KPO: Oetzal 2002

Cyklomaratóny v současné době rostou jako houby po dešti a získávají téměř okamžitě srdce mnohých cyklistů, objevují se stále nové závody a s nimi noví lidé. Existují ale i "stálice". V téměř nekonečném výčtu evropských silničních cyklomaratonů různých délek, obtížností i úrovní, jejichž boom stále není u konce (výčet lze najít např. na internetové adrese: http://www.radmarathon.at) si stojí Oetztálský cyklomaratón sice nenápadně, ale zato neochvějně a s velkou tradicí, úrovní a zejména mezinárodní prestiží. Zeptáte-li se na něj jakéhokoliv náhodného cyklisty v rakouských Alpách, či italských Dolomitech, v 90% ví jasně o čem mluvíte!

Silniční cyklomaratóny jsou mojí oblíbenou disciplínou a Velosérie je sice hezká kolekce našich silničních maratónů, ale člověk je tvor zvídavý a je v jeho přirozenosti objevovat stále nové. Stejně je to i s cyklisty. Atmosféru zahraničního cyklomaratónu jsem okusila poprvé v roce 2001 prvním závodem Alpského poháru - Amadé.

Organizace, atmosféra, ale zejména možnost závodit v krásném prostředí Alp, kterými jsem dřív projížděla téměř vždy na kole obtěžkaném bágly, si mě získala téměř okamžitě. Následoval i druhý závod Alpského poháru 2001 - Euroregio. První dvoustovka téměř celá v dešti (a bez prokřehnutí!). Teprve tady jsem pomalu začala vnímat rozdíly v organizaci takovéhoto závodu u nás a v zahraničí. Pořadatelé tady zkrátili trať o nejvyšší kopec a hlavně - vždy mezi dvěma avizovanými občerstvovačkami byla ještě jedna "navíc" pouze s teplými nápoji (tohoto přístupu organizátorů jsem si začala opravdu vážit až po loňském Králi Šumavy, kdy na Kvildě byly 2 stupně a teplý čaj až po 150 km).

Letos jsem absolvovala znovu Amadé, nově Samsona a 3-denního Glocknermana, všechny byly super, každý měl svoje kouzlo. Ale s Radmarathonem Oetztal nelze srovnávat ani omylem.

Oetztálský Radmarathon je silniční cyklomaratón s dlouholetou tradicí. Jeho trať je vedena přes 4 Alpská sedla, z nichž 3 mají nadmořskou výšku přes 2000 m.n.m. a poslední dokonce 2505 m.n.m. Délka trati je 238 km, celkové převýšení úctyhodných 5500 m. Start a cíl je v malebném rakouském městečku Soelden, vzdáleném asi 90 km jihozápadně od Insbrucku. Nejblíže to zrovna není, ale vše je relativní. Uvážíte-li, že z Prahy je stejně daleko do Salzburgu jako do Ostravy.

Limit pro maximální počet startujících je 2500 účastníků. A věřte nebo ne, v květnu jsou startovní čísla rozebraná. Tady se lze buď přihlásit s velkým předstihem a doufat, že vám do toho nic nepřijde, nebo zariskovat a nechat shánění čísla na poslední chvíli (kdy se ho potřebují zbavit ti, co doufali a nemůžou se z různých důvodů zúčastnit). K takové korespondenci slouží například stránka "Gastebuch" na oficiálních internetových stránkách akce - http://www.oetztaler-radmarathon.com. Výše startovného se liší podle doby, kdy se přihlašujete a je buď 37, 45 nebo 55 Euro. V ceně je mimo jiné i kvalitní památeční cyklistický dres. Další náklady? Kemp pro auto a 2 osoby - 16 Euro. Privát se snídaní 20 Ero pro jednoho (najdou se samozřejmě i dražší). Pak už jen doprava (benzín) a náklady jsou kompletní.

Start je v již zmiňovaném městečku Soelden a to počínaje letošním ročníkem již každoročně. Dříve se o pozici pořádajícího města střídalo ještě malebné městečko Steinach, nacházející se ve stoupání na Brenner, ale prý tady nedostačovaly ubytovací, ani organizátorské kapacity, takže budoucnost byla přisouzena už jen Soeldenu.

První problém, který vás na profilu trati zaskočí, je start z kopce! Pro mě to byl první maratón s tímto typem profilu. Této skutečnosti jsem se ve spojení s dvouapůltisícovým davem cyklistů značně obávala. Musím ale uznat, že zbytečně. Rychlostní průměr 47 km/h na prvních 30 km byl docela bezpečný.

Pohoda sjezdu (relativní) skončí po 30 km v městečku Oetz, kde trať závodu uhýbá vpravo k prvnímu dvoutisícovému kopci - lyžařskému středisku Küthai. Alespoň většinou. Letos však nedávné deště způsobily, že v závěru stoupání silnici zatarasil sesuv půdy, který se do data konání maratónu nepodařilo odklidit. Trať byla proto vedena kousek před vrcholem vlevo a vedlejší cestičkou sjela do Haimingu. Tenhle sjezd měl na rakouské poměry opravdu špatný asfalt, němečtí kolegové používali dokonce termínu "Katastrofe". Ve sjezdu bylo sice možno potkat pár vyskočených lahví a lepících cyklistů, ale vzhledem k tomu, že u nás takhle vypadá každý druhý sjezd na vedlejší silnici, nebyla to pro mě zase taková tragédie. Odměnou za to byl krásný výhled na pomalu se rozplývající ranní mlhu v údolí Innu.

Další úsek trati - do Insbrucku pod stoupání na Brenner - měl charakter rychlé rovinaté časovky. Tady už chtělo pomalu zvažovat, jestli se nechat "uhnat" neúměrně rychle jedoucí skupinou, nebo si počkat na rozumnější a šetřit síly do kopců.

Za Insbruckem na 89. km cyklisty čekala první čipová kontrola. Nejen k zajímavému porovnání mezičasů, ale taky konečná pro všechny, kteří nepřijedou do časového limitu. Kdo nestihne za 4:15 h absolvovat první (a navíc nejrovinatější) třetinu trati, nemá cenu aby se trápil dále a čeká ho už jen poznání jízdy ve sběrném autobuse. Stejná kontrola a časový limit 13 h je pak ještě na 212. km.

Stoupání na Brennerpass je poměrně snadné, ale dost dlouhé. Na vrcholu pak čekají na cyklisty 2 příjemné skutečnosti - je tady občerstvovačka a máte první půlku závodu za sebou! Nenechte se ale zmást, taky jsem se nechala nachytat, a to i přesto, že jsem trať znala a měla ji letos již jednou projetou. Je to půlka jen z hlediska ujetých kilometrů a to zdaleka není rozhodující! I když jsem tady již cítila, že sil pomalu ubývá, což jsem se snažila zachránit alespoň zastavením na občerstvovačce, dosavadní průměr stále téměř 30 km/h mě motivoval k dalšímu obrovskému nasazení.

Další "překážka" na trati po větrném sjezdu z Brenneru se jmenuje Jaufenpass (passo Giovo) a má nadmořskou výšku 2085 metrů. Tedy převýšení 1075 m na 20 km. Tady ještě bojuju s nasazením, ale už cítím, že tímhle průsmykem se pro mě charakter závodu definitivně změní (z boje o umístění na boj o časový limit). Počasí se zatím definitivně rozhodlo pro krásný letní den, mraky se rozpustily a teplota 19 stupňů na průsmyku dává tušit nový problém - tekutiny. Na občerstvovačce na průsmyku plním jen kapsy a lahve a snažím se co nejrychleji pokračovat. To byla ale rozhodující chyba. Po sjezdu do St. Leonarda mám už jen na dně jedné láhve, teplota jde ke 30 stupňům a sklon stoupání značně přitvrdil (při projíždění trati jsme zvolili opačný směr a většího sklonu jsme si ve sjezdu ani nevšimli).

Další občerstvení je po 17 km z celkem 30 km stoupání na rozhodující průsmyk závodu - Timmelsjoch (passo Rombo), převýšení 1774 m, nadmořská výška úctyhodných 2505 m. Kdo ušetřil sílu na tenhle kopec, vyhrál! Minimálně sám nad sebou. Bohužel k těm šťastlivcům nepatřím a následnou cykloturistikou snižuju už tak nevalný dosavadní průměr. Uklidňuju se tedy několika skutečnostmi: limit stihnu určitě, někteří s křečema ve stínu postávající kolegové jsou na tom podstatně hůře a navíc konečně mám možnost se kochat výhledy (zrychlit už stejně nemůžu). Nic na tom už nezmění ani pracně dobytá občerstvovačka, kterou už využívám spíše k odpočinku a doplnění tekutin. Chuť k jídlu už mě přešla dávno. Stoupám tedy dále. Výhledy jsou opravdu ukázkové - takové počasí je na Timmelsjochu jen pár dní v roce. Průsmyk je položen tak, že se tu většinou válejí ošklivé mraky i přesto, že je všude kolem slunečno. Jde o průsmyk opravdu výjimečný, téměř si troufnu tvrdit, že kdo neprojel Timmelsjoch, nezná Alpy (alespoň ty Oetztálské).

Blížím se k vrcholu a stanovuji si další (tentokrát už podstatně nižší) cíl: aspoň to stihnout do cíle pod 11 h. Ve sjezdu ještě zdolávám nejnebezpečnější místo trati - místní obrovská kráva vyrazila přes silnici výrazně pomaleji, než byl můj odhad a zabrzdit se mi podařilo až tak 20 cm před ní. No, aspoň měl za mnou jedoucí cyklista nějaké zpestření.

Cílem projíždím po 10 hodinách a 53 minutách jízdy, celkový hrubý průměr 22,95 km/h (trať byla letos o pár km delší díky objížďce střediska Küthai). Zázraky se prostě nedějí a čas stačil "pouze" na 9. místo v kategorii (z 26, které dokončily).

Kdo nezkusí, jen těžko může hodnotit. Alpy prostě s Vysočinou srovnávat nelze! Stejně velký rozdíl pak vidím mezi Alpami v tréninku a v závodě. Nevěříte?

Oetztal Radmarathon 2002 - nejtěžší a nejhezčí?

Oetztal Radmarathon 2002 - nejtěžší a nejhezčí?