KPO - Hana Ebertová: Glocknerman 2004

Glockner Man aneb když je problém sjet z kopce dolů
Mistrovství světa v ultramaratónu na silnici 17.-19.6.2004 - 825 km, převýšení 12.012 m

Graz Schwarzl SFZ (start 17.6. 12:00, limit pro dojetí 56 hodin - 19.6. 20:00)

profil trati

17.6.12:00

Přes všechny zmatky a předstartovní chaos způsobený absolutní nespolehlivostí hlavního sponzora konečně nastal den D a hodina H. Je 12:00 a startujeme z rekreačního střediska Swarzl-SFZ u Grazu, kde je i cíl. Je příjemné teplo, polojasno, 25°C, JV vítr, který nám fouká do zad. Na start se nás nakonec postavilo 28 (z toho jedna dvojice) a vesměs se jednalo o velmi zkušené a vynikající ultramaratónce. Prvních 20 km je pojato jako slavnostní start a jede se v pohodě za autem asi 30 km/h. Postupně se vytvořily dvojice a družně se bavily.Tato idyla ovšem vydržela jen pod první větší kopec na Kitzek(34 km, 550 m n.m.), kde se celé pole ihned rozdělilo na jednotlivce, ke kterým se postupně přiřadila doprovodná auta jedoucí s pořadateli jinudy. Nutno říci, že hned toto stoupání, místy velice prudké, ukázalo, že závod svým převýšením překoná všechna očekávání.Tep se mi pohybuje okolo 170, to se mi vůbec nelíbí, ale co mám dělat, když se chci vyškrabat nahoru… Po vystoupání na vrchol následoval sjezd a já se přesvědčuji, že stejně obtížně jako nahoru a s maximální koncentrací se budu muset pohybovat při pohybu dolu. Rychlost přesahuje 80 km/h a to ještě důkladně přibrzďuji! Stále panovalo velice teplé počasí a mě začínají bolet chodidla. Jinak se cítím velice dobře, ale uvědomuji si, že je oproti původním předpokladům velice teplo a snažím se co nejvíce pít.

A přiblížil se první dlouhý kopec z Eibiswaldu (59. km) na Soboth (85. km). Dlouhé 15 km stoupání končí v nadmořské výšce 1300 m n.m. Vzhledem k začátku závodu ale mám dostatek sil a tak nepříjemné je jen to, že nevím, jak je dlouhý a kdy přijde konec. Jediný problém, který v tento okamžik pociťuji, je bolest chodidel, a tak střídavě utahuji a povoluji boty. Nahoře na nás čekají organizátoři - Petra a Michael Bartl. Je velice teplo a tak nezastavuji a rovnou se pouštím dolů. Tato strana je ovšem daleko prudší (v duchu přemýšlím, jak se nahoru vyškrabu cestou nazpátek…) a rychlost se opět pohybuje i přes intenzivní brzdění přes 80 km/h. Zjišťuji, že největším problémem budou sjezdy: nejen,že si neodpočinu, ale každá chyba by byla při těchto rychlostech draze zaplacená. Jako poměrně velký handicap začínám vidět neznalost prostředí a chybějící zkušenosti z jízdy v tomto terénu.

Po sjezdu do Lavamundu jsme velice rychle po rovině a po větru pokračovali až do městečka Eisenkappel (137. km), kde se nám do cesty postavilo další velice prudké stoupání se sklonem až 15%, končící po 15 km ve výšce 1025 m n.m. - Schaidsattel (152. km). Do této doby jsem si nemohla vynachválit silnice, ale při tomto sjezdu jsem si připadala jako doma. Totální tankodrom a uzoučká silnice. Stále bylo velice teplo a já začínala tušit problémy s dehydratací. Sjíždíme do Ferlachu (171. km) a přesně podle plánu poprvé zastavujeme (masáž, jídlo, telefony…). Je 19 hodin a zatím až na prokletá chodidla je vše ok.

Pokračujeme celkem v pohodě dále asi 60 km po rovině. A po větru. Mezitím se setmělo, ale vzhledem k terénu to není až takový problém. Jen kromě Villachu (210. km, 21:45), kde jsme se ocitli v silném provozu a kde jsem se moc bezpečně necítila. Stále bylo teplo (20°C) - jela jsem v návlekách na rukou a nohou a ve vestě.

18.6.

Od Spittalu (220. km, 550 m n.m.) se silnice začala zvedat a vzhledem k času a vzrůstající nadmořské výšce se začalo ochlazovat. A zároveň se hladký povrch silnice změnil v panelku, což jsem doprovodila nepublikovatelnými výrazy. To jsem v Rakousku rozhodně nečekala. Asi 20 km před Winklernem dojíždíme jednoho z Rakušanů a ten se bezostyšně uklízí do háku a odmítá střídat. Asi po 10 km mi dochází trpělivost, skoro zastavuji a zpomalení doprovázím mezinárodně srozumitelným, nepříliš slušným výrazem. Od této chvíle se tedy střídáme až těsně před Winklern. Dělá se mi blbě od žaludku a mám strach,že budu zvracet. Musím zastavit, přestože je zima (5°C) a vím, že to v téhle nadmořské výšce a teplotě moc chytrý není. Oblíkám si vše co můžu a přesto mi cvakají zuby zimou, svíjím se na karimatce a doufám, že nevolnost přejde(1:15-2:30). Mezitím píšeme SOS Petrovi Havlíčkovi, ale on si dovoluje ve 2 hodiny v noci spát a neodpovídá… V půl třetí se odhodlávám pokračovat především kvůli zimě, nejím a doufám, že se žaludek uklidní. Projíždíme kontrolou ve Winkleru (314. km, 850 m n.m.), kde se potkáváme s jedním z hlavních organizátorů - M. Bartlem. Dále pokračujeme jen velmi pomalu na vrchol stoupání za Winklerem (1100 m n.m.). Není mi dobře a hlavou mi probíhají černé myšlenky, je mi zima a skoro nejím a nepiju! Vše je úzce propojeno s noční dobou, kdy se u mne objevují problémy vždy. Poprvé absolvujeme prudký a rychlý sjezd po tmě, ale naštěstí za sucha. Pohybuji se asi 70 km/h v neznámém terénu, ale kluci (Kuba Š.) jsou skvělí a perfektně mi osvětlují silnici. Přesto pociťuji poměrně silný „adrenalin“. Stále cítím poměrně dost fyzických sil, nevolnost ustoupila a tak bojuji pouze se vzrůstající bolestí chodidel. Utahuji a povoluji boty, ale bolest příliš neustupuje. Jen těžko si představuji, jak se dostaneme na zbývající vrcholy. To nejtěžší máme ještě před sebou - Grossglockner.

Je těsně nad ránem a po průjezdu údolím řeky Isel kolem Lienze (355. km) začínáme stoupat k Maustelle Felbertauern (384. km, 1500 m n.m.). Toto 20 km stoupání proložené místy prudkými úseky už se mi začíná zajídat. Cítím, že mi výrazně ubývají síly a snažím se pouze o vyjetí. Ale zřejmě nejsem sama, protože přesto, že se pohybuji velice pomalu, dojíždím v závěru těsně před tunelem svého bezprostředního soupeře - Walthera Wesiaka (s číslem 29), který však ve svých 63 letech předvádí úžasný výkon. Několikrát se předjíždíme a na vrchol dorážíme současně. Oba nasedáme do doprovodných aut, která nás provážejí 5 km tunelem (cyklisté do něj nesmí). V tento okamžik se dopouštím (dopouštíme) zcela zásadní chyby, která se mi, jak se později ukázalo, mohla stát osudnou. Ve výšce asi 1500 m n.m. v 6 hodin ráno zastavujeme a já úplně promrzám. Po nasednutí na kolo mě čeká 15 km sjezd a já se i přes zimní oblečení klepu zimou takovým způsobem, že rozvibrovávám kolo asi v 60 km/h tak, že je neovladatelné. Řítím se dolů a šněruji celou silnici. Konečně stojím, ale krve by se ve mně nedořezal, když si uvědomuji možné následky zcela banální chyby. Mikešovi asi došla trpělivost a chtěl mě vyhodit ze sedla… Dále pokračuji velice nejistě ve sjezdu do Mittersillu (7:15), kde vaříme jídlo, absolvuji masáž a přemýšlím o nastávajícím kopci: čeká mne klíčové stoupání závodu.

Nekonečně dlouhý (25 km), prudký (12%) Grossglockner. Zcela jasně cítím, že mi dochází síla a tedy že jde pouze o to, jak ho vyjet a ne jak rychle. Cpu se sladkým a banánem, snažím se vypnout mozek a vyrážím. Prvních 7 km do Fusche (425. km, 750 m n.m.) svádí k poměrně rychlé jízdě, ale snažím se krotit, protože vím, co mě čeká.(jednou už jsem Glockner absolvovala, ale odpočatá a pouze nahoru a dolů… A teď mám v nohách těžkých 450 km!). Za Fuschem se silnice začíná prudce zvedat a následuje 25 km se stálým sklonem 12%. .Zvedám se ze sedla a v této poloze absolvuji celé stoupání. Ovšem to se nelíbí mým chodidlům, která poměrně výrazně protestují. Kluci mě povzbuzují a já se pouštím do boje s kopcem, chodidly i výrazně narůstající únavou. Každých 30 minut musím zastavit, odpočinout si, snažím se něco sníst a vypít, ale kopec je nekonečný a já se pohybuji 7 km/h… Poměrně nečekaným problémem je v kopci v tomto stavu nasednout. Koordinace žádná a já nasedám jako při časovce, kdy mě David drží za sedlo… Postupně se zvedá vítr, prudce se ochlazuje a já stoupám hodně oblečená a zároveň úplně propocená. Je mi zima, cítím, že tělo není zdaleka ok, nepotím se a melu z posledního. Asi v polovině stoupání mě předjíždí první z kluků, kteří absolvují Glockner 2x. Vypadá v pohodě a jede pravidelným tempem, i když též ze sedla. Já se v duchu těším na příjezd Vládi s kapačkami a doufám, že mě dá dohromady. Vím, že už delší dobu málo jím a piju…Z těchto neveselých myšlenek mě vyrušuje výkřik kluků z auta: po sněhu běží svišť! Jenže já jedu bez brýlí a tudíž vidím kulový. A hlavně mě to v ten moment ani moc nezajímá… To kluci jsou v pohodě a ve volných chvílích, kdy na mě čekají, se dokonce koulují… Konečně okolo 12:30 dorážíme na první vrchol - Fuschetorl a hned pokračujeme dále. Tuto závěrečnou část neznám a na mě čeká poměrně nepříjemné překvapení v podobě dalšího prudkého stoupání mezi bariérami sněhu k vrcholovému tunelu. Jsem totálně vyždímaná, je mi zima a cítím, že se začíná závod lámat.Ve 13:00 jsme na vrcholu – Hochtor (458. km, 2505 m n.m.). Po nezbytném fotu se oblíkám a hned sjíždím dolů. Přestože mám sjezdy velice ráda a obvykle si je užívám, nyní se mi začínají výrazně zajídat. Vím, že každá chyba v těchto vysokých rychlostech by mohla být osudná. Moje technika ve sjezdech je výrazně poznamenaná únavou a kluci i přes smrdící brzdy jsou stále za mnou… Naštěstí se na jižním svahu rychle otepluje, svítí sluníčko a hlavně nemusím šlapat a vezu se dolů. Vím, že vzhledem k zimě, nevolnosti a kopcům jsem málo jedla a pila a čekám, co se stane. Konečně jsme dole.

Před Winklerem (500. km, 850 m n.m.) zastavujeme na delší pauzu a já se dovídám, co už kluci věděli před Glocknerem, ale „báli“ se mi to říct: Vláďa nepřijede! Jsem úplně psychicky na dně a neumím si představit, co bude dál. Odjíždím naštvaná a docela zlomená do Winklernu, kde nás čeká kontrola - osobně Petra Bartl, která mě doráží další “příjemnou“ zprávou: Jede se objížďka s dalším prudkým kopcem. Jsem bez síly a dehydratovaná a i přes velice teplé, slunečné počasí (25°C) se vůbec nepotím. Začínám přemýšlet co dál. A mám chuť se na vše vykašlat a přestat se trápit. Sbírám všechny síly a začínám horečně komunikovat s Petrem Havlíčkem, který se snaží zachránit, co se dá. Za jízdy posílám SMSky a snažím se akceptovat rady. A začínám znovu bojovat. Vím, že mi drží palce hora lidí, kteří na mě myslí a to mě žene dál. A vzdávat se přece není můj styl! Naštěstí se pohybujeme po rovině a tělo se postupně začíná vzpamatovávat. I když nevím, co se stane v kopci. Čekají nás ještě opravdu kruté kopce a jsem zvědavá, jak už poměrně jeté tělo zareaguje na 15-18% stoupání… Jsme na 570. km (19:00 hod.) a kluci mě utěšují , že už je to jen 250 km. Zvedá se silný protivítr, ale my stejně zahýbáme do kopců, takže je to jedno. Po delší pauze se zvedám a vyrážím na již zmíněnou objížďku. Necítím chodidla, která už jen mažeme Fastumem a stříkáme Elmetacínem. Masáž nepřichází do úvahy, bolest je silnější. Je krátce po 19. hodině a v kapse mi zvoní telefon. Petr, který se mi snaží na dálku pomoci a povzbuzuje mne. Nejsem úplně přesvědčená, že dnes bude má vůle stačit na dojetí… Současně i doprovod asi cítí vážnost situace a ze střechy auta se ozve hudba. Sice „jenom“ Žbirka, ale Karel (Gott) zůstal doma… Je to příjemné a odvádí mou pozornost od „blbých“ myšlenek. Během 15% stoupání na Windische Hohe (590. km,1000 m n.m.) mě dojíždí Patrik Bártík (jede 1000 km dlouhou trať), ale na vrcholu jsme oba najednou. Je 21:30, tma a začíná lejt. Oba se oblíkáme do bund, já měním Mikeše (v dešti nebrzdí) za Ferriho (ten trochu jo) a spouštíme se z prudkého nebezpečného sjezdu. Nadoraz mačkám brzdy a přesto se nemohu vejít do zatáček. Dolů se dostávám v pořádku jen s maximální opatrností a párkrát i štěstím. To nás ale opouští při navigaci u Villachu a my po další pauze na odpočinek najíždíme na dálnici. Odmítám jet dál (70 km/h jet už neumím…), nasedám do auta a vracíme se zpět.

19.6.

Přestává pršet. V tomto okamžiku cítím, že začíná zabírat Petrova terapie, tělo začíná znovu v rámci možností poslouchat a poměrně svižně pokračujeme až do Ferlachu (655. km, 450 m n.m.). Cestu nám zpestřují ježci pobíhající po silnici, zírající žáby a svítící neidentifikovatelné oči jiné havětě… Kolem 2:00 přichází krize spojená s deficitem spánku, usínám na kole a musíme zastavit. Všichni čtyři usínáme bez jakékoli časové kontroly. “Naštěstí“ spím venku, začíná pršet a já se budím a oddychuji si: spali jsme naštěstí jen hodinu. Sedlám Mikeše a pokračujeme vstříc jak jinak dalšímu kopci. Na nás čeká Abtei (685. km, 700 m n.m.). Zpočátku velice mírné stoupání po hodinovém spánku zvládám v pohodě. Postupně ale přechází na slušnou stojku, kterou rvu zuby nehty. A to ještě nevím, co nás čeká dál. Vidíme auto pořadatelů, které, musím říci, se neustále pohybuje sem a tam a někdy nám pomáhá i s navigací. Na vrcholu jsme asi ve 4:00 a v tom okamžiku se spouští slejvák spojený s výrazným ochlazením. Neprozřetelně sjíždím na Mikešovi, což je ale závažná chyba. Kolo vůbec nebrzdí, já bez brejlí nevidím a nemůžu zastavit. Kolo v prudkém sjezdu v lijáku prostě nejde ubrzdit. Konečně stojím a sedám na Ferriho. Campa přece jen brzdí lépe. O trochu. Najednou řešíme úplně jiný problém, než se vyhrabat nahoru - jak se dostat v pořádku dolů?! V duchu přemýšlím, jak se dostaneme za tohoto počasí dolů ze Sobothu, který je daleko prudší.

Současně mi začíná být pekelná zima a moje psychika i vůle za neustávajícího lijáku klesá na bod mrazu. Zastavuji a stávkuji. Je půl pátý, stojíme v zastávce, klepu se jak ratlík a kluci do mě lejí horký čaj. A snaží se mě postrčit, abych pokračovala. Sami jsou úplně mokrý, ale skvělí! Jsem na dně, slejvák neustává, je mi zima a bolí mě prochladlá kolena. Snažím se přemýšlet, ale mozek už odmítá spolupracovat. Sbírám všechny psychické síly, nalepujeme na kolena hřejivé náplasti, oblékám na sebe vše, co mám: moira, krátký dres, vesta, dlouhý dres, pláštěnka, zimní bunda, nepromokavá bunda - vše, ale mokré a jedeme v pokračujícím dešti dál. Jedná se zcela určitě o klíčový okamžik závodu, což ale poznám až po dojetí. Sedím na Ferrim a tupě šlapu následujících 100 km v neustávajícím dešti promočená skrz naskrz. Konečně 15 km před Lavamundem přestává pršet! Přesedlávám na Mikeše, převlékám do trochu sušších věcí a hlavně se otepluje. Psychika okamžitě vylítává nahoru a já jsem rozhodnutá 17%, 9 km Soboth (741. km, 1300 m n.m.) za každou cenu pokořit! Rvu do sebe sladký, Enervit tablety a najíždím do kopce, který mě zpočátku přinutí kličkovat ze strany na stranu, ale jsem rozhodnuta z kola neslézt. Nejsem přece pěší turista, ale cyklista! A tak šplháme 6-7 km/h vzhůru. Postupně cítím, jak mi docházejí síly a opět přichází na řadu vůle. Pokolikáté už? Dvakrát zastavuji, kopec je nekonečný. Projíždíme pásem mlhy, ale nakonec kolem 10:00 jsme nahoře a svítí sluníčko. Přichází euforie a jsem přesvědčená, že o osudu závodu je rozhodnuto. Je zajímavé, jak se zkracují intervaly mezi totální euforií a depresí. Nicméně do cíle chybí ještě asi 80 km, proložených krásnou stojkou - Kitzek! Ale je poslední a to je pro moje duševno rozhodující! Ze Sobothu následuje velice rychlý, rovný sjezd, ale v podstatě za sucha. Rychlost se pohybuje okolo 80 km/h. Sjezd je zpestřen zastavením doprovodného vozidla policisty. Nechávám kluky jejich osudu a jedu dál. Vše ale dobře dopadá a tedy nejsme chudší o ňáké to Euro…

Ve vesnici Gleinstatten naposledy stavíme, masírujeme a opečováváme chodidla - nutno říci, že bolest už je na hraně snesitelnosti. Jestli něco nemusím, tak jsou to tretry na kolo! Vyrážíme na Kitzek (810. km, 550 m n.m.). David už nevydrží moje šnečí tempo v autě a běží vedle mě… A ani nemusí moc spěchat. Kopec vyjíždím úplně na hraně. Ale je vyhráno!!! Vítězná euforie a nepopsatelný pocit uspokojení se mnou mává a já si užívám poslední kilometry. Do cíle zbývá asi 25 km a já v duchu počítám, jestli se vejdeme do 50 hodin. Do cesty se nám ale staví ještě pár brdků. Je 14:15 a jsme v cíli za mírného krápání. A tak je konečný čas 50:15.

A možná jeden též zajímavý údaj: odstartovalo 28 účastníků, dokončilo 14….

A na závěr: jednalo se zatím o nejtěžší ultramaratón, který jsem absolvovala a to především kvůli neznalosti trasy a extrémnímu terénu.

STATISTIKA ZÁVODU

Kola Mikeš - Morati 1.1, Shimano Dura-Ace, Ultegra, 53/39 - 12/27 (až na jednu neposlušnost opět skvělý!)

Ferri - Columbus Zona, Campagnolo Veloce, 53/39 - 12/23 (také se nedal zahanbit a ve sjezdech splnil nevděčný úkol dvojky)

MuDr. Vláďa Dbalý

Závěrem chci poděkovat všem, kteří mi jakýmkoli způsobem pomohli při přípravě a realizaci akce.

Zvláštní dík patří Petrovi Havlíčkovi (Tomáši Šípkovi) za sestavení jídelníčku i suplementů a hlavně za „akční“ řešení klíčové krizové situace během závodu! (bez něj by to asi nedopadlo…)

Další upřímné poděkování patří mému doprovodu - řidičům D. Ducháčovi a K. Štěpánkovi a masérovi D. Novoveskému!