Lucie Velechovská (Kola Štorek Řevnice) - Zbraslavská osma
(21.4.2001)

    Na Zbraslavskou osmu u nás probíhaly přípravy spíše v rámci tréninku na ostatní akce, ale poslední týden jsme se vydali přímo na trať závodu. Záhy jsme zjistili, že nejsme jediní. Dušan Příbrský (KPO) už trénoval chvíli před námi. Sdělil nám několik svých poznatků ohledně trati a pak se do mě začal strefovat připomínkami k loňskému podzimu, kde se mi díky nepříjemnému pádu hned na startu opravdu příliš nedařilo a Dušan mi s přehledem ujel. Absolvovali jsme společně tři tréninkové okruhy a jeli domů nabírat síly na sobotu.

    V sobotu nás už při příjezdu příjemně překvapilo množství účastníků včetně pěti žen. Honem se přihlásit, uspat Peťulku a už startovaly děti. Samozřejmě že dvě sestry nelze v zájmu přežití obou nechat startovat spolu a tak Tereza jela jedno kolo, zatímco Lucka (Píďalka) tři. Pro obě byl závod úspěšný, pouze Tereza v zápalu boje zkušeně sestřelila jakéhosi chlapečka, kterému pro jistotu ještě přejela ruku. Nesl to sice těžce, ale dojel.

    A pak už startoval hlavní závod. Ještě honem sebrat Pídě boty a kolo, protože samozřejmě chtěla jet na mém, a rychle na start. Při řazení na start a čtení jmen mě přešel smích i naděje na obhájení vítězství: jedna z žen je Jana Lundáková, loni pátá z Jizerské padesátky a i jinak úspěšná závodnice. V tu chvíli jsem zapomněla na Dušana i Zbyňka Křesťana (KPO), protože Jana pro mě byla mnohem větší výzvou.

    Závod se zpočátku vyvíjel dle očekávání. Sice jsem se chvíli před Janou udržela, ale v prudkém kopci od hřiště nahoru, který jsem vyjížděla, se dostala přede mě a já jsem se důvěrně seznámila s povrchem trati, jelikož se mi ve výjezdu připletla do cesty. Ach jo. Ale dokázala jsem se chytit za ní a nastal tvrdý boj. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme dojely Dušana. Pak jsem najednou byla před Janou a přede mnou už byl ON. Bojoval statečně, ale marně. Před výjezdem od hřiště si asi zapomněl odřadit, vyjel do třetiny kopce a pak už se jen ozvalo zachroustání přehazovačky a Dušan kopíroval terén v celé své délce. Při snaze vyhnout se mu jsem sice musela nahoru vybíhat, ale on už svoji ztrátu na mě nedohnal. Pak už se rychle přiblížilo poslední kolo a cíl. A já jsem nevěřila: Dušan zůstal za mnou a Jana kupodivu taky.

    Spravedlivě musím přiznat, že to bylo spíše tím, že závod trochu podcenila a druhý den na Lize horských kol v Úvalech mi to vrátila. To mi ale v této chvíli radost nekazilo, protože mě v cíli vítal náš tým včetně Péti a to bylo na celém závodě to nejnádhernější. Já je totiž mám všechny čtyři strašně ráda.

    Mám-li zhodnotit závod celkově, nelze než pochválit pořadatele, kteří opět připravili perfektní akci pro spoustu nadšenců. Co na tom, že počasí nebylo zcela příznivé, na kole se přeci dá jezdit pořád, i když to mnozí nechápou. Tak tedy díky všem a na podzim se snad zase potkáme.

Lucka Velechovská