Hana Ebertová
Hana Ebertová: Král Šumavy 2004
aneb bez tréninku do kopců nelez
11.9. 2004
Hana Ebertová
Je pátek ráno a já začínám balit na Krále. Jsem docela nervózní, protože vím, že jsem se celý rok připravovala na něco úplně jiného. A mám v nohách 2 závody, který se na mě docela důkladně podepsaly: fyzicky i psychicky. Vlastně jsem od května netrénovala a jet takovýto závod z podstaty je docela troufalost. Alespoň poslední přípravy jsem nezanedbala a celou trať si společně s Tomem projela - autem. A zhodnotila, že asi ne všechny změny trasy byly k lepšímu. Druhý člen doprovodu Míla Pergnerová zajišťuje auto. Kolem páté přijíždí Míla v krátké Felicii a čeká na nás skoro nemožný úkol: dostat dovnitř Mikeše, "Ferriho" válce, jídlo, pití a vše další potřebné. A také tři naše maličkosti.
Konečně kolem šesté vyrážíme a i přes zácpu na dálnici jsme cca v půl deváté v Klatovech. Po prezentaci a ubytování ještě vyrážíme společně s mým doprovodem (Mílou Pergnerovou a Tomem Šípkem) na pozdější večeři do pizzerie. K mému velkému překvapení jsou mi Tomášem přidělené špagety J. Kolem dvanácté se dopracováváme do postele. Už dopředu ale víme, že spát se příliš nebude…
Poprvé vstáváme s Tomem v půl třetí (a Míla aby jí to nebylo líto je vzbuzena také J). Dostávám vločky s Actimelem, banán a nějaké ty doplňky. Podruhé už začíná jít do tuhého, protože je půl pátý a vstává se naostro. Konzumuji banán a rýžové chlebíčky a opět některé další ingredience. Tom mi zatejpovává nemocné pravé koleno a já přemýšlím, jak dlouho vydrží než, začne stávkovat. Konečně jsem oblečena a jdu na válce na krátké 15 min. zahřátí. Převlékám se do suchého a v 5:45 vyrážím společně s Davidem Ducháčem a autem v zádech na start. Teploměr ukazuje 2 °C ! Vzhledem k doprovodu to ale zatím není žádný problém: jedu v zimních rukavicích a zimní bundě. Okolo šesté jsme na startu. Jsem docela nervózní, protože vím, že mě čeká očistec a je jen otázka, od kterého kilometru. Zvládám rozhovor pro místního reportéra a začínám cítit, že se mi chce na malou. Možná lze předeslat,že jsem to „vydržela“ až do cíle L.
Je půl sedmý a startujeme. Jsem oblečena do dresu, návleků na kolena a ruce a do vesty. Vzhledem k účasti většího množství profíků předpokládám, že se pojede už od startu velice svižně a to se bohužel pro mě vrchovatě naplňuje. Jedu neustále nad anaerobním prahem a na první občerstvovačce na 52. km mám průměr 35km/h. Tam se potkávám poprvé s Tomem a Mílou, dostávám pití, ale víc nějak nestíháme předat a tak se trochu mění scénář a auto za mnou jede od tohoto okamžiku nonstop. Přes Šimánov i Javorník. Nicméně je to příjemné a alespoň se neflákám J.
Stále se mi jede velice dobře, ale vím, že je to jen otázka krátké doby, než se to výrazně změní. Můj osud se začíná naplňovat na Šimánově a následující Javorník jasně ukazuje moje manko v tréninku a vlastně ve stejný okamžik se začíná ozývat i koleno. Zuby nehty se držím skupiny nahoře na Javorníku, protože vím, že v následující pasáži je to potřeba. Ovšem každý sebemenší brdek je problém a skupinu pak ve sjezdech za cenu rizika sjíždím. Prostě mi došlo a to jsme asi na 80. km. Oznamuji to Tomovi a ten začíná „kouzlit“. Musí, protože jinak by jsme asi skončili ve sběráku. A to se blížíme ke kopci, který nesnáším v normálním stavu, natož takhle: čeká nás 10 km Zhůří těsně po rozdělení tras na 98. km! Užívám si ještě krásný sjezd zalehnutá pod řídítka a v 70 km rychlosti předjíždím celou skupinu a oceňuji, že nás v serpentinách pouští i auta! To je ale labutí píseň, protože jsme pod kopcem. Tom mi dává namíchaný koktejl a já doufám, že začne působit dřív, než za předeslaných 20 min. Skupina je po pár metrech pryč a já i přes maximální nasazení skoro couvám. Asi v polovině stoupání mě předjíždí Řehořová tažená kamarádem a já nejsem schopna se ji přes všechnu snahu udržet. A hned za ní slyším další známý hlas - Martin Jelínek. Postupně ale začíná působit ďábelská směs J a já se konečně zachycuji alespoň další skupiny a napůl v „bezvědomí“ a za cenu maximálního úsilí se s nimi dostávám nahoru s minimálním odstupem a jsem rozhodnutá se za každou cenu udržet, protože vím, že pro další úsek je to klíčový okamžik. Ovšem to, že se pohybujeme za mými současnými možnostmi znamená, že se objevují křeče a to je hodně brzy! Jsme asi na 120. km. V každém sebemenším kopečku mi skupina odjede a já ji pak po rovině „na vůli“sjíždím. Případně trochu zariskuji ve sjezdu…
Tento scénář se bohužel opakuje několikrát a já cítím, že pokaždé je to těžší a těžší a vyžaduje to obrovské úsilí a hlavně vysává síly, které budu ještě potřebovat. Je štěstí, že skupina vůbec nespolupracuje a všichni jedou vedle sebe jako na vyjížďce. I na technice jízdy ve skupině je vidět, že se pohybuji až příliš vzadu. Přicházejí Prášily a nechutné kostky, které k nim neodmyslitelně patří L. Skupinu nechávám osudu, protože vím, že se stejně rozpadne ve Skelné na občerstvovačce a hlavně následně na dlouhou odbočí mizivé množství lidí.
Mezitím se o mě pečlivě stará Tom s Milenou, ale nutno říci, že si to moc nepamatuji. Poctivě piju i papám J. Těší mě, že i přes svou nezkušenost se pohybují v pelotonu jako mazáci naprosto s přehledem a nikde „nepřekážejí“ i přesto, že mě následují už od Bílenic od 52. km. To se totiž o všech doprovodných autech říci nedá (viz auto Dukly, které řídil jejich masér a asi by to měl umět…) Jsem také ráda, že pomohli i dalším, protože o tom maratóny jsou! Nebo alespoň byly, než se začali zúčastňovat „profíci“ a zavedli ne vždy úplně fér způsoby.
Docela příjemná je informace, že se nejedou Keply, ale nakonec jedem.e po hlavní proti větru a vzhledem k tomu, že jedu sama , tak asi ztrácím víc než v kopcích. Konečně vjíždíme na hlavní na Železnou Rudu, sjíždíme do města a čeká nás Špičák. Bohužel přestává působit zázračný koktejl a já si začínám vzpomínat na Objezd Republiky L. Jedeme asi stejně rychle. Na vrcholku nás čeká před sjezdem „nechutná rovinka“, kterou nesnáším, ani když jsem ok. Naštěstí sjíždím staršího pána a ve dvojici to jde výrazně lépe. Postupně dojíždíme několik jednotlivců a přichází nádherný velice rychlý sjezd do Nýrska po krásné silnici. Letos je pravda zpestřený několika skoky v Hojsově Stráži, kde právě cosi budují. Tachometr nakonec ukazuje něco přes 80 km/h. Prostě nádhera! Ale poslední v tomto závodě.
Čeká nás posledních 50 km, které byly změněny dle mého názoru ne úplně šťastně. Ještě před Nýrskem dostávám druhý koktejl a v duchu doufám, že zabere alespoň jako první. Postupně se začínám cítit trochu líp. Dokonce do kopce na Sv. Kateřinu řadím postupně těžší převod, ale to jsem neměla dělat. Hned se mi do nohou zakusují křeče a to docela natvrdo.Okamžitě povoluji a řadím 27 a snažím se točit a ne jet silou. Přesto si neumím představit, jak se v tomto stavu dopracujeme do cíle. Hlava bych chtěla už kvůli doprovodu, který je opravdu perfektní ve všech směrech, ale tělo na to prostě nemá natrénováno a chci od něj moc. Na konci kopce na nás čeká cyklokrosová vložka, před kterou se snažím odprosit Mikeše, aby to vydržel. Ale nemám už na to, abych přesedala na jiné kolo. Moc se mu to nelíbí, ale snaží se jako vždy napravit moje nedostatky a také se srovnat s rozmlácenou cestou (myslím, že o silnici se nedá vůbec mluvit L…). Následující úsek až do Kdyně je opravdu odporný! Nerovný, rozmlácený, kopcovitý. Naštěstí pro příště si ho moc nepamatuju. Asi v polovině mě znovu předjíždí Řehořová pěkně schovaná v háku. Snažím se jí zachytit, ale při každém přehození na těžší převod přichází křeč L. Moc chci, ale každý, kdo sportuje ví, co to znamená a že nezbývá než povolit. Nicméně v rámci mých možností pokračujeme dále. Za Kdyní nás čeká Koráb a já se vlastně už od Nýrska pohybuji úplně sama. Velice ochotní pořadatelé na občerstvovačce nabízejí všechno možné, ale limity u mě jsou dány dnes něčím úplně jiným. Krokem vyjíždíme nahoru a na druhé straně nás čeká sjezd pěkně zakončený kolejema za zatáčkou. Mám fakt dost a už se snažím jen se dostat do cíle. Před námi je poslední kopec a já s úžasem zjišťuji, že i tímto hlemýždím tempem jsme dojeli Řehořovou, která se celý závod pěkně veze v háku! Je to poměrně nestandardní, nicméně se snažím nabídnutou šanci využít a snažím se za povzbuzování Toma s Milenou zrychlit. Řadím opět dolu, zvedám se ze sedla, ale křeče jsou silnější…
Nakonec dorážíme do cíle asi 2 minuty za soupeřkou. Jsem úplně hotová, ale spokojená. Vím, že jsem tentokrát odevzdala na rozdíl od Objezdu Republiky maximum. Je o mě postaráno jako o mimino J a autem se vezu z cíle. Milena i Tom byli skvělí, jen mě chyběl trochu jiný trénink. Ale ujet jen z podstaty takovouhle vzdálenost v tomto čase je myslím docela slušné.
Kolo: MIKEŠ-Morati 1.1, Shimano Dura-Ace, Ultegra 53/39-12/27, pláště Schwalbe
Vzdálenost: 245km
Čas jízdy: 9:13:39
Průměrná rychlost: 27,2 km/h
Průměrná tepová frekvence: 150, max. 175
Teplota: ráno 2°C, odpoledne 20-25°C
Vítr: mírný JZ
Doprovodné auto: Felicia
Doprovod: Tomáš Šípek (výživa + suplementy), Míla Pergnerová (vše ostatní) – !!! SKVĚLÍ !!!
související odkazy:
Hana Ebertová: Okolo republiky - bez porážky není vítězství