo. Přesto se však rozhodnul pokračovat dál na rezervním kole a bojovat s bolestí. Musel však dělat delší přestávky.

Alexander Gepp (A) dojel na kontrolu v Dubí na šesté pozici. Měl obrovské problémy s doprovodným vozidlem. Ukázalo se, že vozidlo je v rozumném čase neopravitelné. Shodou okolností mezi ním a Thomasem Jaklitschem (A) na sedmé pozici byl zrovna minimální odstup. Thomas neváhal a úžasným sportovním gestem mu nabídl na další cestu pomoc svého doprovodného vozu, kam dokonce nabral i jednoho člena Geppova týmu. Dál pokračovali společně a pro Geppa to byla jiskřička naděje, že dojede do cíle závodu.

O něco později však Jaklitsch začal mít problémy se sezením, ozvala se kolena i úpony Achillovy šlachy. Pokračoval dál jen velmi pomalu. V Plzni (636. km) se Gepp rozhodnul nepokračovat bez svého doprovodu dále a ze závodu odstoupil.

Já jsem měl těžkou krizi za Plzní - jak fyzickou, tak psychickou. V tomto stavu jsem se dost obával náročných kopců na Vysočině, které měly přijít za pár hodin. S pomocí mé posádky jsem krizi překonal právě včas. V Táboře (740. km) začala druhá noc a do kopců na Vysočině jsem vyrazil v dobré náladě. O půlnoci jsme předjeli Bartíka a jeho posádku v Jihlavě (823. km). Spal na krajnici. Když nás jeho posádka zpozorovala, okamžitě jej vzbudili. S výhodou v podobě spánku nebyl pro Bartíka problém mě opět předjet a získat dostatečný časový odstup.

Krátce za Žďárem nad Sázavou jsem pocítil úplné vyčerpání. Byla chyba, že jsem poslechl moji posádku a v tomto stavu se snažil jet dál. Obávali jsme se, že si nemůžeme dovolit už žádný spánek pro dosažení limitu pro RAAM. Výsledkem bylo, že jsem jel nepředstavitelně pomalu a moje mysl si se mnou začala hrát. Jasné vnímání se střídalo s úplným zmatkem. Už jsem nebyl jsem schopen rozeznat, co je skutečnost a co blouznění. Euforie a deprese se střídaly v rychlém sledu.

Ve stavu nejhlubší krize jsem dojel kousek za Bystřicí (885. km) k dopravnímu značení oznamujícímu další objížďku. Silnice do Boskovic byla uzavřena. Stejná situace se na tomto místě odehrála i loni. Loni jsem na kole uzavírkou projel a můj doprovod jel po objížďce. Tentokrát jsme se rozhodli nerespektovat značení a původní cestou jet i s doprovodem a případně se vrátit, kdyby nešlo pokračovat.

Po dlouhém sjezdu jsme se dostali do údolí u Štěpánova. Ve stoupání na Hodonín se ukázal důvod uzavírky. Říčka Hodonínka se v týdnu před závodem rozvodnila. Polovina silnice po obou stranách byla zcela zničena. Strašné. Naštěstí zbývající šíře vozovky byla dostatečná i pro doprovodné vozidlo. V bahně na zbytku vozovky byly stopy pneumatik a tak jsme se rozhodli pokračovat. Se štěstím jsme tímto úsekem projeli, avšak cena za to byla vysoká - v doprovodném týmu došlo k ostrému konfliktu.

V Boskovicích (923. km) Stindlova posádka volala mému doprovodu a chtěli vědět, zdali se dá objížďkou projet. Potvrdili jsme jim to, ale součastně jsme se dozvěděli, že Stindl a Trchalík jedou téměř společně a jsou okolo hodiny za námi. Stindl v uplynulé noci postoupil o několik pozic. Nedokázal jsem si představit jak udržím můj hodinový náskok. Nedokázal jsem si ani představit jak ujedu zbývajících 190 km.

V Prostějově definitivně skončila Vysočina a trasa byla dál rovná. Stále jsem se ale cítil jako zombie. V Přerově (986. km) jsme se od pořadatelů dozvěděli, že Pavel Beran právě dojel do cíle v novém fantastickém traťovém rekordu 41 hodin 8 minut a limit pro kvalifikování na RAAM je tím pádem čas 47 hodin 18 minut. Tato informace kupodivu pronikla do mého podlomeného vědomí a pokusil jsem se ze sebe vyždímat poslední zbytky energie.

Bohužel však moje posádka nepostřehla, že jsem zcela dehydratován. V Příboru (1079. km), pouhých 30 km od cíle, mi zbývalo celých 90 minut do kvalifikačního limitu, ale ani to mi nepomohlo. Fyzicky jsem byl absolutně na dně a psychicky totálně pomatený. Každá buňka v mém mozku i celém těle toužila po jediném - po odpočinku. Na snahy doprovodu dostat mě zpět na kolo jsem vůbec nereagoval. Vnímal jsem prostor okolo sebe, ale necítil se jako součást reality.

Bez lékaře v doprovodném týmu následoval jediný možný krok - zavolání první pomoci a převoz do nemocnice.

20 minut po mém posledním šlápnutí do pedálů v tomto závodě mě předjeli Thomas Stindl a Josef Trchalík. Do cíle dorazili společně v čase 46 hodin 58 minut a oba se kvalifikovali na RAAM. Patrik Bartík dokončil závod o dvě hodiny dříve na druhé pozici v čase 44 hodin 59 minut. Martin Kerekeš bez ohledu na své zranění dojel na páté pozici v čase 49 hodin 2 minuty. Hana Ebertová (CZ) dorazila do cíle celkově šestá v čase 53 hodin 56 minut a ustavila nový ženský rekord. Thomas Jaklitsch (57 hodin 7 minut) a Doncha Cuttriss (61 hodin 23 minut) byli poslední, kdo dorazili do cíle.

KPO: Hello Reinhard, tvůj článek je super, nevadilo by ti, kdybychom ho v překladu do češtiny dali na náš web? Už jsme tam dali příspěvek Hany Ebertové, e-mail Martina Kerekeše…
Reinhard: Dík, klidně ho použijte.

Mohl bys trochu popsat svůj bicykl? Určitě bude zajímavé dozvědět se něco o tom, na čem si jel.
Moje závodní kolo je:

Rám: TitanFlex 700c monocoque z Al-slitiny s titanovým ramenem střední velikosti pro tělesnou hmotnost 66-84 kg (dodávány jsou i provedení pro nižší a vyšší hmotnost) - info o rámu lze nalézt na www.go.to/titanflex (v němčině - pro evropské zákazníky), nebo na www.titanflex-usa.com (v angličtině - pro US zákazníky)

Komponenty: Shimano DuraAce
Vidlice: Look Carbon-ocel
Představec: Look Ergo Stem
Pedály: Look
Nástavce: Syntace
Řídítka: Syntace C2
Kola: Rolf Vector Pro
Sedlovka: Campagnolo Chorus Titanium
Sedlo: KJU saddle (zakázková výroba, zatím ještě není dodáváno na trh)

Hanka Ebertová nám říkala, že při „Celou Českou republikou“ viděla, že se tvůj rám díky své konstrukci při každém šlápnutí zhoupne. Je to skutečně tak dramatické?
Ten pohyb je okolo dvou centimetrů, právě tolik, aby se člověk cítil pohodlně, avšak nepůsobilo to těžkosti s koleny.

Možná je to jediný způsob, jak při ultramaratónech nemít problémy… jak to říct… se zadkem :o)
Pomáhá to hodně. Ty příšerné silnice u Mělníka mě ale díky tomu vůbec netrápily. Velmi důležité je určitě také sedlo a cyklistické kalhoty. Já používám švýcarské Assos Campionissimo. V reklamách inzerují, že to jsou nejdražší kalhoty na světě s cenou 143 Euro, ale jsou skutečně nejlepší, které znám. Sedlo KJU využívá novou patentovanou technologii a já jsem testovací jezdec výrobce. Moje sedlo je vyrobeno na míru. Podobná sedla budou na trhu pravděpodobně již brzy.

Ještě ke kolu. Kolenům neustálé drobné změny geometrie skutečně nevadí?
Vůbec. Na „Celou Českou republikou“ jsem měl problémy s nedostatkem spánku, průjmem a dehydratací. Neměl jsem žádné problémy s rukama, chodidly, koleny, krční páteří ani se sezením, tedy žádný z obvyklých fyzických problémů ultracyklistů.

pořadí	jméno	stát	čas	poznámka
1	Beran Pavel	ČR	41:08	rekord závodu
2	Bartík Patrik	ČR	43:59
3-4	Trchalík Josef	ČR	46:58
3-4	Stindl Thomas	Rakousko	46:58
5	Kerekeš Martin	Slovensko	49:02
6	Ebertová Hana	ČR	53:56	ženský rekord závodu
7	Jaklitsch Thomas	Rakousko	57:07
8	Cuttriss Doncha	Irsko	61:23
-	Gepp Alexander	Rakousko	nedojel
-	Schröder Reinhard	Něměcko	nedojel