Časovky do kopce 2002 - rozhovory s vítězi
kategorie Ženy -  Hana Ebertová (KPO) 

    Rozhovor s největší favoritkou a vítězkou ženské kategorie se točí okolo její náročné sezóny i smělých plánů do budoucna. Index kritiky dosahoval tradičně vysokých hodnot. V nefiltrované podobě můžete sami posoudit, co přináší cyklistika této úrovně. Na Časovky přišla řeč jen okrajově a o to víc jsme se věnovali ostatnímu.

Michal Malášek (KPO): Jak jsi spokojená se sezónou 2002?

Hana Ebertová (KPO) (1970): Vzhledem k vývoji, hlavně k vůli tomu, že jsem se připravovala na něco jinýho, než to nakonec dopadlo…

Klidně buď konkrétnější (smích).

Připravovala jsem se na Ameriku, na RAAM. Amerika nebyla a tím skončila motivace. Druhá věc je, že trénink na Ameriku byl špatně. Přetrénovala jsem se, takže od července jsem nebyla schopná zajet nic a to, co jsem zajela, byla setrvačnost. Tohle asi nikdo neví, samozřejmě, ale… výmluva (smích). Bohužel to je realita a všechny ty maratóny byly strašný trápení, který k ničemu notabene nevedlo, takže jediný, co to zachránilo, byl objezd republiky (Celou Českou republikou), protože jinak bych byla strašně naštvaná. Na to, co se tomu věnovalo… peněz, energie, nejen mé, ale plno lidí okolo.

Byl to náhradní vrchol sezóny?

No samozřejmě. Zkušenosti z tohohle závodu se nedají nikde jinde získat a pokud tu Ameriku chci v roce 2003 jet, tak je to nezastupitelný. Proto jsem republiku chtěla jet za každou cenu. Byly povodně a bylo to pro plno lidí nepříjemný. Samozřejmě pro mě to taky příjemný nebylo, ale v Americe se nikdo na to nebude ptát. Je to sobecký, ale bohužel to jinak nejde. Nejenom mě to stojí spoustu úsilí, i když si všichni myslí, že to jezdí samo, ale já opravdu nic jinýho nedělám. Přijdu z práce a jezdím na kole, nebo v posilovně, nebo někde. Vypadá to, že jedu sama někde vepředu a že se tam flákám a ono je to trochu jinak.

Mluv o tom, naplno (smích). V letošní sezóně jsi zásadně změnila to, na čem jezdíš. Řekneš nám něco o tvém vybavení?

Samozřejmě to je jediný, co mě zachránilo, to nový kolo. Zachránilo ve smyslu, že jsem se vlastně ve všech maratónech zlepšila. Nebylo to mým výkonem, ale kolem. To co se postavilo – Morati s zapletenejma kolama Shimano WH-7700, je podle mě prostě ideální kombinace na maratóny. A nejenom pro ty naše. Opravdu ideální kolo. Hybrid tvrdých kol s měkkým rámem. Luxus jízdy při Republice byl úplně neuvěřitelnej. Oproti oceli, na který jsem jezdila, o který se říká, jak je pohodlná. To se vůbec nedá srovnávat. Byl to největší počin sezóny, že se postavilo kolo schopný ujet tu Ameriku. Na tom se v podstatě nedá nic zlepšit, kromě nástavců řídítek, který… pokud bude jen trochu jasný, že se tam pojede, tak se na to udělají a budu jezdit na nich. Bez nich se to ujet nedá, což se potvrdilo na Republice, protože ruce jsou pak extrémně zatížený a zvlášť u mě to neunesou.

Na Republice jsi používala zvláštní láhev na pití. Řekneš něco k tomu?

To byla triatlonová láhev na řídítka od Tomáše Svobody z PSK Remerx. Nemusím s ničím hejbat, akorát se nakloním a piju. To bylo úžasný. Opravdu mě překvapilo, že nikdo z těch cizinců na Republice to neměl, protože jim je to určitě dostupný, i když je to docela drahá záležitost, ale podle kol, jaký měli, by to neměl být problém a nikdo to neměl. Připadá mi to skoro neuvěřitelný, protože mě se to strašně osvědčilo.

Z toho co jsi zatím řekla je zřejmé, že tvoje priority jsou úplně jinde, než v poháru Časovek do kopce, tak nevím, na co se tě v týhle souvislosti zeptat (smích)?

Já k tomu něco řeknu. Mě docela mrzí, že jsem to neobjela, ale přestalo se mi líbit jet jeden den maratón a druhej den časovku. Z jednoho prostýho důvodu, protože mě to pak stojí dva tři dny, kdy nemůžu trénovat. Třeba je to daný tím, že už tak dobře neregeneruju, nebo nevím čím, ale je to kontraproduktivní. Takže jsem spočítala kolik jich potřebuju jet, abych to vyhrála, i když moc fér k tobě ani k oddílu to není. Už kvůli reklamě. To je realita. UAC a nějaká ta stovka to se dá, ale maratóny s cestováním, kdy se vracím v jednu a v deset ráno tam mám bejt… Prostě čím jsem starší, tak se mi do toho nechce. Předloni jsem to tak absolvovala, loni myslím taky, ale opravdu je to kontraproduktivní. Tím spíš, že jsem na tom byla fyzicky blbě, takže jsem dojela maratón a byla jsem hotová.

Dobře. No přesto bych se tě zeptal na jednu konkrétní trať z letošních Časovek. Znáš jí určitě dobře – Hlásná.

Tu jsem potřebovala jet. Body chyběly (smích). Já to musím zase zkritizovat. Nic jinýho asi nedělám (smích). Ten kopec je krátkej. To je problém. Čím je kratší, tím se tam prosadí, nechci říct slabší, ale prostě…vydržej to. Kolik to mělo - 2,5 kiláku? Měl by mít nad tři, protože tam se teprve ukáže, nebo nad 10 minut, protože tam se ukáže, jak člověk trénuje. Tady měl nejlepší 6 a půl minuty.

Tak jasně, ale náš pohár není apriori určenej pro špičkový závodníky.

Jenže v tom je ten problém. Když tam přijede amatér, tak pro něj je tenhle kopec prudkej. Zvlášť ze začátku, kde se zahltí. Nevím. Opakuju se rok co rok, je tu plno lepších kopců. Třeba dál od Prahy, ale to pro většinu lidí problém není tam dojet. Ať už autem, nebo na kole. Jsou lepší, ale já kritizuju furt, tak jseš na to zvyklej (smích).

Ve své kategorii jsi vlastně soupeřky neměla. Možná už trochu Dáša Likusová (KPO). Máš třeba někoho v mužských kategoriích, se kterýma se měříš, nebo jsou zajímaví pro porovnání výkonu?

Ale jo. Jsou to lidi… Jirka Sladký (KPO) by mohl vyprávět (smích). Samozřejmě Jirku chci porazit, i když on na ty krátký časovky je lepší. U něj to narazí, když jede pět a půl kiláku. To je přesně to, co jsem před chvílí říkala. Je to o trénovanosti. Když se jel v UACu Řevničák, tak najednou na to nemá. Na to už musí mít člověk najeto, kdežto na tohle zas až tak ne. Samozřejmě v uvozovkách. Takže konkurence Jirka Sladký, Petr Švec (KPO) - jsou to kamarádi, kteří tady jezděj na mé úrovni, možná trochu líp (smích), ale vždycky je to do 15 vteřin, takže je to stejný a je to o tom, jak se člověk zmáčkne. Já to na těch Časovkách úplně neumím. Kdyby přijela třeba Lenka Sýkorová (Konica Hradec Králové), tak bych jela úplně nadoraz. Těžko se člověk mačká, když nemusí.

Nechme Časovky a podívejme se dopředu. Co plánuješ, co tě čeká?

Já jsem letos udělala docela změnu, poprvý budu profesionálně trénovat včetně kontrol, jestli nejsem přetrénovaná a tak. Samozřejmě doufám, že to povede k výsledkům, protože doufám, že se do té Ameriky pojede.

Můžeš být konkrétnější s přípravou?

Tréninky mi píše Ondřej Vojtěchovský včetně lékařské péče, takže já o tom vůbec nebudu uvažovat. Nechám to na něm. No a když se nepojede do Ameriky, tak je novej cíl. Jela bych na Mistrovství republiky v časovce, ale ne jako jet, ale jet tam pro výsledek. Jakej, to nechci říkat, ale pro výsledek, kterej by byl vidět.

Je reálný trénovat tak, aby se to hodilo na takhle odlišný cíle?

Já aspoň, co jsme se dohodli, budu trénovat jako normální cyklista, protože tu vytrvalost mám na takový úrovni, že by mi trénink vytrvalosti svým způsobem nic nedal a mám vyzkoušený, že je lepší trénovat normálně. Ultramaratóny stejně nejsou o nějakým tréninku, když jedeš 200km na 120 tepech. To je o odolnosti a o tom, jak dokáže tělo regenerovat. To se naučíš tím, že jezdíš na vysokejch tepech na intervaly a tak.

Ty se taky dostaneš na vysoký tepy (smích)?

Třeba ve spurtu. Letos jsem se dostala i na maximálku. Na maratónu do kopce taky. Zas taková sranda to není (smích). Když chci v první skupině uviset aspoň dva kopce, protože to tě posune ve výsledku o půl hodiny. Těch šedesát kiláků jedu úplnou maximálku. Kluci si povídají a já… (smích).

cvak - konec kazety přerušil náš rozhovor. Hanka využila situace a v mžiku zmizela s tím, že to už stačí…