Malá perlička před úvodem: Ještě než se roztočily cívky kazety klubového diktafonu, přišla řeč mimo jiné na Armstrongův “Řevničák”. Pavel, který stejně jako patrně i mnozí další, považoval příspěvek za mystifikaci, jen nechápavě kroutil hlavou, když se dozvídal další zajímavosti z této neuvěřitelné akce, ale pojďme k našemu rozhovoru:

No tak vždycky mistráky, viď. Na těch mi záleží. Veteránský a ty amatérský. Ty UACový, to už mě moc ne to… Jako myslím vyloženě ten středočeskej. Tomu jsem už nepřikládal žádnou… Jsem si na to nevzpomněl, já jsem ti chtěl ukázat průkazku co mám z devadesátýho třetího, z UACu, když jsem začínal. Tam votravuju už taky pěkně dlouho (smích). (pozn.KPO - na dotaz u webmastra UAC Katky Suché, kolikrát, že to Pavel Krob celkově vyhrál, se nám dostalo stručné a výstižné odpovědi: “Krob to vyhrál minimálně milionkrát, bohužel tu nemám celou historii, ale od roku 1999 nenašel přemožitele”. Pro jeho skutečnou bilanci za 11 závodních sezón ovšem těžko hledat vhodný superlativ - celkové prvenství vybojoval 9x , jednou byl druhý a jednou dvanáctý).

No nejvíc bych vypíchnul, když jsem vůbec poprvé vyhrál. To bylo Pětivoko, víš, těch deset okruhů, Černý Vůl. To už se aspoň šest let nejezdí. Dřív se tam jezdila poprvé časovka na jaře, to byly dvě kolečka a pak v srpnu se jezdilo Pětivoko. Ono se to jelo 10x - deset a půl kilometrů. Tam jsem poprvé vyhrál. To jsem vážil nějakejch 100 kilo. To tam zrovna jezdil Vitáček, myslím už, Rozehnal a tadyhle ti lidi.

Já jsem před vojnou jenom cvičil. Přišel jsem z vojny a jak skončili komunisti tak tam u nás zrušili, co jsme měli, tu tělocvičnu, no a abych někam jezdil a dával za to nějaký šílený peníze, tak to radši ne. Kvůli fyzičce jsem na tom kole občas objížděl, tak jsem začal jen tak popojíždět na kole, dozvěděl jsem se, že jsou tadyhle ty závody. Jeden rok jsem tam občas objížděl, jeden, dva jsem si zkusil no a pak tu sezónu 93 jsem se přihlásil poprvé do UACu.

To byly výsledky… sedmdesátej, osmdesátej… no až pak jsem jednou vyhrál (smích). Pak mi to zachutnalo.

No…začal jsem se postupně zlepšovat, chtěl jsem furt jezdit líp a líp. Jako časovky jsem měl vždycky dobrý. Jako takhle. Mě nebaví jezdit hodně kilometrů. Já dávám na to, abych ujel všechno rychle. Mě nebaví hltat kilometry. Já ani dneska nejezdím hodně. Mě stačí 60, 70km. Abych trénoval pět hodin? To ne. Já si objedu tadyhle to. Proto, když se jezdí delší závody, tak mi dochází, takže se snažím ušetřit co nejvíce sil, abych aspoň v závěru mohl zajet dobrej výsledek. Tohle se mi nelíbí třeba na tom UACu, že postupně to jde do vejš a vejš kilometrů. Přitom by to mělo bejt pro lidi, nebo aspoň si furt hrajou na amatéry, ale jako kdo z amatérů může trénovat tolik? To mi řekni. Každej je rád, že na to kolo hupne po šichtě a objede si 50, 60 kilometrů. Když už pak trénuješ 100 kilometrů, 5x týdně, tak to už ani neděláš pro radost. To už nejde. A kór, když chceš dělat něco jinýho. Nechceš se upíchnout na jeden sport.

Když nebudu počítat mistrovský tituly veteránů a amatérů, tak nejvíc Mistrovství světa hasičů v časovce, který jsem vyhrál, protože tam jak atmosféra, tak i lidi bylo opravdu… protože ti hasiči, co jezdí v cizině, to jsou taky samí závodníci.

Zimní přípravu vypouštím úplně (smích). Dělám si co chci. My hrajeme nohejbal, nějakou okresní soutěž. Loni jsme dokonce vyhráli, takže jsme měli postoupit, ale to jsou zápasy soboty, neděle, takže to jsme zamítli a na vlastní žádost jsme zůstali zase v okrese. Dvakrát týdně hraju nohejbal, tady v práci fotbal, vždycky no a jinak jezdíme lyžovat, s klukama na běžky.

No posilovna jo. Jezdím třeba na tom veslařským trenažéru, protože to ti…tam máš určitý časy… Já nevím, jesti jsi na tom někdy jezdil?

No že ti to tam dobře i propočítává a můžeš si srovnávat, jestli se zlepšuješ, nebo zhoršuješ a takhle když je někdo soutěživej typ, tak právě tady to potřebuje.

Ne, to ne. Tady na to právě já vůbec nehraju (smích). Né, to je to co si myslím, že pomalinku už budu končit, s tou svojí érou, protože už asi na ně nebudu mít, na ty ostatní, viď, kteří na to jdou moc vědecky, na ty tréninky. Já si myslím, že jsem vyhrával jenom proto, že jsem měl vůli po vítězství, ale teď při těch počtech kilometrů a při tom, co se už dneska jezdí, to už asi stačit nebude, za chvíli.

Nejdřív bych se chtěl zbavit těch osmi kilo navíc, co mám (smích).

Teď mám 97,5 (smích). Když pak jezdím, v létě mám pod těch 90. Rekord mám asi 88, no tak to mi chybí 9,5 kilo.

Nó, ale zase ten vlažnější začátek, asi, protože než tohle shodím, to není otázka, když závody začínají už za měsíc, tak to asi 8 kilo neshodím (smích). Takže se pomalu rozjet a pak ten červenec srpen, abych zase… protože koncem června je zase ten mistrák, veteránskej, v Bělči, takže k tomu mám docela blízko. Mám to kousek od baráku, tak to beru taky trošku osobněji. No a jinak mi jde o to přežít, letos a už si myslím, že to bude naposled, asi. Už si nechám jiný starosti (smích).

Soupeř je pro mě každej, kdo jezdí rychle do kopce (smích) a že do kopce jezdí líp než já dobrejch 15 lidí tam odsaď. Mě jde o to, ten kopec, udržet se s nima nahoru a vyjet tak, aby mi něco zbylo, ještě. To mě strašně stojí opravdu hodně. Za těch 12 let to jsou třeba pokaždý jiní, viď. Pamatuju, jak mě proháněl Láďa Polcar, nebo i Martin Löwe jezdil dobře, no a postupně, jak přicházej mladší a mladší… Petr Zahrádka jezdil a teď už se zase vrací. Ten už tam bude zase strašit, pak Michal Koš, o tom ani nemluvě.

No v první divizi… tam když se někdo objeví, tak už má většinou nějakou závodnickou minulost, že ví o co šlo a teď už se k tomu jenom vrací a vrací se do toho, co už jednou v nohách měl. Jedině co tak vím, je ten Petr Zahrádka, kterej je docela dobrej a vím, že začínal z nuly. Někdo byl třeba v nějakým středisku a pak po dvou letech se k tomu vrátí a hned začne vyhrávat, ale jsou lidi, kteří tam přijdou a vychutnají si to, viď. Od těch posledních míst a postupně se zlepšujou.

Já to nekupuju.

No tak třeba ještě před 10 lety by mě to táhlo, ale posledních 7 let mě to vůbec netáhne. Jak jsem ti říkal, vůbec mě neláká jezdit hodně kilometrů. Já vím, že rychlostně bych na to měl, s nima objet nějakejch 60,70 km, protože rychlost nějakou mám, ale nemám ty objemy. Vím, že na stým kilometru bych umřel, ať bych dělal, co dělal. Na to abych trénoval 6,7 hodin na kole, tak to mě nebaví. To já si na tom kole opravdu dvě hodiny zajezdím a třeba když chci si jdu zahrát nohejbal, fotbal, tenis, nebo… prostě těch sportů zkombinuju víc, ale abych dělal jednu jedinou věc 6 hodin denně? To ne. Furt to ještě dělám a dělal jsem to pro radost.

Tak to byl normální favorit. 2800 tenkrát stál to si pamatuju. To mi koupili rodiče. Pak jsem… přijel jsem z vojny a jel jsem hned na burzu do Třebešína a tam si pamatuju, že jsem koupil šlapák Shimano, ten stál taky snad 2200, tenkrát a že byly výplaty nějakejch 2800, nebo kolik. Pak jsem si tam koupil od někoho zlatej řetěz, vytahanej. Ten stál čtyři stovky (smích). To jsem si dal poprvé na toho svýho Favorita a myslel jsem si bůhvíco nemám. Zlacenkou jsem si natřel ráfky (smích) aby to kolo vypadalo k něčemu. Pak jsem si koupil i rám, jednou no a pak už to začínalo, no. Měl jsem tu F1, jako první, ten byl docela dobrej. Pak jsem měl znovu F1, od Babickýho, přimo. To naši juniorský reprezentanti fasovali na nějaký mistrovství světa a jeden mi to pak prodal. Na tom jsem taky jezdil a ten mám do dneška. Ten byl taky pevnej. Pak jsem měl Gianta, s tím jsem byl taky spokojenej. To bylo první lehký kolo, docela. No a předloni jsem toho karlovarskýho… ten maratón… a tam jsem vyhrál ten CUBE a od tý doby mám tohle. Osazený Shimanem, vždycky. Jako to bylo první, co jsem si tenkrát dal na to kolo. Campa mě ani nijak nelákala.

No začínal jsem od šestistovky a teď, takovejch pět let tam mám Duru.

S kolama, s těma jsem měl vždycky problémy. Jak jsem neměl dobrý kola, tak dráty střílely, jezdily jeden za druhým. Myslím si, že Ksyria budou dobrý. Jako je pravda že na nich nejezdím moc. Beru si je jenom na závody, ale s těma jsem spokojenej. Zase za ty prachy abys nebyl (smích). To by bylo smutný.

Tak… můj plán je, hlavně aby mi to vydrželo ještě letos. Pak už je mi to jedno (smích). Jinak žádný změny neplánuju. Akorát si chci koupit řetěz, aby mi vydržel, letos a…

To se právě rapidně snižuje. Loni to už bylo opravdu málo, jenom 8,5 tisíc. Nevím, jak kdo to bere jako málo, ale když chce někdo třeba jezdit v UACu v první desítce, tak si myslí, že je to asi hodně málo. Ale zase začínám dost pozdě. Začínám opravdu až koncem března.

Hmm.

Vždycky na závod, který je blízko mýmu bydlišti. Na ten se připravuju. Většinou je to Běleč. Ta mi vyhovuje i termínově, protože není nějak brzy, je už to ten červen. Mohl bych mít třeba Jedomělice, viď. Ty jsou blízko, ale zase ty jsou na mě moc brzy. To já opravdu neujedu těch 100km z fleku. Mně dojde.

No, to nastoupím. Objedu si ten Hýskov a Křivoklátský peklo, nebo co tam jedou teď, letos poprvé. No ale pojedu to, abych si zatrénoval, nebo urval nějakej bod, popřípadě (smích), ale tadyhle na ty závody já ambice nemám, rozhodně.

(smích) No to nehrozí (smích). To jsou dvě věci, který nejdou dohromady, i když pamatuju i takový časy, kdy jsem i v UACu jezdil do kopců první, jenže to se strašně změnilo. Jako fakt už mě ty závody moc nelákají, abych odjížděl daleko. Opravdu se snažím jezdit tady, co mám při ruce, nebo na co mám volno.

No tak maratóny, ty vůbec.

Jako to jsem jel dvakrát a to mi stačilo. Tenkrát v 99-tým mi ukázali, co je to vrcholová cyklistika… Jsem za sebou dotáhl toho, jak se jmenoval? Slaník, no. Oni jeli s Pavlíčkem spolu. No a tenkrát ujel Pavlíček asi 30 kiláků před cílem, no a Slaník jel za mnou a vůbec nestřídal. Dvacet kiláků jsem jel furt a pomalu jsem Pavlíčka stahoval a dohonil jsem ho v Klatovech u semaforu dole až přímo pod tím stadionem. Dohonil jsem ho a už jsme jeli do cíle a Pavlíček začal špurtovat, tak já taky. Teď už jsem ho přelezl, jasně, no ale Slaník najednou zezadu zašpurtoval a ukázal mi, jak se jezdí (smích). Ale pak říkal, že měl prasklej drát a proto, že nestřídal, že měl co dělat, aby za mnou uvisel, těch posledních 30 kiláků. On za mnou visel 30 kiláků, aby mě pak 100 metrů před cílem předjel, viď (smích). To tenkrát taky psali ve Velu, tam k tomu napsali takovej malej článek, že to je rozdíl mezi amatérskou a profesionální cyklistikou.

Pak ke mně přišli rozhodčí, co jeli za náma, nebo před náma tím autem a… s nima, s tím Pavlíčkem a Slaníkem jela dodávka, viď a já tam jel a bez pití a bez všeho. Jedu to jako maratón, tak jsem jel na dvě velký flašky a oni toho Tranzita, jim podávali RedBulla a nějaký ty kofeinový pití a všechno chlazený a oni to tam kloktali a já tam na sucho, na prázdno, tak ke mně přijeli i sami rozhodčí a já jsem jim dával flašku a oni mi tam nalejvali nějakou esetu, nebo nějakou limonádu, co měli v těch plastovejch flaškách, tak jenom na tohle já jsem to objížděl. Pak ke mně ještě po závodě přišel a říkal, že pro ně jsem vítěz já (smích). To mě sice těšilo, ale Slaník dostal rám a já dva pláště za tři stovky (smích), ale nikomu nic nezazlívám. I takový je sport.

Aby se zamysleli nad těma kilometrama (smích), nad těma objemama, protože rychle může jezdit každej, hodně jenom ten, kdo na to má čas.