Logistik KPO: Prezidentská Soda III - pohled z druhé strany
Teprve po přečtení reportáže Jirky Sladkého z třetí - Královské - Prezidentské Sody mě napadlo, že to, co uvedl, je jen pozlátko pozorované z předních pozic. Já jsem se po většinu jízdy pohyboval na konci, respektive daleko za koncem a pozoroval vše pěkně s odstupem, avšak bohužel nikoli s nadhledem.
Při setkání na startu jsem podvědomě vyhodnotil svoje šance jako poměrně slušné. Dorazilo mnoho účastníků, byl tu i jeden horák, jeden klasický favorit, frajer s blatníkama, tři cyklisté ženského rodu (i když Hanku Ebertovou jsem již znal) a cestou na sraz jsem skoro předjel Karla Patáka.
Do Radotína na start jsem dorazil z Rudné včas a s průměrem 30 km/hod. Je to z kopce. Ale hned na prvním stoupání můj průměr klesl pod 25 km/hod a i přes upřímnou snahu se mi jej již nad tuto hranici nepodařilo zvednout. Když jsem s vypětím posledních sil večer dojížděl domů, ukazoval computer už jen 23,9 km/hod.
První kopce jsem zdolával sice nejpomaleji, ale s radostí. Choval jsem se jako indián ve vysoké trávě a šetřil jsem silami. Po 50 km jsem očekával svůj druhý dech a únavu u těch, kteří to na počátku dle mého názoru přepálili. Nic z toho nepřišlo. Všichni na mě byli velice hodní, střídali se ve službách, které se pro mě vracely, abych sám neplakal. Až po Beroun jsem si však na špatnou náladu ani nevzpomněl.
Pak však přišly hluboké křivoklátské lesy, v nichž jsem minul odbočku na Skryje a při hledání správné cesty pak ještě několikrát. Před Karlovem jsem telefonicky udal kamarádům špatně svoji polohu a zároveň opět ztratil směr. Službu konající Paták se pro mě vracel tam, kde jsem již nebyl. Když jsem našel skupinu, vyrazili Jirkové Salava a Sladký hledat Patáka, který se vzápětí vrátil odjinud. Již dlouho stále někdo chyběl. Dost to zkazilo náladu v celém pelotonu.
Rozhodl jsem se využít svých v pauze při hledání přátel trochu ušetřených sil, ale zvýšená rychlost si vybrala větší daň, než jsem plánoval, takže do Skryjí jsem již dojel na pokraji sil. Změnil jsem tedy taktiku a po krátké telefonické konzultaci svých záměrů a možností s prezidentem Jirkou Sladkým jsem se vydal s nasazením svých posledních sil do Křivoklátu přímou cestou po rovině okolo Berounky, s vynecháním šťavnaté vrchařské prémie na Městečko. Rovinatá silnice měla povrch jako roletu. Půl cesty mě navíc v háku odtáhl jeden borec, který měl cestou defekt a teď doháněl, co se dalo.
Návštěva poklidné zahradní restaurace přímo pod hradem Křivoklátem mi ihned vrátila dobrou náladu. 5 minut trvalo čepování třetinky Pepsi a ohřátý párek jsem dostal již po půl hodině. Místní kuchyně se zhroutila až po dojezdu pelotonu, ale to už nebyl můj problém.
Peloton po chvíli čekání v restauraci opět přivítal ztraceného Karla Patáka, když šéf akce předtím neplánovaně a nechtěně změnil trasu. Představa, že nejsem sám moták, mi pomohla i psychicky.
Po několikahodinovém odpočinku jsem vyrazil z restaurace jako první a jelo se mi velice dobře. Dokonce jsem se bez větších potíží držel Haničky v obou hutných kopcích z Křivoklátu i ze Zbečna a Michala Maláška nečekaně nechal někde kousek za sebou. Asi mi chtěl udělat radost. Pak už jsem však již zase začal ztrácet síly a druhý dech se stále nedostavoval. V Hýskově na mě již všichni s velikým pochopením a velkorysostí opět čekali. Zbytek cesty okolo Berounky do Berouna jsme absolvovali v balíku rychlostí téměř 40 km/hod. Kromě mě se všichni spolehlivě střídali na špici. Mě na tuto rychlost již nestačily jak síly, tak trochu slabší převody mého kola, které disponuje maximálním převodem 52/14. Ostatní se velice dobře bavili a těšili se na zlatý hřeb – klasický Koledník. To platí i o všech, které jsem ráno pasoval na amatéry. Prostě všichni měli dost naježděno.
Vzhledem k tomu, že ani na 130 km nepřicházel pořádný druhý dech, rozhodl jsem se a v Berouně oznámil, že jedu přímou cestou domů a slavný Koledník si s radostí dnes nechám ujít. Všichni se pravděpodobně zaradovali také a vyrazili vstříc novým zážitkům.
Tak jsem začal ukrajovat poslední kilometry k teplu domova a své rodině, na níž jsem se již řádně těšil. V prvním stoupání na Vráž mě dojela jedna z našich dam se svým bratrem. Ti také vzdali a jeli touto cestou až do Krče. Chvíli jsem se jich snažil držet, ale na Vráži již nebyli ani v dohledu a tak jsem to prostě vzdal.
Začal jsem dle svých možností vychutnávat zbytek cesty a na mírném stoupání z Loděnice po staré plzeňské silnici jsem si začal trénovat jízdu v pedálech a dával si své pocity dohromady s informacemi o systému doplňování energie ve svalech, který jsem minulý týden studoval z podkladů od Michala Maláška. Docela to funguje. Domů jsem dojížděl již ve velice dobré pohodě.
Závěrem? Velice náročná trasa, pro mě až moc náročná, ale vedoucí krásnými místy. Přes všechna příkoří bych do toho šel zas.