V době, kdy jsem tenhle titulek vymýšlel, určitě byste všichni věděli, čí jméno jsem si vypůjčil do titulku. Lyžař, který své konkurenty na olympiádě v několika závodech naprosto deklasoval, aby nakonec o medaile přišel kvůli pozitivnímu nálezu na darbopoetin. Jenže kdeže sněhy Salt Lake City jsou. Hned v zápětí následovaly další případy ruských běžkyň, které se dokonce díky soudům táhly až do loňského prosince a díky kterým dostala Kateřina Neumannová medaile dva roky po průjezdu páskou, a další a další.

Ani cyklistika od té doby nezahálela – hotelová razie na Giru, několikaměsíční věznění manželky Vitautase Rumsase a „diskotéková“ aféra Jana Ulrycha, abych jmenoval jen ty, které mi utkvěly v paměti.

Doping zkrátka hýbe sportovním světem a především spolehlivě plní média. Přichycení sportovci se dušují, že by nic takového nevzali do huby ani za zlaté podsvinče a že jim to někdo podstrčil v salátu nebo v pití, nepřichycení se dušují, že oni by nevzali nic takového do huby ani za zlaté podsvinče a více či méně očerňují ty přichycené. Dokonce i mezi amatéry a hobíky se šeptá o tom či onom, že „kdyby nebyl nažranej, tak by tak nejezdil“. Někdy to až vypadá, že skandálky a šuškanda jsou zajímavější než faktické výsledky.

Před lety jsem si na jinak velmi zajímavých a v té době pravidelně obnovovaných bikerských stránkách přečetl úvahu, zdali je fér, když si někdo pomáhá k lepšímu umístění powerbarkou, když jiný si tak drahou traťovku nemůže dovolit a jestli to náhodou není také doping. Ponechám stranou že to, že si někdo pomáhá k lepšímu výsledku drahým celopérem na XTR, zatímco jiný si může dovolit jen hardtail na Deore, autorovi připadal naprosto přirozený, i to, že jak u traťovek, tak u materiálu na tom fakticky až tak moc nezáleží. Zaujalo mě spíš zjištění, že jak závodníci, tak nesportující veřejnost nerozlišuje vůbec mezi dopingem a potravinovým doplňky. Než si tedy vůbec začneme povídat o typech a hlavně rizicích dopingu, bylo by asi vhodné udělat si jasno v základní věci, a sice co termín doping vlastně znamená.

Původním prototypem dopingu je látka nebo metoda, která po požití sportovce výkonnostně zvýhodňuje, současně ho ale poškozuje na zdraví. Uznávám, že tato definice není příliš dokonalá, protože v nejširším pohledu by do ní zapadl i pravidelný intenzivní trénink – pro ilustraci si představte třeba box ☺ . Nicméně u léčiv je to poměrně zjevné. Pokud budete brát například EPO, výrazně vás zvýhodní oproti těm, co EPO neberou, ovšem zároveň vám hrozí například smrtící embolie, a proto by to nepovolený doping být měl. Pokud budete brát vitamin C, může vás oproti jiným závodníkům zvýhodnit (třeba tím, že budete méně nemocní), ale žádné poškození zdraví vám nehrozí, a proto by to nepovolený doping být neměl. Pokud se před závodem napijete ricinového oleje, na zdraví vám určitě uškodí (dostanete takovou hnačku, že budete volat všechny svaté), ovšem formu vám určitě nevylepší, a proto by to nepovolený doping být neměl.

Existují ovšem látky a postupy, u kterých to zdaleka tak jednoznačné není. Prvním příkladem je kofein, který prokazatelně, i když nepříliš významně, výkonnost zvyšuje a o jeho zdravotní závadnosti či nezávadnosti se stále vedou debaty. Kofein byl pro Mezinárodní olympijský výbor a pro mnoho sportovních svazů látkou s určitým dopingovým omezením (byla stanovena maximální přípustná koncentrace v moči), pro letošní rok byl ale ze seznamu vyřazen. Naproti tomu tzv. DHEA (dehydroepiandroasteron) je látka, o jejíž anabolické účinnosti většina seriozních studií pochybuje a jejíž zdravotní dopady prokázané nejsou. Byla látkou povolenou (a prodávala se i jako potravinový doplněk), ale před zhruba třemi lety byla do seznamu zakázaných látek přidána.

Podobně bychom mohli dumat nad krevním dopingem a hypobarickým stanem. Krevní doping je metoda, při které jsou sportovci odebírány jeho vlastní červené krvinky, skladovány a před výkonem opět podány (více se dočtete v příloze). Pobytem v hypobarickém stanu se díky nižšímu parciálnímu tlaku kyslíku stimuluje sportovcova kostní dřeň k větší produkci červených krvinek. V obou případech se tedy jedná o sportovcovy vlastní červené krvinky, které jeho tělo muselo namáhavě vyprodukovat, obě metody mají svá zdravotní rizika a obě metody zlepšením přenosu kyslíku prokazatelně zlepšují vytrvalostní výkon. Přesto je krevní doping považován za nepovolenou manipulaci s krevním obrazem a jako dopingová metoda zakázán, zatímco hypobarický stan zakázán není.

O motivech zařazení či vyřazení na dopingové „indexy“ se můžeme pouze domýšlet: Kofein byl vyřazen proto, že jeho faktická účinnost a škodlivost neodpovídá nákladům na jeho zjišťování a nákladům na právníky v soudních řízeních („můj klient tvrdí, že překročení povolené hladiny bylo následkem pouhých dvou silných káv před výkonem…“). DHEA možná může maskovat v moči některá účinná anabolika. No a hypobarický stan na rozdíl od krevního dopingu není možné prokázat.

Nejlepší řešení je tedy nad klasifikací příliš nespekulovat a za doping považovat jednoduše látky a metody vyjmenované v pravidlech MOV a sportovních federací.

Pro všeobecný rozhled je dobré znát, že směrnice antidopingového výboru MOV a sportovních federací nejsou předpisy obecně závazné. To znamená, že za jejich porušení můžete být sankcionováni pouze tehdy, pokud se k jejich dodržování zavážete v nějaké smlouvě. Touto smlouvou je v případě cyklistiky žádost o licenci ČSC. Sankcionováni můžete být pouze v rozsahu daném touto smlouvou a případné neshody řeší občanskoprávní soudní spor. Jednoduše řečeno – „nažranému“ držiteli licence ČSC hrozí pozastavení činnosti či odebrání licence, případně pokuta, „nažranému“ držiteli licence UAC nebo nelicencovanému bikemaratónci pak jen zdravotní komplikace. Nikomu z nich nehrozí trestněprávní řízení a basa.

Na držení prostředků spadajících pod seznam nepovolených dopingových látek se v České republice nijaké speciální zákonné omezení nevztahuje. Některé jsou ovšem uvedeny v zákoně o omamných látkách (kokain, amfetamin, morfin, heroin) a jako takové je jejich držení a přechovávání trestné v množství větším než malém. Většina preparátů jsou kromě dopingu původně léčiva, a proto nakládání s nimi postihují zákony týkající se léčiv obecně.

Potravinové doplňky jsou ze zákona zařazeny do takzvaných prostředků pro zvláštní výživu. Jejich účinek na sportovní výkonnost je sporný. Jedná se o látky, které jsou v běžném dávkování naprosto neškodné, jež by ale při předávkování nějakou újmu teoreticky způsobit mohly. Aby bylo zjevné, o které látky a typy potravin se jedná, jsou vyjmenovány taxativně ve speciálním zákoně, protože při předávkování může újmu na zdraví způsobit v zásadě i špek.

Je praktické vědět, jaký je zásadní rozdíl mezi potravinami pro zvláštní výživu a léčivy. Zatímco léčiva jsou testována nejen na svoje vedlejší účinky, ale musí především prokázat svojí účinnost, potravinové doplňky jsou testovány jenom a pouze na svojí neškodnost v rámci uvedeného dávkování. Je-li tedy na obale uvedeno, že přípravek je testován ve Státním potravinářském ústavu, Státním ústavu pro kontrolu léčiv nebo ještě efektnější "laboratorně testováno", neznamená to, že je prokázán její proklamovaný účinek. Znamená to, že se po jejím požití neotrávíte. Farmakologický atest výroby pak značí vyšší kvalitu kontroly technologie, především garanci definovaného množství a poměru použitých látek a nepřítomnosti látek jiných než deklarovaných.

S atesty a účinností potravinových doplňků úzce souvisí i občasné argumentace některých doping pozitivních sportovců. Vysvětlují nález kontroly tím, že doping požili nevědomky v některém nepřesně vyrobeném potravinovém doplňku. Podle mých, uznávám ne zcela dokonalých, znalostí je taková kontaminace teoreticky možná u produktů obsahujících guaranu. Guarana je rostlinná látka a v rostlinách, ze kterých je získávána, se zároveň může vyskytovat i efedrin. Při nedokonalém čištění zdrojové suroviny se tedy ve finálním produktu určité procento efedrinu vyskytovat může. Jestli tak velké, aby vyvolalo pozitivní nález v moči, nejsem schopen říct.

Naopak pravděpodobnost, že se v nějakém potravinovém doplňku vyskytne nedopatřením nějaký anabolický steroid, obvykle nandrolon, je podle mého, podotýkám čistě osobního, názoru asi taková, jako že najdete doma v uhláku mezi koksem nebroušený diamant. Jak takové tvrzení vzniká a komu všemu prospěje si jistě dovodí průměrně inteligentní čtenář sám.

Příloha vychází z obecně dostupných učebnic, vědeckých zpráv a informací volně vyhledatelných na internetu. Kurzivou psané části textu jsou potom mojí osobní analýzou získaných informací a nejsou v přímé souvislosti se žádnou konkrétní osobou či dopingovou kauzou. Je věcí interpretace každého čtenáře, zda takové souvislosti nalezne.

Popsané pozitivní vlivy dopingu na výkonnost jsou obecně dostupné i z jiných zdrojů. Ve statích jsou uvedeny veškeré mně známé vedlejší účinky. Text neobsahuje žádné přesné postupy a dávkování dopingových preparátů ani jejich obchodní názvy. Pokud se přesto někdo pod vlivem přečtení tohoto textu rozhodně některou metodu aplikovat nebo preparát užívat, činí tak ze své vlastní vůle a na svou zodpovědnost.

Pravidelným čtenářům se omlouvám za jazyk použitý v příloze. Nechci ani dokazovat, že umím "vědečtinu", ani naznačovat směr vývoje "poradny". Téma dopingu a jeho následků mi připadlo natolik vážné, že jsem jakékoliv zlehčování a zjednodušování považoval za nemístné.

Kdo i po všech těchto varováních chce pokračovat ve čtení, najde odkaz zde.