Cyklistka odolává bolesti, aby překonala sebe samu
(Mladá fronta DNES, 3.8.2002)

    Do práce vstává ráno v pět, aby ve tři odpoledne už mohla sedět na kole. Vydrží na něm jet dva a půl dne. To všechno jen pro to, aby překonala sebe sama a splnila si svůj sen. Láká ji závod RAAM, cesta napříč Amerikou...

Hana Ebertová (KPO)

    Do práce vstává ráno v pět, aby ve tři odpoledne už mohla sedět na kole. Vydrží na něm jet dva a půl dne.

    Před šesti lety nařídili lékaři kvůli bolavým kyčlím Haně Ebertové, tehdy stolní tenistce, jako rehabilitaci jízdu na kole. Teď jezdí cyklomaratony, čtyřiadvacetihodinové závody, na kole objíždí na čas republiku. Za den dokáže ujet bez pár metrů 785 kilometrů, což je ženský světový rekord. Za rok našlape kolem 25 tisíc kilometrů. Dne 22. srpna už počtvrté vyjede na štreku kolem republiky.

    „Třicet kilometrů pro mě byla nejdřív hrozná vzdálenost. Pak jsem to začala natahovat, až to skončilo na těch šílenostech,“ říká dvaatřicetiletá cyklistka. Na opálených rukou bíle svítí sluncem vykreslené cyklistické rukavice, na krku se jí na stříbrném řetízku houpe přívěsek ve tvaru kola. Do cyklistiky se Ebertová zbláznila.

    „Dva dny nejedu a mám z toho špatný pocit,“ říká žena, jež vystudovala analytickou chemii. Tou se i živí hlavně kvůli vhodné pracovní době.

    Před nedávnem jela Ebertová dva maratony, ale i když se teď na kole necítí úplně nejlíp, stejně vyhrála. „Možná je tu někdo, kdo by byl rychlejší, ale tyhle závody nejezdí,“ říká Ebertová, jež závodí za pražský klub KPO.

    Až loni se objevila konkurentka, jinak soupeří na nejvyšší úrovni s muži. Má to své výhody, ve své kategorii vždy vyhraje a dostane odměnu. Stejně však jako amatérka prodělává. Dostane pět tisíc, výprava ji stojí patnáct.

    Jak takový extrémní závod kolem republiky vůbec vypadá?

    První půlden se většinou obejde bez problémů, ale pak...

    Během šedesáti hodin spala Ebertová tak dvacet minut, proto s sebou má doprovodné vozidlo. Když posádka vidí, že cyklista usíná, zatroubí. „Dvě noci bez spánku se dají vydržet, třetí už moc ne.“

    Rozpis jídla, hlavně výživných tyčinek a doplňků, dlouho nevydrží. „Pak už se to nedá jíst,“ říká Ebertová. Jí se na kole, ale jak ubíhají čas a kilometry, roste únava a délka přestávek. „Závod se vzdává buď proto, že se člověk zraní, nebo proto, že je mu zle,“ vypráví Ebertová.

    V cíli pak člověka bolí všechno. Ebertové se nikdy nestalo, že by omdlela. „Užívám si těch posledních dvacet kilometrů, ale radost z dojezdu jsem nikdy neměla. Jsem ráda, že je to za mnou,“ říká.

    Asi hodinu po závodě začnou bolet nohy tak, že se jich nedá dotknout. Vypětí odnášejí také ledviny. Z loňského závodu kolem republiky se Ebertová vzpamatovávala půl roku. „Doktor mi vždycky řekne, že sebeničitele neléčí,“ říká cyklistka s úsměvem.

    V sezoně sedí na kole nejméně pětkrát týdně, vyjede z Braníku, kde bydlí, na Zbraslav a pak kamkoli dál. Jinak plave, odpočívá, chodí do posilovny a jezdí na rotopedu.

    Na zemi jejího pokoje se povalují deníčky, do kterých si zapisuje ujeté kilometry, trať, tep. Vstup tam je zakázán i pro rodiče, na kola je Ebertová háklivá. O ně se jí stará kamarád Jaroslav Majer. Nevadí, že ho vzbudí v noci, druhý den má kolo připravené.

    To všechno jen pro to, aby překonala sama sebe a splnila si svůj sen. Láká jí závod RAAM, cesta napříč Amerikou. Dobrovolně chce podstoupit jedenáctidenní maraton, pět tisíc kilometrů ve čtyřicetistupňovém vedru za úplně jiných klimatických podmínek, než vládnou v Evropě.

    „Fandím si tak na padesát procent, že vůbec dojedu. Budu šťastná a spokojená, když dojedu do limitu. Bude to doslova o přežití,“ říká cyklistka.

    Zatím její touha ztroskotala na nedostatku peněz, výprava stojí zhruba milion korun. S sebou musí mít desetičlenný doprovod včetně lékaře. Rostislav Jánoška, lékař cyklokrosové reprezentace, už tenhle závod jednou absolvoval, a tak hlavně od něj Ebertová ví, do čeho jde. „Doktor s vámi jede, aby vás sundal z kola,“ popisuje. „Pití se řeší infuzemi, člověk do sebe musí dostat víc než třicet litrů tekutin za den.“

    Když se jí podaří do Ameriky dostat, už nebude mít čeho dosáhnout. Ke stolnímu tenisu se zřejmě nevrátí. „V tom se už asi nezlepším, ale na kole se mám pořád v čem zlepšovat. Když začnu stagnovat, přestane mě to bavit,“ říká Ebertová, kvůli které si rozhodčí ve stolním tenise brali na zápasy žluté karty. Občas byla tak nervózní, že rozšlapávala míčky.

    Možná bude spíš jezdit na horských kolech. „Mám fyzičku stejně jako třeba Katka Neumannová. To je výhoda,“ plánuje Ebertová.

Autor: BARBORA ŽEHANOVÁ
Zdroj: Mladá fronta DNES, 3.8.2002, Sport - Praha - strana 5