kvalifikace na RAAM: 4. - 7.8.2005 - 1 270 km, převýšení 11 200 m
Konečně po všech peripetiích, které vždy nastávají před odjezdem, přijíždí okolo 11h Citroen Jumper Míly Pergnerové společně s Kubou Štěpánkem a začínáme nakládat. Opět si připadám jako při stěhování…A Jumper je tak akorát… Vůbec nechápu, jak jsme mohli v minulosti jet s malou Felícií. A to mám připravenou ještě jednu „dobrou“ zprávu: při ranním „leštění“ Mikeše jsem zjistila, že má prasklá řídítka!!! Naštěstí existují i ochotní lidé a řídítka po chvíli mám. A nastává problém, kdo je na počkání nainstaluje. Nakonec mě zachraňuje jako v poslední době častěji Martin Štorek! Po naložení jedeme nejprve do Bikeranche pro řídítka a pak se pro změnu řítíme za Martinem do Řevnic…
Okolo druhé je vše OK, ale já si uvědomuji, že porušuji základní zákon pro cyklistu, zvláště pro ultramaratónce! Nic na kole se nemá měnit těsně před závodem a už vůbec ne něco, co změní posez na kole! Vím, že si docela zahrávám s ohněm.
Cesta poté probíhá v pohodě a okolo půl osmé jsme v Třinci. Čeká nás srdečné přivítání a startovní číslo 1. Poté se ubytujeme a vyrážíme klasicky na večeři do místní pizzérie. Kolem deváté se vracíme na hotel a já poměrně s velkou nelibostí sleduji, že začíná pršet… A předpověď neslibuje nic zázračně lepšího. Bohužel. A k tomu teplota maximálně do 20°C. No docela hnus…
Je 4.30 a poprvé mě budí telefon a já spořádávám
předepsané suplementy. Po další půlhodině přichází na řadu první jídlo, které
mi obětavě Míla připravuje. Kolem sedmé vstáváme všichni a já pokračuji
v konzumaci doplňků a jídla v pravidelných intervalech dle rozpisu a
moji obětavci připravují vše potřebné: ionťáky, tyčinky, gelíčky, rejžičku,
rohlíčky atd. atd. Kolem 11h se balíme a přesunujeme s autem ke startu.
Umísťujeme dva nezbytné plyšové talismany za sklo, aby dobře viděli☺
a já se pomalu převlékám do závodního.Je
mokro a zatím na střídačku mží, prší a neprší…L
Teplota je bohužel jen kolem 16°C. Mažu se hřejivou emulzí, oblékám moiru,
dres, návleky na ruce i nohy a vestu.
Je půl dvanácté a máme za sebou nezbytnou informační schůzku. Opět neprší a my se modlíme, aby to tak vydrželo! Ještě nějaké nezbytné foto, prohodím pár slov s Víťou Dostálem a jde se na start. A začíná doslova a do písmene lejt. Většina z nás natahuje pláštěnky a poměrně tupě stojí na startu. Mě si vyhledává kameraman televize a vyžaduje ode mě nějaká zřejmě radostná gesta, kterých se samozřejmě nedočká…
Je přesně 12h a je odstartováno. Během pár metrů jsme
všichni úplně mokří a „zasraní“ od hlavy až k patě. Je to opravdu
nepříjemný začátek, tím spíše, že se jede poměrně pomalu. Fouká západní vítr a
tak jedeme i v tomto počasí poměrně blízko v háku. Nedá se nic dělat,
silami je třeba šetřit… Je to neuvěřitelné, ale už asi po hodině řeším problém:
chce se mi na malou… Na druhou stranu se mi nechce ze skupiny odstupovat a
pořadatelé nejsou zatím moc přísní, aby nás roztrhali. Postupně tento problém
kolem mě řeší jednotlivý spolubojovníci, ale bohužel pro mě, to zvládají za
jízdy. Asi po 2,5h jízdy konečně přestává pršet a u mě je situace tak kritická,
že prostě musím zastavit. A abych to ještě vylepšila, tak stačím v Ostravě
zabloudit… Je to částečně způsobeno tím, že je zima a mě se mlží brýle, takže
jedu bez nich „poslepu“. A abych nevyšla ze cviku minulých závodů, tak opět
jako jediná nemám doprovodné auto. Následuje telefonát s Mílou ve stylu:
Kde jsi? Nevím, nevidím. Na nějaké křižovatce, kde je hodně aut...a pumpa.
Prostě konkrétní informace jako hrom ☺
Konečně se setkáváme a už bez deště pokračujeme dál. Osychá i silnice a já
se v Kravařích převlékám do suchého. Je stále poměrně velká zima, stále asi
16°C. Projíždíme Opavou (mimochodem opět blbě) a po rovinách přicházejí první
kopce. Zatím vše probíhá uspokojivě, ale nějakou větší pohodu necítím, což je
dáno i poměrně silným protivětrem. A nebo tím, že prostě nemám v srpnu tu formu
jako v červnu…
Za Rýmařovem se silnice začíná zvedat a před námi je Skřítek (150km, 900m.n.m.). Je to relativně příjemné stoupání , které mám ráda a konečně chytám jakýsi rytmus a mám z jízdy trochu lepší pocit. V 17.45 jsme nahoře a rovnou pokračujeme dále a před námi je další výrazný kopec: za Červenou Vodou se zvedající Suchý vrch (214km, 755m.n.m.). Jede se mi poměrně dobře a myslím i na Mikeše, kterému jsme promazaly řetěz, aby příliš neprotestoval proti poměrně surovému zacházení, které měl už teď za sebou. A to nevěděl, co ho ještě čeká! Začíná se stmívat a to jasně ukazuje, že jedeme pomaleji než loni. To jsme totiž byli nahoře za světla. Nedá se nic dělat, počasí si vybralo svoji daň. Asi v polovině stoupání vidím před sebou blikačku, ke které se pomalu, ale jistě blížím. Asi kilometr před vrcholem dojíždím soupeře a ten k mému překvapení začíná spurtovat…Je to Američan Pete Link se čtyřkou. A co je ještě více zarážející, tak bez zastávky v krátkém oblečení a 10°C pokračuje dolů… Tento závod chyby neodpouští a v duchu si říkám, jak nakonec dopadne. Nakonec se dozvídám, že vzdal už na 400km kvůli zimě!!!
Já podle plánu zastavuji, oblékám se, snažím se sníst nějakou rýži a asi po půl hodině v 21.45 pokračuji dále.
Čeká nás úsek, který vůbec nemám ráda. Rovina do Hradce Králové. Kupodivu se cítím čím dál lépe, akorát záda oznamují, že experimenty s kolem před startem nejsou to pravé ořechové. Oceňuji nový obchvat Vamberka a kolem půlnoci jsme v Hradci.
Bez zastávky pokračujeme dále. S přibývající nocí se začíná probouzet zvěř a my registrujeme velice různorodou směsici živočichů. Bohužel nemálo z nich svoji noční aktivitu zaplatilo životem…Co ale vůbec milé není je ohromné množství velkých hnědých slimáků, kteří se hnusně lepí na kolo a prostě se jim vyhnout nedá. Blížíme se k Sadové (300km) a na kontrolu nahlašujeme čas 1.15. Stále je vše v pohodě, kupodivu včetně mé nálady a doprovod funguje jako hodinky. Ovšem to nejtěžší nás ještě čeká. Poměrně nepříjemná je jen teplota, která už spadla asi na 8°C. Objíždíme Jičín, kde ale právě něco budují a kromě vyfrézované silnice se těžko orientujeme i v kuželích, které vymezují vozovku. Mě spíše připadá, že jsou rozházené zcela náhodně…Za Jičínem nabíráme směr Mladá Boleslav a to je opět část, kterou příliš nemám v oblibě. Je to dáno hlavně denní, nebo spíše noční dobou. Těsně před Mladou Boleslaví se vyhýbám přejeté srnce, což vůbec není příjemný pohled…L. Průjezd Mladou Boleslaví sebevědomě určuji sama a výsledek je, že nás cedule nasměrují úplně jinam než chci a tak jedeme v podstatě přesně podle itineráře. Naštěstí největší tankodrom je opraven a tak ani moc nenadávám… Blížíme se k Jezernímu Vtelnu, kde jsou krásné serpentiny a já začínám poprvé pociťovat výraznější únavu. A tak se rozhoduji zastavit ještě před Mělníkem na plánovanou pauzu. Zastavujeme v Bezně na 386km na krásném rozlehlém parkovišti asi v 5.15 a já si dokonce dopřávám luxus v podobě 20min. spánku. A nutno říci, že to první noc opravdu luxus je L. Mezitím je mě připravováno něco teplého do žaludku. Je stále pouze 8°C a když po půlhodině vyjíždíme, tak se klepu a cvakají mi zuby zimou. Bohužel dělám první chybičku: beru si Gutar a Turbosnack… Když ono je to tak jednoduché a hned se jede lépe. Ale je na to příliš brzy!
Takto „nadopovaná“ pokračuji poměrně v pohodě dále, akorát mě štvou slimáci lezoucí v nechutném počtu a také vím, že už teď mám časový skluz oproti plánu. V 6.30 projíždíme Mělníkem a dostáváme se do úseku, který mi také příliš k srdci nepřirostl: Roudnice, Budyně, Libochovice, Žatec… A co je nepříjemnější otáčíme k SZ přesně proti větru…Vím, že tak pojedeme až do Aše a přitom opravdu „krásně“ otevřenou krajinou. A ještě se navíc poměrně výrazně zhoršuje kvalita silnic. Docela mě to vytáčí, i když zatím žádný velký problém s pozadím nemám. Tento problém jsem konečně po mnoha letech dokázala vyřešit skoro k dokonalosti a už dopředu můžu říci, že i přes místy katastrofální stav našich silnic vše bylo OK až do konce. Okolo 7.30 projíždíme Roudnicí a bohužel začínáme výrazně zpomalovat. Následně projíždíme jednou vesnicí za druhou a já mám pocit, že se musím počůrat. Ale fakt není, kde zastavit… Konečně kašlu na okolí a stavíme. Převlékám se do „denního“ a s ulehčením si ulevuji. Svítí sluníčko a alespoň trochu se otepluje. Ale já se začínám cítit poměrně mizerně a vyčerpaně. Mám za sebou od rána už tři Gutary a to vůbec není dobré. A tak voláme SOS Petrovi! Ten se ozývá a diktuje Míle zázračný lektvar, který má pomoci. Po malém kufrování v Žatci (500km, 10.09) pokračujeme směr Kadaň a já dostávám recept alá Petr. Necítím se ale vůbec dobře a přestává se mnou docela být sranda. Jen tupě šlapu a mám hrůzu z toho, co nás čeká do Aše. Je to opravdu těžký úsek s vyčerpávajícími kopci neustále stoupající a po vůbec ne hezkých silnicích. Směrem ke Karlovým Varům se výrazně zvyšuje provoz kamionů a mě to už docela ser…Začínám opět držkovat a vymýšlet kraviny. Je ale pravda, že máme poměrně výrazný časový skluz, což je ale z větší míry dáno neustávající jízdou proti větru a nakonec se to projeví u všech účastníků. A k pohodě už mám také docela daleko…
V Kadani si vyměňuji názory na pravidla silničního provozu s nějakým pitomcem, který mi na kulaťáku nedal přednost a bylo to fakt o fous… Následující úsek doslova a do písmene nenávidím: těžká stoupání na hlavní silnici směr Karlovy Vary, velký provoz a u mě pravidelná krize. A letos ještě vítr proti! Opět se objevují myšlenky se na to vykašlat... A to ještě nevím, že se nám podaří za Vary zabloudit… Nemám žádný velký fyzický problém, ale hlava nefunguje…Příjemným překvapením je obchvat Ostrova, kde byl vždy totální dopravní zmatek. A nepříjemné hned následuje. Před Vary je vyfrézovaná silnice, zúžení do jednoho pruhu, kolony kamionů… Prostě hnus. Ve sjezdu do Varů stále na vyfrézované silnici v koloně kamiónů přehlížím asi 15cm vysoký příčný práh a Mikeš dostává poprvé docela sodu…Doprovodné auto zůstává v klasické zácpě a tak pokračuji sama skrz město kličkováním mezi kolonami aut. Docela se oteplilo, asi na 20°C a svítí sluníčko. I když blížící se mraky ze všech stran nevěstí nic dobrého a to se také další den projeví.
Úsek z Karlových Varů je mojí černou můrou a letos se na tom nic nemění. Ba naopak! Hned za Vary Kuba zabočuje bez oznámení k pumpě a já pokračuji dál jako se jelo v loňském roce…L Jenže vše je jinak. Po asi 5km (do kopce) přichází nějaká objížďka a já nevím kam dál. A tak přichází na řadu telefon a klasický rozhovor typu: Kde jsi? Nevím. Není tu žádná cedule. Akorát nějaká objížďka. Nakonec Míla slibuje, že pro mě přijede. Sedám si na zem a čekám. A dochází k poměrně zajímavé situaci: každý, kdo kolem mě jede, zastavuje a ptá se, zda nepotřebuji pomoc. Asi už moc dobře nevypadám… Ale potěší, že ani Češi nejsou úplně lhostejní! Po asi půl hodině, kdy se nikdo neobjevuje, volám znova a dohadujeme se, že nejlepší bude, abych se vrátila. Jsem opravdu rozhozená, protože na takovéto avantýry fakt čas nemáme…a hodina je v nenávratnu. Následující úsek až do Františkových Lázní probíhá za nasraného mlčení a nadávání na Radka Kyselého…Ať si to jezdí sám… A ve mně uzrává opět rozhodnutí v Aši skončit!
Konečně jsme na hlavní směr Aš a najednou jako mávnutím
kouzelného proutku bez konkrétního důvodu se nálada mění a já jsem rozhodnutá
opět bojovat. Čeká nás 15km do Aše s převýšením 230m. Jedu v podstatě
s maximálním možným nasazením a za 45min jsme na místě. Je přesně 18.00 a
máme za sebou 637km. Čeká nás velice přátelské přivítání a já oznamuji mile
Míle, že v 19.00 odjíždíme, tak ať sebou hodí…☺
Sama nepříliš chytře přijímám nabízené těstoviny
s několika druhy sýra a salámem. Cítím je v žaludku ještě další 2
hodiny…A tudíž nejím, co mám. Další chyba! Je zajímavé, že jsem ještě nebyla
vůbec na „velké“, ale zatím není prostě potřeba. Ještě se nepříliš chytře ptám
Radka Kyselého, jakéže má být počasí. A dozvídám se poměrně neradostnou
skutečnost, kterou blížící se mraky v následujících hodinách naplňují.
Je přesně 18.57 a my vyrážíme do druhé, výrazně těžší poloviny závodu. Jsem poměrně dobře naladěna a následující kilometry až do Chebu vedou vesměs z kopce, takže není žádný problém. Na rozdíl od loňska jedeme Chebem za světla a bez problémů. Najíždíme na silnici číslo 21 a cesta probíhá stále v klídku. Akorát se začíná naplňovat předpověď počasí a občas trošku sprchne. Kousek za Dolním Žandovem (20.30) se potkáváme ještě jednou s Radkem a jako překvápko se objevuje Dáša Likusová. Následuje v podstatě neustále klesající úsek až do Plané, kde se rozhoduji pro spánek. Čekají nás těžké kilometry a ještě k tomu v noci. Uléhám dozadu do auta a v podstatě velice rychle usínám. Přesně po 45minutách, které mi připadají jako 10 minut, jsem vzbuzena Mílou a dávám si do nosu: bujónek s rýžovými chlebíčky. Ale je pravda, že s narůstajícími kilometry méně jím. Už prostě není chuť. Je poměrně teplo – 18°C, což je dáno tím, že se zamračilo. Ještě si odskakuji na velkou a s nepříliš velkou chutí vyrážíme dál vstříc druhé noci. Prostě jízdu v noci nemiluju.
Je 23.00 a nás čeká velmi těžký a hlavně pro mě neznámý úsek směr Stříbro a Stod. Zatím je ale vše v pohodě, protože jsem odpočatá a najedená. Pokračujeme lehkým táhlým stoupáním, které se najednou láme v prudký sjezd. A s velice překvapivým závěrem. Alespoň pro mne. Najednou se řítíme do serpentin na rozbitých kostkách. Musím říci, že u mě stáli všichni svatý, protože na předchozím úseku byl mokrý asfalt, ale kostky byly naštěstí suché!!! I tak ale končím úplně v protisměru a docela se probouzím... Mám víc štěstí než rozumu. A protože žádný sjezd není zadarmo, přichází samozřejmě protikopec a to částečně taky po kostkách. Nahoře mám dost a to ještě nevím, co nás čeká dále. Jet v noci absolutně neznámým terénem ať už nahoru nebo dolů, je fyzicky a hlavně psychicky strašně vyčerpávající.
Sjíždíme dolů do Stříbra a já zase málo jím a piju. Narůstá únava a i vzhledem k noční době prostě není chuť. A přichází další dlouhé 6km stoupání ze Stříbra. Nahoře už mám fakt důkladný hlad a házím do sebe najednou banán a ionťák a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Je mi opravdu zle a chybí málo, abych se pozvracela. Musím zastavit, ať chci nebo ne. Stojíme na nějakém soukromém parkovišti, což se projevuje hned naběhnuvším hlídačem. Je přesně 1.00 a já čekám až se žaludek alespoň trochu uklidní a my budeme moci pokračovat. Trochu se mu snažím pomoci jedlou sodou, ale nejsem úplně přesvědčena, že bude vše dále v pohodě. Mám poměrně velký útlum a pomáhám si jak to jde i pomocí Shlehy, Gutaru a Turbosnacku. Ovšem to je v tuto část závodu cesta do pekel, jak poznám velice tvrdě v závěru. A že měl Petr zase pravdu…Asi po 45 minutách pokračujeme dále a bohužel se naplňuje předpověď: začíná pršet. Zatím jemně, ale postupně déšť přejde v regulérní liják. V tuto noční hodinu je to pro mě absolutní pohroma a ve mně opět uzrává myšlenka vzdát to... Připadám si jako blázen, když se pohybuju v tuto noční hodinu na kole v takovémto počasí. Docela by mě zajímalo, co si myslí osádky aut, která nás míjejí…Moje nálada klesá na bod mrazu a vše se ještě zhoršuje naprosto neuvěřitelným provozem kamionů nedaleko Plzně. Ochlazuje se a já musím sundat i brýle, přes které nic nevidím. A bez nich taky ne… L Jsem naštvaná bez rozdílu na všechno a na všechny! Konečně se dostáváme na silnici č.19, kde je už poměrně klid. Neustále leje a nás čeká prudký sjezd do Nezvětic, který kdybych neznala, tak je absolutně nemožné ho ve zdraví v těchto podmínkách skoro poslepu zdolat! Jsme dole a já zase zastavuji. Nemám nějaký zvláštní důvod, spíše se mi nechce jet dál… V hlavě šrotují pouze černé myšlenky, ale alespoň je neventiluji ven. Pro Mílu s Kubou musí být absolutně absurdní neustále vylézat do lijáku, když vlastně nic neřešíme. Jsou ale naprosto skvělí a snaží se mi splnit, co mi na očích vidí. Neumím dostatečně poděkovat, ale tento kritický úsek rozhodli oni dva! A to svou neutuchající snahou mi maximálně pomoci, i když už museli být také unavení. Pokračujeme nadále v dešti střídající se intenzity až nahoru na Míšov a tam zastávkuji totálně a zastavuji s tím, že nemůžu jet bez brýlí a za tmy dolů… Ale v duchu cítím, že je to spíš výmluva. Je 4.30. Mikeše házím do příkopu na déšť(a je mi to úplně jedno…). Sama se převlékám do suchého s tím, že jdu na hodinu spát a pak se uvidí. Ovšem usnout skoro nemohu a do auta neustále bubnuje déšť. Konečně na chvíli zabírám a už jsem buzena Mílou, že je světlo a jedem dál. Jenže já jsem v ten okamžik pevně rozhodnuta skončit. Ještě než stihnu otevřít ústa a sdělit své rozhodnutí, tak se mě Míla ptá ,co si obléknu a co má připravit k jídlu. Naštěstí mi vůbec nedá šanci k diskusi! Nalepuji nové náplasti a odmítám si obléci nasáklé a zasrané kalhoty. A tak bereme poslední suchý kus a jako bonbónek mi přicházejí úplně promočené, ale nahřáté boty. Je opravdu neuvěřitelné, co člověku stačí ke štěstí a úplně obrátí náladu! A potěší. Je skoro neuvěřitelné, co všechno pro mě Míla s Kubou dělají! A zároveň jako zázrakem přestává i pršet…
Je 6.07 a sjíždíme z Míšova dolů. Je tu nový asfalt, a tak až na všude stříkající vodu, je vše v pohodě. I teplota je zatím poměrně rozumná – 13°C. Konečně se dostáváme přes osmistý kilometr a pokračujeme stále mírně dolů. Dokonce občas probleskuje sluníčko a co je důležitější do zad nám fučí poměrně výrazný západní vítr! Ovšem, aby ta pohoda netrvala moc dlouho, nenechává na sebe čekat další, ale o to závážnější problém: dostávám průjem…V podstatě každou hodinu „musím“. Vše řešíme okamžitým telefonátem Petrovi a já se zatím snažím „hasit“ vše pomocí černého uhlí. Nutno říci, že tento problém s větší, či menší intenzitou trval až do konce závodu! A mým jediným štěstím je, že je zima a nehrozí dehydratace! Postupně se posunujeme nepříliš těžkým terénem k Táboru a já zabíjím další hřebíček do své rakve. Opět si pomáhám trojkombinací Shleha, Gutar, Turbosnack. Vůbec si neuvědomuji, jak organismus úplně zbytečně vyčerpávám!
Silný západní vítr nás poměrně rychle posunuje k Táboru, kde jsme okolo půl desáté dopoledne. Je opravdu velké štěstí, že nám velice silný vítr fouká přímo do zad. Co se jídla týče, tak pro změnu přicházím na chuť holým rýžovým chlebíčkům a vzhledem k teplotě – 10°C- není naštěstí pití limitujícím faktorem. Neustále po větru projíždíme poměrně bez problémů další a další kopce Vysočiny a po průjezdu obchvatem kolem Pelhřimova usuzuji, že mám nárok na další pauzu. Je 12.00. Zastavujeme na pumpě a já zcela bezostyšně „kadím“ přímo u reklamní cedule. A hoduji na bagetě se šunkou…Jak moc je to rozumné, je otázka, ale už všechny ty tyčinky nemůžu ani vidět… Po asi půlhodince pokračujeme dál a já vím, že se silnice bude stáčet k severu a tudíž vítr do zad se změní na „bočák“…A to ještě netuším, protože jedeme do pro mě neznámého úseku, co nás čeká : A. za kopce a B. za silnice, které si tento název vůbec nezaslouží. Je opravdu neuvěřitelné jakým terénem, alespoň co se kvality silnic týče, se budeme v následujících přibližně 200km pohybovat. Nikdo asi neuvěří, pokud to nevyzkouší na vlastní kůži, co to je po už absolvované porci kilometrů a desítkách hodin v sedle za utrpení!!! Nadávám, co můžu a přitom Mikešovi úžasné vlastnosti pohltí velké množství nerovností. Prostě titan je titan. A Morati je Morati. Přesto tělo dostává, co proto a co mi vadí ještě více, že se vůbec nemůžu dostat do nějakého rytmu a tempa, protože hraji kličkovanou mezi dírama… Jedeme opravdu cyklisticky těžkým terénem, kde kopec střídá kopec a ještě se pohybujeme po extrémně frekventované silnici. Alespoň v tuto dobu.
Za Pelhřimovem se nemůžu nevšimnout odbočky na pro Čechy
známou vesnici – Kojčice. Hned si vzpomínám na film Marečku, podejte mi pero a
i přes výrazně se zvyšující únavu se musím usmát ☺
.
Kolem jedné odpoledne jsme v Humpolci a stále stejným terénem pomalu pokračujeme směr Havlíčkův Brod. Svítí sluníčko, ale mě vůbec není teplo a jedu neustále v dlouhém oblečení. Na vině je jednak silný vítr, únava a i teplota, která ještě nepřelezla 20°C. Po průjezdu „Havlbrodem“ přichází další kontrola od pořadatelů a já dostávám razítko s časem13.58. Je jasné, že nás čeká třetí noc a to bude peklo. A to se následně vrchovatě naplňuje. Zčásti je to dáno prostým faktem třetí probdělé noci a zčásti je to bohužel má chyba, která se nám málem stala osudnou: v dosavadním průběhu závodu jsem si nepřiměřeně pomáhala stimulanty. Je to tak snadné…a zpočátku i velmi efektivní! Bohužel se v plné nahotě ukazuje, že Petr Havlíček chybí víc, než si chci připustit. Není totiž v silách samotného závodníka si jídlo a vše ostatní v druhé polovině závodu dirigovat!!!
Konečně se blížíme ke Žďáru, kde už vím, co mě čeká a
jsem docela v pohodě. Najednou se ale v Přibyslavi objevuje známá
oranžová šipka. Objížďka! Je ironie osudu, že jak se později dozvídám, tak
kvůli dalšímu cyklistickému závodu - časovce! My objíždíme poměrně brutálním
terénem 20km. Je to rána, ze které se hned tak nevzpamatovávám. Hodinu dřu a
přitom se ani kilometr nepřibližuji k cíli. Moje psychika se opět láme
k záporným hodnotám, zvláště když se po telefonátu Radkovi Kyselému
dozvídám, že ostatní kromě mě a za mnou jedoucího Pacáka normálně projeli. Mám
na krajíčku a jen silou vůle pokračuji dále. Ale ve velice špatném psychickém
rozpoložení. Všechny časovkáře v ten okamžik doslova a do písmene
nenávidím! Co se týče fyzické stránky zatím nic nějak extrémně nebolí. Vše tak
přiměřeně☺
. Ale to se také
v dohledné době změní. Za Novým Městem na Moravě následuje další objížďka,
ale ta nám situaci spíše usnadňuje a hlavně je vedena po absolutně hladkém
asfaltu a opět po větru. Je to pro mě balzám na duši a nálada hned vylítává
nahoru. Asi v polovině mě sice zase začíná bolet koleno, ale jsem spíše
překvapená, že je to tak pozdě… Vyžádávám si Ibalgin navíc a jedu poklidně
dále.
Před námi jsou po opravdu rozmláceném sjezdu z Bystřice jako strašák dva těžké kopce: 1. Štěpánov nad Svratkou – Rozseč nad Kunštátem (10km, převýšení 300m) a následně 2. klasický boskovický kopec (15km, 350m převýšení).
Z nějakého nevysvětlitelného pominutí smyslů jedu první kopec nadoraz. Mám totiž představu o asi třech kilometrech do kopce… Nicméně se mi jede dobře, akorát s nepřibližujícím se koncem kopce, začínám mít poměrně smíšené pocity, zda jsem lehce nepřestřelila…Celý kopec jedu v podstatě bez jídla a pití. Ach jo. Některý věci zpětně chápu jen těžko L A opět jsem šokována, co se stalo za 2 roky s poměrně kvalitní silnicí. Ještěže to do kopce tak nevadí… Konečně jsme nahoře a já do sebe leju jeden Turbosnack za druhým a baštím gel. Snad to tělíčko rozchodí.
S hrůzou očekávám následující sjezd do Kunštátu, kde se pohybujeme asi 60km rychlostí naprosto neuvěřitelným tankodromem! Je zázrak, že se nikomu nic na tomto úseku nestalo. Je to opravdu velice nepříjemné. Zabrat dostávají hlavně chodidla a ruce, protože celý sjezd jedu ze sedla…
Konečně jsme projeli nejhorší a jsme v Kunštátu. Je
přesně 18.30. a já začínám poměrně spěchat. Chci totiž projet „ boskovičák“ a
následující sjezd do Prostějova za světla. V následujícím sjezdu do
Boskovic jsem doslova a do písmene šokována ale tentokrát v kladném slova
smyslu: je zde nádherný nový asfaltový koberec a tak si sjezd v asi 60km
rychlosti doslova a do písmene vychutnávám☺
.
Asi v polovině, ale zvoní v kapse telefon a já i přes velkou
rychlost koukám na displej: Radek Kyselý! A dozvídám se poměrně příjemnou
zprávu: Následující objížďku u Boskovic můžu projet autem jako vyrovnání
kilometrů navíc u Přibyslavi. Teprve zpětně mi dochází, že telefonovat
v této rychlosti, bez možnosti brzdění a v mém stavu je docela
šílenost. Myslím, že moji andělé strážní musí už mlet z posledního! Jsem
fakt cvok…
Vystupuji z auta, kde jsem se vydatně napapala a docela s chutí se pouštím do boje z kopcem. Rychlost v první prudké části se sice pohybuje jen okolo 8 km/h, ale kupodivu se cítím čím dál lépe a v jakési euforii jsem za 45 min bez větších obtíží nahoře! Moje nálada je opět pro změnu zcela nahoře. Je naprosto neuvěřitelné, jak často a jak rychle dochází k naprosto rozdílným pocitům a stavům…Je asi 10°C a tak na sebe navlíkám do sjezdu kompletní zimní garderóbu, včetně zimních rukavic. A vyrážím zatím osamocena, protože i doprovod má lidské potřeby, vstříc sjezdu do Prostějova. Opět přichází „šok“ v podobě zcela nové silnice a tak si užívám nádherný sjezd! Projíždíme Prostějovem a přesně v 22.00 jsme v Brodku u Přerova.
Před námi je třetí noc a jsem fakt zvědavá, co nastane. Do cíle zbývá „už“ jen 160 km, ale to je velice zavádějící údaj! Vždyť, kdo z nás běžně jezdí takovéto vzdálenosti v tréninku? To vypadá jen v porovnání s tím, co už máme za sebou. A hlavně se opět budeme v následujících 46 kilometrech pohybovat v neznámém terénu a potmě! A krize na sebe opravdu nenechá dlouho čekat. Je asi půlnoc, jsme v Bystřici pod Hostýnem a já cítím, že je zle. Projevují se dříve použité stimulanty a já jsem úplně energeticky na dně. Mám problém udělat jakýkoli pohyb navíc a ani skoro nemluvím. Po rovině jedu 20km/h a jediný, co si přeju, je už nešlapat. Psychicky melu z posledního a po jedněch nádherně rozbitých kostkách uprostřed Bystřice zastavuji, že končím! Stojíme okolo auta a já prostě nechci jet dál. Každá část mého těla je proti. Nejde ani tak o konkrétní problémy jako o celkové vyčerpání. Nakonec se ozve docela naštvaně Míla, že jsou taky unavení a fungujou a že by bylo záhodno pokračovat. A jestli teda ne, že můžem vše naložit a jet do Prahy…!!!
A to je přesně to, co na mě platí!!! Místo poraženeckých myšlenek se začínám snažit v rámci mých současných možností vzniklou situaci řešit. Vím, že je potřeba dostat do sebe, co nejvíce cukrů a tak jím piškoty a tatranky, co se do mě vejde. Problém je, že mi mozek odmítá spolupracovat a hlavně já vůbec na jídlo nemám chuť! A mám strach, aby to neskončilo zvracením. V 0.33 vyrážíme dál a mě čeká asi 27 nejhorších kilometrů v životě mezi Bystřicí a Valašským Meziříčím. Projíždíme vesničkama a já mám u každé cedule pocit, že už jsme tam byli L. Zároveň se přede mnou objevují různé objekty, které ale ve skutečnosti nejsou… Prostě mám klasické halucinace a vůbec nevím „ která bije“. Bezdůvodně brzdím a vůbec zpětně nechápu, že mě Kuba nepřejel. A k tomu klasicky česky nerovná silnice. Jediné štěstí je, že jedeme fakt pomalu. 20km úsek jedeme hodinu než svůj souboj s tělem vzdávám a zastavuji ve vesnici Branky. Myslím,že přesně trefuji okamžik, kdy by se jízda dál změnila v hazard…Mám pocit, že vůbec moje hlava ke mně nepatří a nejsem schopná soudně uvažovat. Hlásím, že jdeme na 15 min spát a usínám ještě než se za mnou zavřou dveře auta. Po 15min jsem probuzena z bezvědomí alespoň k vědomí a dostávám teplý čaj. Během noci se výrazně ochladilo, je 8°C, a co je horší padla neproniknutelná mlha. Vše je mokré a sražená voda je úplně všude. Moje pocuchaná nervová soustava nesnáší ani štěkot nebohého hafana, který prostě jen hlídá… Opět jdu na velkou. Tato činnost se bohužel teď opakuje každou hodinu, ale já si nějak neuvědomuji, že to je poměrně vážný problém! V 2.13 minut s veškerým sebezapřením pokračujeme. Připadám si jako robot a ne jako člověk, natož jako cyklista. Beru si alespoň civilní brýle, ale i na nich je okamžitě sražená mlha a tak jedu skoro poslepu a chvílemi mám ve světle auta problém vůbec silnici najít L. Je to chvílemi až absurdní situace, ale přesto konečně v 2.33 jsme ve Valašském Meziříčí.
Po průjezdu městem zastavuji s tím, že mám hlad.
Přitom se ale musím do jídla poměrně velkým úsilím nutit, protože žaludek
prostě odmítá cokoli přijmout. Nálada je sice oproti posledním hodinám lepší,
ale já si uvědomuji, že ještě zdaleka vyhráno nemáme. Zbývá posledních 100km,
které už mi alespoň nejsou neznámou. A já prostě ráda vím, do čeho jdu☺
. V kapse se mi ozývá telefon a
Radek zřejmě zjišťuje, jestli ještě žijem…☺
V daný moment jsem zrovna psychicky nahoře a tak optimisticky slibuju, že
ráno jsme v Třinci. To ještě ale nevím, že se situace zcela otočí a že
zcela vyčerpané tělíčko bude dosti razantně proti.
Před námi je dlouhé 35 kilometrové táhlé stoupání
s Valašského Meziříčí přes Rožnov, všechny tři Bečvy směrem na Bílou.
(35km, 350 m převýšení) Nejedná se o nijak těžký kopec, ale v mém stavu si
nějak neuvědomuji, že to bude jiné než na normálním maratónu, odkud ho znám…
Začínám se cítit úplně vyždímaně a na kraji Dolní Bečvy opět zastavuji. Opět na
velkou… Celou situaci ještě stěžuje neustále se snižující teplota, která se
zastaví až na 5°C! A k tomu všudypřítomné vlhko
L. Pomalu pokračujeme dále a já už skoro nejím, ani nepiju…
Kolem čtvrté hodiny se objevuje známé auto s Petrem Bezecným a pro mě je
to docela vzpruha, i když nijak nekomunikuji. A nedávám to najevo. Ale vnímám ☺
. Bohužel vzápětí přichází další krize a
já přestože jedu ze sedla skoro usínám na kole! Opět zastavujeme (v 5°C) a já
jdu na 15min. spát. Nechci, ale musím. Prostě v některých situacích vůle
nestačí… Jsme asi 3 km pod vrcholem a je to největší blbost, kterou lze udělat.
Jenže mě už mozek nefunguje a základní životní potřeby jsou silnější než já. Po
probuzení, kdy se klepu, ač navlečená jak do mrazu, jak ratlík, vyrážíme dál.
Soustředím se jen na otáčení nohama, protože… Proč vlastně? Vůbec nechápu, proč
vlastně jedu dál… Jediné po čem toužím, je – nešlapat. A přichází další
pohroma. Na vrcholu odbočujeme doleva směr Bílá a krásný sjezd, který dobře
znám je pro mě v tomto stavu doslova pohromou. Je zima, absolutní mlha a
můj stav, kdy jsem si myslela asi před 150km, že už nemůžu, se kupodivu ještě
zhoršil. Skoro bych nevěřila, že to ještě jde!
Vše vylepšuji tím, že si beru ještě další 2 Shlehy!!!, ale kromě toho, že mi na chvíli přestane být zima, bez efektu. Už prostě není kde brát a v celé nahotě se ukazuje, jak Petr Havlíček chyběl. Já totiž vůbec už nejednám racionálně a posledních 200km jedeme, co se týče jídla a pití naprosto katastrofálně… Je to ale chyba moje. Opět jsem ve stavu, kdy na každou nabídku odpovídám ne…Mám pocit, že je tělo oddělené od hlavy. Brdek před Ostravicí jedeme asi 10ti kilometrovou rychlostí… A to se opakuje u jakéhokoli sklonu směrem nahoru! Jsme u přehradní nádrže Šance a já vím, že dolů není problém jet 60km/h. V mém stavu docela šílenost, ale já už nemám sílu brzdit. S maximálním soustředěním, kterého jsem v daném okamžiku schopna…, se řítíme dolů a naštěstí vše dobře dopadá. Nicméně jsem si vědoma, že to bylo o fous a že jsem měla štěstí…A velebím své anděle strážné. Jsou docela zdatní a zřejmě už docela trénovaní.
Dostávám se do zvláštního psychického stavu, který jsem ještě nezažila. Vadí mi úplně všechno: Díry na silnici, štěkot psa, projíždějící auta, svítící sluníčko ( a to je zvlášť paradoxní, protože je mi zima), vrzající Miki, který nerozchodil noční mokrou jízdu… A dokonce i Karel Gott zpívající mi z auta… Prostě JAKÝKOLI podnět, který zaznamená moje nervová soustava je mi nepříjemný!
Opět zastavuji a Míla do mě nacpe celé 4! Bebe sušenky a trochu čaje. Do konce zbývá ještě 75 km a já si vůbec neumím představit, jak se mi je podaří zdolat. Přede mnou naprosto rovná silnice na Frýdek-Místek, která mi připadá naprosto nekonečná…A depresivní L. Ani si neuvědomuji, že jedeme stále mírně z kopce a po větru. Mám pocit, že stojím, ale záznam z Polaru mi zpětně říká, že se rychlost pohybovala mezi 23-30km/h.
Zbývá 30km a přichází záchrana v podobě auta
s Petrem Bezecným! Snažím se alespoň předstírat, že šlapu a ješitnost mi
nedá zastavit. Je to naše jediné štěstí, jinak bychom do cíle jeli ještě
alespoň 3 hodiny… Chce se mi strašně na záchod, ale mám strach, aby mi Petr
neujel a tak raději jedu dál…Až v Hnojníku usuzuji, že bychom dojeli i bez
motivace v podobě auta před sebou a ulevuji si. A je velice příjemným
překvapením, že na mě za objížďkou počkal.☺
Vím, že už kvůli všem, kteří se po celou dobu maximálně snažili, prostě musím
dojet. Nutno říci, že to je jediná motivace, která na mě v daný moment
alespoň trochu platí. Veškeré hmotné statky jsou mi maximálně ukradené! Prostě
hodnoty se v tomto psychickém a fyzickém stavu jaksi mění, i když je to asi
pro lidi, kteří něco podobného nezažili k neuvěření.
Zbývá poslední „ kopec“ a na něm se naše „kolona“
rozrůstá o Radka Kyselého a mě v hlavě problesklo, že jsem slíbila dojet
do cíle v dresu Martina Štorka a ještě se převlékám…☺
Konečně se objevuje cedule Třinec a mě přemáhá dojetí a
chce se mi brečet… A jen s maximálním „nasazením“ se snažím , abych do
cíle nepřijela s brekem☺
a tak
si hraju na tvrďáka, ale zažívám naprosto neuvěřitelné, alespoň na moje poměry
emoce!
Celý rok jsem před sebou měla strašáka v podobě vzdání v loňském roce a teď se nám přes všechny překážky, které těsně před odjezdem opět nastaly, podařilo dojet!!! Opět se potvrdilo, že krize v tomto závodě je naprosto normální a pravidelně se opakující jev a pokud za Vámi stojí doprovod a podpoří Vás ve chvíli, kdy jste na dně, není důvod vzdát! Je totiž strašně důležité vědět, že Vám doprovod věří a stojí za Vámi ne, když to jde, ale právě tehdy, když je zle!!! A že loňské odstoupení ze závodu bylo předčasné. Pro mě je to strašně důležité s ohledem na můj několikaletý sen, který se snad podaří v příštím roce naplnit: účast na RAAM!!!
Objevuje se cílový koridor a mě ovládá neuvěřitelná úleva, že je konec. Mám radost, ale nějak nezbývají síly ji projevit. Všichni jsou fantastičtí a já se trochu stydím za výsledný čas a myslím, že si takovou chválu ani nezasloužím…
Na druhou stranu: V dané konstalaci podmínek (počasí, pouze 2 členný doprovod – na 3 noci!!!, ale i moje „forma“) jsme asi dosáhli na maximální možný výsledek. A nutno říci, že s odstupem týdne jsem velice spokojená s předvedeným výkonem i výsledkem. Samozřejmě se objevily poměrně závažné chyby, ale ty právě posunují výkon v dalším závodě a člověk se z nich musí poučit.
Startovní číslo Jméno Stát Čas Pořadí
1 Hana Ebertová CZ 68:40 celkově 7. ženy 1.
2 Bob Fourney USA 54:34 4
3 Lutz Nestler D DNF
4 Pete Link USA DNF
5 Karsten Wollersheim D 59:05 6
6 Lutz Weber D DNS
7 Andreas Dengler AUT 56:34 5
8 Jaroslav Šenk CZ 51:44 1
9 Patrik Bártík CZ 54:24 3
10 Štefan Pacák CZ 69:09 8
11 Juraj Teplan SK DNF
12 Josef Trchalík CZ 53:28 2
13 Dario Valsesias I DNF
Ujetá vzdálenost 1 271 km
Převýšení 11 200 m
Čistá doba jízdy 52:23 !!!, průměr 24.26
Celkový čas 68:40, průměr 18.50
Doba spánku 2:20 hodiny
Počasí Min. teplota 5°C (Bílá), max. teplota 19°C (Žďár)
4.8. 12.00-14.30 déšť, 16°C, SZ vítr
5.8. noc 8°C, přes den max. 18°C, SZ vítr, polojasno
6.8. noc 13-17°C, 2.00-6.00 déšť
den 15-19°C, silný Z vítr
7.8. noc 5°C, mlha, přes den polojasno 17°C
Doprovodné auto Citroen Jumper Míly Pergnerové
Doprovod Míla Pergnerová - řidič + navigátor + krmič + „psycholog“ + fotograf
Kuba Štěpánek – řidič + zvukař + osvětlovač + kameraman + fotograf
Na telefonu Petr Havlíček – suplementy + jídlo
Kola MIKEŠ – Morati 1.1, Shimano Dura Ace + Ultegra, 53/39 + 12/27, sedlo
Fizik Vitesse ( přes opravdu „humusácké“ podmínky se jen občas
ozýval a snažil se bez
pohrmy přežít a hlavně spolehlivě fungovat až do cíle).
Nutno podotknout, že mi naštěstí před startem
jasně naznačil, že je vážně nemocen (zlomená
řídítka a že je třeba mu zajistit náležitou péči odborníka! Miki díky, byl jsi skvělej!!!
FERRI – Columbus Zona, Campagnolo Veloce, 53/39 +12/26 (celý závod prochrápal v autě☺)
Celkem najeto v autě 2 131 km. Průměrná spotřeba 10 l/100km (celkem 213,5 l)
Dále poděkování všem, kteří jakýmkoli, byť sebemenším podílem přispěli k úspěchu: rodině, která už roky snáší mé cyklistické úlety, Martinu Štorkovi, Vláďovi Dbalému, Tomášovi Celtovi, prodejně Bikeranch i všem dalším, kteří si třeba i jen vzpomněli...