KPO - Celou Českou republikou 2002

Celou Českou republikou 2002
s Hanou Ebertovou (KPO) pohledem ze sedla Mikeše
(22.-24.8.2002)

Non-stop 1 111 km Celou Českou republikou - nejdelší závod u nás, který je také oficiální kvalifikací na nejdelší závod na této planetě RAAM, absolvovala Hanka Ebertová (KPO) letos již počtvrté. Reportáž z pekla tohoto závodu tentokrát přinášíme z pohledu samotné závodnice. Výborný čas, kterého dosáhla, patrně přispěl k tomu, že se nám ji podařilo přemluvit k sepsání tohoto příspěvku.

S důkladností sobě vlastní analyzuje Hanka svoji letošní účast v závodě Celou Českou republikou takto:

1. Trasa:
Ostrava - Hradec Králové - Jičín - Mladá Boleslav - Mělník - Lovosice - Dubí - Chomutov - Karlovy Vary - Plzeň - Tábor - Jihlava - Boskovice - Prostějov - Přerov - Rožnov pod Radhoštěm - Ostrava

2. Výsledek:
Celková ujetá vzdálenost: 1 118 km
Čistý čas jízdy: 45:19 (ø 24,66 km/h)
Celkový čas závodu: 53:56 (ø 20,73 km/h)

3. Posádka doprovodného vozu:
Michal Malášek (Ostrava - Tábor)
Jakub Štěpánek (Ostrava - Ostrava)
MUDr. Vladimír Dbalý (Milevsko - Ostrava)

5. Kolo "Mikeš":
rám: Morati 1.1
komponenty: Shimano Dura-Ace, Ultegra
vidlice, představec, sedlovka: Morati
zapletená kola: Shimano WH-7700
obuv+pedály: Shimano SPD-R
sedlo: Fi:zik Vitesse
doplňky: Profile design

6. Počasí:
Polojasno, první noc hustá mlha
Mírný severovýchodní vítr
Teplota den: 24-28°C
Teplota noc: 10-15°C

Na startu jsem byla ve vybrané ultramaratónské společnosti 9 vytrvalců, z nichž většina se netajila svým cílem - kvalifikovat se na Race Across America.

Hned po startu v Ostravě jsem byla více méně přinucena se zapojit do poměrně šíleného tempa, kdy jsem asi do 50. km měla na computeru průměrnou rychlost okolo 38km/h!!! Už dopředu jsem ale byla rozhodnuta řídit se svým plánem a v okamžiku, kdy tempo překročilo rozumnou mez (danou v mém případě dlouhodobější jízdou nad anaerobním prahem), jsem zbytek startovního pole opustila.

Na základě zkušeností jsem chtěla letos trochu změnit taktiku: zkrátit počet i délku zastávek a prodlužovat úseky jízdy i za cenu nižší rychlosti a už předem musím říct, že se tato taktika vyplatila.

Dále jsem tedy pokračovala na posledním místě, zcela osamocena. Cesta probíhala podle obvyklého scénáře až pod Červenovodské sedlo, kde se najednou objevilo vozidlo pořadatelů a byli jsme navedeni na první ze tří objížděk (každá z nich bohužel znamenala výrazný kopec navíc oproti původní trase a také výrazné „vylepšení“ povrchu vozovek).

Pokračovala jsem přes Štíty a následně po známé silnici č. 11 do Hradce Králové, kde byla první kontrola. V tomto okamžiku jsem už nabírala, i v důsledku objížďky, časovou ztrátu proti plánu. To příliš povzbudivé pro moji psychiku nebylo a kluci z doprovodu to na mně snadno poznali.

Manko postupně narůstalo možná i vlivem počasí. Padla hustá mlha a byla jsem nucená okolo 2:00 ranní, někde okolo Jičína, kde moje fyzická a následně i psychická krize vyvrcholila, sesednout z kola s tím, že budu 15 minut spát. To se mi ale nepodařilo, a tak kromě časové ztráty tato zastávka vlastně neměla žádný smysl. Doprovod si musel vyslechnout moje „milé poznámky“ o tom, že by bylo nejlepší to otočit rovnou na Prahu, ovšem poté se vše jakoby zázrakem otočilo a i přes další, záplavovou objížďku, vylepšenou kopci s tankodromem místo silnice a mírné bloudění za Mělníkem, jsem do Dubí (2. kontrola) časovou ztrátu skoro dojela a pokračovala poměrně svižně bez velkých problémů do Karlových Varů.

Těsně před nimi jsem si vychutnala asi 2 km vyfrézované silnice, což jsem komentovala nepublikovatelnými výrazy a auta za námi troubením. Za Karlovými Vary (3. kontrola) v kopci z Bečova nad Teplou jsem si poněkud zvýšila sebevědomí předjetím dvou Rakušanů (pozor - v kopci!). Myslím, že se u nich tou dobou začal projevovat přepálený začátek a velké vedro.

Průjezd Plzní se i přes poměrně velký pátečně odpolední provoz za pomoci Mirka Tauera podařil. V tento moment jsem začala přiživovat myšlenku, že je na dosah můj čtyřletý sen (a cíl) - zajet závod pod 50 hodin. Ve Spáleném Poříčí jsem s velkým naštváním vzala na vědomí další kopcem vylepšenou objížďku.

Můj velký údiv vzbudil také na krajnici stojící Martin Kerekeš, o kterém jsem věděla, že byl úplně vepředu. Při výjezdu na "Plzeňské Brdy" mě Martin dojel a já se dozvěděla příčinu. Někde před Dubím měl poměrně těžký pád, při kterém bohužel úplně zničil svého Fondriesta, ale přesto bojoval na náhradním kole a nakonec závod dojel ve velmi slušném čase (poznámka KPO: autentické svědectví Martina Kerekeše přineseme v speciální reportáži na našich stránkách v průběhu několika dní).

V tu dobu začal můj tým organizovat plánovanou výměnu posádky, která měla proběhnout v Milevsku. Bohužel i technika někdy selže, takže když mělo dojít k dohodnutí přesného místa a času, tak byly 4 mobily, ale žádný signál…

Zastavili jsme, vzala jsem si spacák a karimatku a posádku vyslala do Oseka, kde nový člen čekal s tím, že si na 30 minut lehnu a bez Vládi ať se nevracejí. Asi po 30 minutách, kdy jsem stejně neusnula v obavě, aby Mikeš neodjel beze mne, dorazila zpět doprovodná Felicie kompletní i s Vláďou, který od Tábora zaujal místo Michala. Hned jsem byla nakrmena „Nutridrinkem" a první pomoc obdržela kolena, která začala poměrně razantně protestovat proti ne úplně normální zátěži.

Následovala druhá noc a jako vždy v tuto dobu pomalu nastupující krize vrcholící mezi 2-4 hodinou ranní. Mezi Pelhřimovem a Jihlavou jsem boj s únavou vzdala a zastavila s naivní představou, že budu 15 minut spát. Kolena měla naneštěstí jiný názor a opět jsem nespala a také jsem začala mít obavy, že mi vysněný čas opět uniká mezi prsty a že problém bude nejen zajet rekord, ale možná i dojet.

S nastupujícím dnem a stoupající teplotou, někde mezi Jihlavou a Žďárem nad Sázavou (asi 800. km), se začala projevovat dehydratace i ujeté km. Rychlost pohybu vpřed klesla na 20km/h. Ve Žďáru už zbývala jediná možnost - infúze, kterou jsem za upřímného zájmu kolemjdoucích od Vládi obdržela. Byl to jeden z klíčových momentů celého závodu a účinek jsem pocítila téměř okamžitě.

Velmi těžký úsek mezi Žďárem a Bystřicí pod Perštýnem jsem následně projela bez velkých problémů a dá se říct, že i s potěšením, na rozdíl od minulých ročníků. Těšila jsem se, že mi zbývá poslední těžký kopec z Boskovic na Prostějov, jenže vše bylo jinak…

Hned za Bystřicí se objevila nenáviděná oranžová šipka - objížďka. Psychicky jsem to neunesla a myslím, že jsem své výborné posádce její těžkou roli neusnadnila. Objížďka byla nekonečná a vyšperkovaná opravdu těžkými a poměrně dlouhými kopci a končila 2km úsekem po „krásně rozlezlých kostkách“.

To už bylo moc a já se ocitla v těžké psychické a následně i fyzické krizi. Naprosto vyčerpaná jsem dorazila okolo poledne pod Boskovický kopec a bylo na Vláďovi, aby se pokusil o zázrak, což se mu v podobě 3/4l infuze a důkladnému obstřiku kolen podařilo.

Horko těžko jsem kopec přelezla, ale uplynulé opravdu těžké km se značně podepsaly na mých kolenech. Před Prostějovem jsem zastavila s tím, že končíme. Asi po půl hodině utěšování, že už je to „jen“ 170 km po rovině jsem si řekla, že to ještě zkusím, i když s výsledným časem to nevypadalo vůbec dobře. Moje rychlost na absolutní rovině mezi Prostějovem a Přerovem se stěží pohybovala okolo 20km/h a nastal druhý klíčový okamžik závodu, kdy jsem si řekla, že nejlepší léčba je léčba šokem.

Zastavila jsem, najedla se a napila a rozhodla se pro malou časovku do Valašského Meziříčí (45 km). Rychlost jízdy se pohybovala 30-35 km/h (nutno podotknout, že bez jistoty v podobě Vládi bych si ve stavu, v jakém jsem byla, takovouhle šílenost netroufla). Tímto se najednou otevřela šance zlepšit svůj dosavadní nejlepší čas až o 4 hodiny!

Ve velké psychické pohodě jsem projela Rožnovem pod Radhoštěm (poslední kontrola) a spěšně se blížila k Ostravě. V Lichnově jsem udělala poslední zastávku a pak vychutnávala další jízdu až do okamžiku, kdy jsem zjistila, že se můžu dostat pod 54 hodin. Místo dosavadní poklidné jízdy do cíle nastal boj s časem a dost divoká jízda za autem Tomáše Poláčka, organizátora závodu, který mi přijel do Mošnova naproti.

Osobní pocity - spokojenost, spokojenost a únava. Velký dík všem, kteří jakýmkoli způsobem přispěli k tomuto, myslím, velmi úspěšnému výsledku. Konkrétně pak musím jmenovat posádku doprovodného vozu: Michala Maláška, Kubu Štěpánka a především Vláďu Dbalého, bez kterých bych pravděpodobně cíl vůbec neviděla.

A ještě malá perlička na úplný závěr: celý závod jsem, co se týče jídla, odjela v podstatě na housky se salámem a colu. A ještě vzkaz Mikešovi: doufám, že jsem ti moc neubližovala, byl jsi fakt dobrej…

pořadí	jméno	stát	čas	poznámka
1	Beran Pavel	ČR	41:08	rekord závodu
2	Bartík Patrik	ČR	43:59
3-4	Trchalík Josef	ČR	46:58
3-4	Stindl Thomas	Rakousko	46:58
5	Kerekeš Martin	Slovensko	49:02
6	Ebertová Hana	ČR	53:56	ženský rekord závodu
7	Jaklitsch Thomas	Rakousko	57:07
8	Cuttriss Doncha	Irsko	61:23
-	Gepp Alexander	Rakousko	nedojel
-	Schröder Reinhard	Něměcko	nedojel