KPO - Hana Ebertová: Okolo ČR nonstop 2004

Hana Ebertová: Okolo republiky - bez porážky není vítězství
Okolo České republiky nonstop 2004 - 1 246 km
kvalifikace na RAAM 5. - 8. 8. 2004
Třinec (start 5.8. 12:00, limit pro dojetí 70 hodin)

!!! Varování - tato reportáž z nejprestižnějšího ultramaratónu u nás - Okolo ČR nonstop 1 246 km - není určena pro slabší nátury. Čtení jen na vlastní nebezpečí !!!

5.8.2004 12:00

Je 5. 8. 7:30 a já se probouzím po mizerném spánku do dne, na který jsem se celý rok připravovala. Čeká mě ultramaratón na 1253km, kvalifikace na závod RAAM. Bolí mě v krku a vůbec se necítím v optimální pohodě. Místo správného nažhavení a zdravé nervozity mám spíše rozporuplné pocity a strach, ale věřím, že s pomocí týmu a celkovému zabezpečení vše zvládneme. Ani v nejmenším si ale nepřipouštím, že bychom nedojeli, spíše přemýšlím o konečném čase.

Konečně mám tým, jaký jsem si vždy představovala a dvě doprovodná auta:

Petr Havlíček - jídlo, pití, suplementace, Tomáš Šípek - jídlo, pití, suplementace, Vláďa Dbalý - lékař, Míla Pergnerová - řidič, oblečení a vše další, Kuba Štěpánek - řidič, osvětlovač, zvukař a vše další, OPEL SINTRA (Petra Havlíčka) + CITROEN JUMPER (Míly Pergnerové).

Na startovní čáře je nás 10, z toho 5 Čechů… Konečně je 12 hodin a my startujeme. Mám hlad, beru si Endurosnack a dva dalamánky. Je velice teplo, asi 27°C a vane silný SV vítr, který nás žene vpřed. Jedeme za autem pořadatelů, které řídí Petr Bezecný a zatím je vše v pohodě.

Asi po 45 minutách zůstáváme sami na silnici, ale stále jedeme ve skupině a nikomu se příliš nechce jet za své. Teprve asi po hodině a půl se pole jezdců začíná po důrazném napomenutí pořadatelů dělit. Zůstávám asi v polovině společně s Belgičanem Richardem Avalonem (dvojnásobným úspěšným účastníkem RAAM), který jede opravdu na příšerném a špinavém kole…

Stále častěji se otáčím, ale doprovodná auta nikde. Nemám co jíst, ani co pít. Později se dozvídám, že zabloudila… Konečně v 13:45 přijíždí Kuba, Milena a Vláďa se Sintrou a já dostávám alespoň minerálku. Vzápětí se objevuje i Petr s Tomem. Mezitím kolem mě bloudí Patrik Bártík, který nemá zatím vůbec žádné zabezpečení. Petr s Tomášem mu dávají alespoň pití, ale už tady na 50. km se začíná bohužel osud Patrika (dle mého názoru největšího favorita) naplňovat. Jeho doprovod má technické problémy s autem… A Patrik nakonec u Mladé Boleslavi musí z tohoto důvodu vzdát!

Já dostávám rýži, která mě bude provázet po celou dobu závodu. Malý problém je, že je nutno ji jíst lžičkou na kole… (což si neumím druhý den, případně noc, představit).

Pohybuji se poměrně rychle se silným SV větrem v zádech, ale vůbec necítím lehkost z jízdy, která se obvykle při těchto povětrnostních podmínkách dostavuje. Nevím, jestli to je nervozitou, anebo je to předzvěst všeho dalšího, co bude následovat. Už při prvních předávkách jídla je vidět, že jsem pokyny pro Petra s Tomášem podcenila a musíme vše ladit za jízdy. V tento moment to není problém, ale jak budoucnost ukáže, bude to jedna z největších chyb v tomto závodě! A celý závod zásadně ovlivní!

Teď jsme ale asi na 100. km a pohybujeme se průměrem přes 30 km/h a vše vypadá v pohodě. První problém přichází mezi Rýmařovem a Sobotínem asi na 150. km v prvním výraznějším kopci. Začíná mě bolet pravé koleno. Těsně před Šumperkem to oznamuji Petrovi, ale zatím jen já vím, že je zle. Psychika dostává obrovskou ránu, ale já se snažím, aby kluci nevěděli, že je to velice vážný problém, který přišel příliš brzy! Už s tím mám své zkušenosti z tohoto závodu a vím, že se celý závod začíná hroutit. Přestávám hlídat jídlo, pití i cokoli dalšího a přemýšlím, jestli je vůbec možné vůlí narůstající bolest zvládnout. Vždyť se teprve blížíme k 200. km…

Šplhám na Červenovodské sedlo a bolest se stupňuje. Je mi jasné, že bychom měli jet za těchto povětrnostních podmínek s větrem v zádech výrazně rychleji a hlavně snadněji. Konečně jsme nahoře a nastává první plánovaná pauza. Je 19 hodin a jsme na 200. km. S úlevou slézám z kola, převlékám se, lehám do Transitu a dostávám první infuzi. Jím rýži pro změnu naslano a kupodivu mi chutná.

Asi po hodině se zvedám, jdu na záchod a sama bez doprovodných aut pokračuji ještě za světla sjezdem ze sedla. Vše vypadá v pořádku, ale jen proto, že se pouze vezu z kopce a po větru a nemusím jet silou. Postupně se stmívá, stále jedu bez aut a je mi to za narůstajícího šera poměrně nepříjemné. Konečně slyším známý zvuk a za Jablonným je Sintra za mnou. S autem v zádech se cítím výrazně bezpečněji!

Za Vamberkem mě dojíždí Lutz Nestler z Německa a nastává poněkud paradoxní situace, kdy se několikrát navzájem předjíždíme a jedeme „v háku“za doprovodnými auty. Před Hradcem se stupňují moje obtíže s kolenem a Nestler mi odjíždí.

Po projetí Hradcem mě poprvé napadá, že asi moje vůle dnes na dojetí stačit nebude. Vím, jaké „peklo“ dokáže tato bolest připravit a to nás čeká ještě skoro 1000 km… Jsem ve velice, hlavně psychicky, těžké situaci, ale nechci kluky, kteří jsou na takové akci poprvé, příliš děsit. Asi po 10 km za Hradcem, kolem 23. hodiny, jsem přinucena zastavit. Bolest je silnější než moje vůle - vůbec nemohu jet ze sedla. Beru si 2 „Brufeny“ a Vláďa mi koleno opichuje Mezokainem. Bezpochyby je to ale pouze dočasné řešení a co bude dál, si neumím představit. Nemám v nohách ani 300 km a je to opravdu nepříjemná situace.

Asi po půl hodině bolest trochu polevuje a opět malinko zrychlujeme. Jen moje psychika pracuje na plné obrátky a ne zcela správným směrem. Mám chuť bezmocí brečet… Nebo nadávat?! Snažím se na nic nemyslet. Nakonec vím a mám vyzkoušené, že každá bolest se dá překonat. Ale dnes přišla opravdu hodně brzy a hlavně pro mě zcela nečekaně. O to je situace nepříjemnější.

6.8.

Objevuje se Jičín a nám se ve městě podaří najet do uzavírky… Otáčím se a jedu v jednosměrce v protisměru. Mě to prochází, ale Petrovi v transitu ne a zasahují policisté…Při výjezdu z města mi zpestřuje jízdu volně pobíhající ovčák, který je ale ještě v horší formě než já…

Tempo se výrazně zpomaluje a my se blížíme k Mladé Boleslavi. Při výjezdu z Mladé Boleslavi mě vytáčí úplně rozmlácená „cesta“, které se u nás říká silnice… Cizinci musí zírat! Ovšem nutno říci, že mě stačí k vytočení v dané situaci opravdu mál. Stále je poměrně teplo (15°C) a stále fouká příznivý SV vítr. Jedu v návlekách na rukou a nohou a ve vestě.

Jsme před Mělníkem (400. km, 4 hodiny ráno a svítá) a vše stále ještě vypadá poměrně příznivě, alespoň co se času týče. Přichází druhá plánovaná pauza. Dostávám druhou infuzi, Tom mi maže koleno, Petr krmí a já se snažím být v pohodě. Po fyzické „cyklistické“ stránce se cítím slušně, ale psychika je v tento okamžik někde jinde, než by měla být. Opět jako vždy po infuzi jdu na záchod, oblékám dlouhý dres a vyrážíme.

Čeká nás ovšem daleko zákeřnější nepřítel, než je pouhá bolest! Dehydratace!!! Velice rychle se začíná oteplovat a já situaci bohužel podceňuji. Což je vzhledem k mým zkušenostem naprosto nepochopitelné… A to je moje hrubá chyba, která se mi stane osudnou. Bojuji s bolestí, místo abych dávala pozor na dostatečné doplňování tekutin. Vždyť teplota se blíží 30°C.

Před Louny koleno opět ožívá, bolest je silnější než moje vůle a já opět zastavuji. A mám chuť kapitulovat. Jsem teprve na 470. km a jedu velice pomalu. Dostávám další 3 injekce Mezokainu do kolena. Ovšem nutno podotknout, že ani Petr s Tomášem nejsou úplně v pohodě: podařilo se jim v jedné z vesnic trefit sloup zrcátkem a to zásah kupodivu nevydrželo…

Velice rychle se otepluje a já málo piju. Prostě mám jiné „starosti“ a řeším jenom „koleno“. Bohužel kluci z doprovodu nejsou tak zkušení, aby krizovou situaci uhlídali a pití mi doslova a do písmene nutili! Jak se později ukáže, je to klíčový okamžik závodu. Prostě jsem je na tuto situaci dostatečně nepřipravila a neupozornila. Zatím nikdo z nás netuší, že už je rozhodnuto.

Projíždíme Kadaní, Kláštercem nad Ohří a vedro už je pro mě skoro nesnesitelné. V podstatě celou cestu jedeme na sluníčku bez kouska stínu. Stále se ale ještě cítím poměrně slušně. Jedinou dramatickou situaci způsobuje kamion, který nemůže „rozdýchat“, že za námi musí chvíli jet a po předjetí těsně přede mnou náhle zastavuje. Ovšem situaci zvládám. Horší pohled ale asi měli kluci z doprovodného auta…

Po poledni dojíždíme do Karlových Varů. Je to naposled co cítím alespoň jakousi sílu. Závod se v tento okamžik láme… Koleno bolí teď už stále stejně a já se už s bolestí smířila. Holt půlku závodu pojedeme s nefunkčním kolenem. Zvyknout se dá na všechno. Proplétám se mezi kamiony v dopravní špičce (je pátek odpoledne) skrz město a začínám cítit fyzické vyčerpání naprosto neúměrné odjetým kilometrům (542 km). Bez doprovodných aut, která uvázla v zácpě, pokračuji dále. Jsem úplně vycucaná a sotva točím nohama.

Pauzu, kterou jsem plánovala do Františkových Lázní, přesunuji do obce Počerny hned za Karlovými Vary. A doufám, že infúze zabrání nejhoršímu. Petr s Tomem obstarali studené pití, dostávám čokoládu od Petra a snažím se ve stínu co nejvíce odpočinout. Necítím se ale vůbec dobře, začínám cítit zadek a to ještě vůbec nevím, co mě v následujících kilometrech čeká. Jdu na záchod, nasedám a bohužel necítím vůbec žádné zlepšení fyzického stavu. A to je velice varující. Doposud vždy byla infuze výraznou vzpruhou.

Za největšího vedra (je 14:30) najíždíme do mě neznámého terénu. Silnice jsou velice nerovné (a to je slabé slovo) a to spolu s mým fyzickým stavem a zvlněným terénem způsobuje, že se pohybujeme skoro krokem a začíná narůstat hrozivé manko vůči časovému rozpisu. RAAM se mi vzdaluje…

Snažím se zrychlit, ale tělo stávkuje. Jsem úplně vyždímaná a za Františkovými Lázněmi zastavuji kvůli vyčerpání! Stojím (na sluníčku!), bolí mě hlava a rezignuji. Kluci stojí kolem mě a řešíme, co dál. Asi po čtvrt hodině sbírám všechny psychické síly a nasedám s tím, že dojedu zbývajících 14 km do Aše a pak se uvidí. Skoro nemůžu otočit nohama a ani nekomunikuji s Petrem a Tomášem, což je další zásadní chyba. Bohužel stále velice málo piju a rychlostí kolem 10 km/h stoupám k Aši. Jsem psychicky zlomená a už nevěřím, že je možné dojet v limitu. V tomto stavu dorážím v 17:30 do Aše. Míjím akorát Lutze Nestlera, který kolem šesté vyráží na další cestu.

Všichni, včetně pořadatelů, mě povzbuzují a já i přes opravdu špatný zdravotní stav postupně nabývám přesvědčení, že to půjde. Musí jít! Přece nemůžu vzdát. Vím, že jde o hodně a vůle mě zatím nikdy nezklamala! Sprchuji se (společně s žábou) a jsem pro tento okamžik rozhodnuta nevzdat. A věřím, že to dobře dopadne. Petr s Tomem zatím přemýšlejí, co se mnou provést, abych se vzpamatovala a mohli jsme pokračovat.

Ležím pod stromem a zírám do koruny. Mezitím dostavám dvě infuze, Míla mě krmí rýží se salámem, Tomáš maže koleno…Piji další litr ionťáku. Všichni se maximálně snaží, abychom krizi rozchodili a mohli pokračovat dál. Stále doufám, že se tělo vzpamatuje.

Ležím asi 3 hodiny, třeští mi hlava a co je horší, je mi čím dál hůř. Cítím se mizerněji, než když jsme přijeli! Konečně kolem 20:00 stávám, či spíše se pokouším vstát. Motá se mi hlava a mám problém se udržet na nohou. Naštěstí mě někdo podpírá. Ani po dvou půllitrových infuzích a vypití litru ionťáku nejdu na záchod. Potácím se ke kolu a neumím si představit, jak v tomto stavu pojedu v následujících okamžicích na kole… A přitom nás čeká ještě 600 km… Nicméně doufám, že se můj stav postupně zlepší - vždy jsem přece krizi rozchodila. Je to ale spíše čekání na zázrak a další jízda jen prodlužování agónie…

Je 21 hodin a vyrážíme z Aše. Koleno příliš neřeším, protože mám problémy s koordinací, abych vůbec jela přibližně rovně a na bolest jsem si už zvykla. Těším se, že z Aše pojedeme z kopce, ale zároveň si uvědomuji, že pojedeme proti větru, který nám dosud výrazně pomáhal. Přichází první „brdek“ a já vidím, že to prostě nejde. Tělo nefunguje ani po dlouhé 4-hodinové pauze. Nicméně se snažím stále jet a čekám na zázrak.

Blížíme se k Chebu a najíždíme na dálnici. Dvakrát se ocitáme u stejného kulaťáku a nemůžeme trefit odbočku na Planou. Nakonec nasedám do auta a vracíme se zpět na správné místo. Ovšem toto bloudění mě psychicky opět sráží na kolena a mé odhodlání pokračovat mizí.

Ujedu asi 10 km a těsně za Jesenickou přehradou opět zastavuji. Jsem fyzicky v nejhorším stavu za celou dobu, co tyto závody jezdím. Motám se a nejsem schopna rozumě komunikovat. Přesto mě podvědomí říká, že musím jet dál. Snažím se o poslední vyzkoušenou možnost: jdu na hodinu spát. Ale jde jen o nesmyslné natahování agónie. Už v Aši bylo rozhodnuto! Po hodině mě Petr budí. Snaží se mě přinutit něco sníst a vypít, ale je mi zle od žaludku a začínám mít problém cokoli polknout. Začínám zvracet. A to mě definitivně láme. Vím, že musím jíst a pít, pokud chci jet dál. A já nejsem schopna nic dostat do žaludku. Přesto ale nasedám na kolo a krokem a nepříliš rovně se pohybuji vpřed…

7.8.

Jsme v Dolním Žandově, je 7.8. 01:00 a já zastavuji a klukům oznamuji konec

Vůle selhává. Brečím a zůstávám viset na Mikešovi, dokud nejsem sundána. Tělo selhává. Motám se, třeští mi hlava, je mi zle od žaludku a nejsem schopna jít bez podpírání. Sedím tupě napůl v autě a nemůžu uvěřit, že jsem vzdala, že je konec. To přece není možné, vždyť moje vůle vždy stačila! Čekám na zázrak od Petra s Tomášem, ale prostě to nejde. Je definitivně konec.

Lehám si do auta a jsem odvážena do Prahy. Ještě v půli cesty zastavuji, zdá se mi, že je mi lépe a hlavou mi bleskne myšlenka, vrátit se zpět a pokračovat… Nakonec trápení ukončuje Vláďa, rozhoduje a jedeme definitivně do Prahy.

Na závěr musím říci, že závod byl velice dobře zajištěn po organizační stránce. Myslím, že patřil mezi nejlépe zorganizované akce tohoto typu a že se všichni pořadatelé snažili maximálně pomoci všem účastníkům při jakýchkoli problémech. Za zmínku stojí naprosto precizně připravený itinerář. (www.extremrace.3nec.cz)

STATISTIKA ZÁVODU

Mikeš Morati 1,1, Shimano Dura-Ace,Ultegra, 53/39-12/27 (zase bezproblémový)

Ferri Colmbus Zona, Campagnolo Veloce, 53/39-12/23 (tentokrát úplně bez práce)

Závěrem chci i přes poněkud nešťastný průběh závodu poděkovat všem, kdo mi jakýmkoli způsobem pomohli při přípravě i realizaci akce.

Zvláštní dík patří doprovodu - pěti statečným, kteří se zúčastnili přímo a při závodě mě doprovázeli a starali se o mě. Věřím, že získané zkušenosti zúročíme příště v úspěšnější závěr!!!

kola	kola
před startem	start
doprovod	ultramaratónský chlebíček
ideální světelné podmínky	zastávka na jídlo