Rozhovor s Hanou Ebertovou, dvojnásobnou účastnicí 1 111 km dlouhého nonstop cyklistického závodu kolem republiky, zaměřený na její letošní účast v tomto patrně nejnáročnějším cyklistickém závodě u nás, který proběhl cestou na cyklomaratón Král Šumavy, necelý týden po objezdu republiky. Rozhovor uvádíme v plně autentickém znění, bez jakýchkoliv jazykových korekcí.
Za KPO otázky kladli Michal Malášek, Jirka Salava a Zbyněk Křeťan.

Tak, Hanko, přijmi ještě jednou gratulaci od našeho klubu k úspěšné účasti v objezdu republiky. Dřív, než se dostaneme k vlastnímu závodu, můžeš nám říct něco o tom, co tomu, řekněme v posledních 14 dnech, předcházelo? Věnovala jsi se nějaké speciální přípravě, nebo jsi do poslední chvíle trénovala jako normálně a pak sbalila věci a odjela na start (čtvrtek 24. srpna - poznámka KPO) do Ostravy?
No, nebyl čas. Jela jsem mistrovství republiky SAC, sobota, neděle a od pondělka jsem už neseděla na kole vůbec.

Co třeba nějaká speciální výživa?
Akorát né nic nebezpečnýho, aby člověku nic nebylo, jinak normálně. Spíš víc, než normálně.

Myslíš si, že na takovouhle akci se není potřeba po téhle stránce nějak zvlášť připravovat, dlouhodobě změnit nějaký režimy?
To si myslím, že ne. Důležitý je jíst při tom, při tý akci, ale předtím bych řekla že ne, ale to každej má vyzkoušený svý věci, který dělá. Chodíme večer, ve středu před tím závodem, na pizzu - například (smích).

Co všechno obnáší taková výprava, co všechno vezeš?
Rozhodně náhradní kola, všechno oblečení co mám - po loňskejch zkušenostech - to byla strašná zima a letos taky. Jídlo. Jako normálně, akorát je toho všeho víc. Víc jídla, víc speciálního jídla, než na normální maratóny, na ty kratší.

Můžeš klidně jmenovat i značky, nám to nevadí.
(smích) No, značky jsou u většiny lidí otázkou financí, čili já jsem měla normálně Penco a PowerBar-ky.

Znamená to teda, že kdyby byl nějaký sponzor, bylo by to úplně jinak? No, ale to by zas člověk neměl vyzkoušený.
No, musí to vyzkoušet. Mě to je v podstatě jedno, co budu jíst, ale nemůžu si to, že jo, vzít poprvý na tenhleten maratón. To by pak přišlo líto, kdyby člověku bylo blbě.

Dobře, tak a jak to teda probíhalo v Ostravě? Vy jste tam přijeli ve středu…
Ve středu byla prezentace, v 5 měla bejt tisková konference, který jsem se teda po loňský zkušenosti vyhla, protože oni si stejně napíšou co chtěj, což se letos potvrdilo taky (smích). No psali tam zase hrozný věci. No a večer jsme jeli pro druhou část, který jeli vlakem, protože do toho auta jsme se čtyři s kolem nevešli.

Kolik vás teda bylo?
Tři lidi. Dva řidiči a jedna, která se měla starat o jídlo, o oblečení, o všechno ostatní.

Co zdravotník, masér?
To bohužel není. Tohle je sponzor Uda.

Čeho?
Uda, toho Němce, DAS.

Jo to je ta pojišťovna.
No, já nevim…no, tak jsme pro ně dojeli, třikrát jsme zabloudili v Ostravě. To je zoufalý město, opravdu, poznali jsme ho úplně celý. Jeli jsme pěší zónou, kde jeli nějaký vozíčkáři a chránili se před náma, abysme je nezajeli… …ale to je spíš neznalost, než… Spát jsme šli dost pozdě.

Ubytování vám zajišťovali, nebo každý sám?
Né, to jsem si zařídila. My jsme tam spali už loni. Každej spal jinde.

Jak se vlastně na tenhle závod přihlašuje?
Normálně přihláška. Můžeš se přihlásit i ten den, ale pak je to o tisícovku dražší. To startovný je dost drahý.

Kolik je to?
Patnáct set a postupně se zvyšuje. Do června je patnáct set, což je takový velice rizikový, protože to jsou ještě dva měsíce, ale von by to asi vrátil, já nevím, asi jo. My se známe, všechny ty lidi co to jezděj i ty organizátory.

No a pak přijde čtvrtek a jenom čekáš na start. To jsou docela nervy, ne? To by snad bylo lepší, kdyby to začalo hned nějak z rána.
No, letos ne. Loni jsem byla strašně nervózní.

To je strašná škoda toho času, ne? Proč to vlastně nezačíná hned ráno?
To je snadnej důvod. To je spočítaný tak, aby první dojel v poledne, protože se ví jak dlouho ten první pojede plus mínus hodina. První ročník jim přijel ve 4, nebo ve 3 ráno. No a maj tam nějaký předakce, časovka tam byla na tom náměstí, no a maj to tak spočítaný, aby tam přijel v 11. Ty ostatní nejsou důležitý, takhle to holt dopadá, takže jedou tři noci. Čím je člověk rychlejší, tím je to snazší.

To je relativní.
Je to lehčí. Protože jinak tě čeká třetí noc, že jo, to je průšvih ta třetí noc.

Takže startovali jste ve tři odpoledne. Jak to probíhalo?
Startovali jsme ve tři. Byla další kategorie - dvojic a ta dvojice nejela spolu, ale střídali se, z čehož je jasný, že jeli strašně rychle, no a už na tom startu jeli přes 40. Takže už během prvních 30ti kiláků se to roztrhalo. Jsem jela v nějaký skupině se třema klukama až do Bruntálu. Jel s náma i budoucí vítěz. To bylo zajímavý. Těsně před Bruntálem nám v nějakým kopci ujel. A do Bruntálu se smí jet dohromady. Pak už jede každej sám před autem.

Jak často se mění pořadí na trati? Stává se to, že někoho dojedeš, předjedeš, nebo se to rozdělí více méně až do cíle se to udrží?
Mě se to teda nestalo (smích). Vepředu se to myslím nějak přelejvalo. Já předjedu někoho tak na Skřítku, tak do těch 150 kilometrů se to přelejvá.

To je taky pěknej kopec na ten Skřítek nahoru.
No, a je tam novej asfalt.Krásnej sjezd.

Dělaj tam výbornou česnečku (smích).
To nevím (smích), tu jsem nezkoušela. No pak je tam ještě jeden kopec - z Červený Vody, tam už je tma, tam už se jede dolů za tmy. Nahoru se vyjede ještě za světla a dolů už za tmy. Tam nahoře už šel někdo spát, tam jsem někoho předjela, asi tři ty kluky, ale tim, že voni nejeli. Já jsem se tam jenom voblíkla, protože začalo bejt zima a jela jsem dolů, jeli jsme dál, furt.

Až sem jsi jela v tahu?Jenom ti okýnkem podávali pití a tak?
Jo, jenom si zamáváš flaškou, auto najede a dodá jídlo.

Komunikaci jste měli nějak dohodnutou?
Nějak to dohodnutý bylo, něco fungovalo, něco ne, ale tak to hold chodí. Příště to můžete napravit (smích).

Takže první noc v pohodě?
Jó. První noc, to se jede Hradec, tam jsme byli před půlnocí, tam je kontrola. To je vopravdu pohodový. Jednak je to rovina skoro, spíš je to nuda. Já ten úsek moc ráda nemám. Tam se jede asi 40 kiláků po absolutní rovině.

Počkej, to se jede, jak se to tam jmenuje, jako přes Litomyšl, nahoru?
Ne Žamberk, po jedenáctce z Ostravy do Hradce, tam je to jasně daný.

Funguje to tak, že voni mají nějaký průjezdový kontroly na trase?
Já jsem si všimla dvakrát rozhodčích, ale říkali mi, že tam jeli víckrát. Já jsem si jich všimla až někde na Orlíku, zdravili nás blinkrama a měli ostravskou značku. A co by dělali na Orlíku, že jo. Já myslím, že to moc nekontrolovali - nevim, ne nechci jim sahat do svědomí, myslím, že toho moc neodjezdili, třeba ten úsek Dubí - Karlovy Vary, tam nikdo nikde nebyl.

Takže je to spíš na důvěře?
Je to na důvěře a je pravda, že tam někdo říkal, že dvakrát předjížděl toho samýho člověka, čili to je jasný, že jo. Ale zase ten předek je pohlídanej.

S těma prvníma přímo někdo jede?
Hele, já to vlastně ani nevím (smích). Jak to mám vědět… Ne nejede, ale nějak ty rozhodčí tam jsou a hlavně ho sleduje televize. Ta kontrola je prostě daná tím, že s ním, aspoň loni s ním, strašně dlouho jela televize. Voni tu špičku hlídaj, přeci jen tam vo nějaký vo malý peníze jde.

No ale je stanovený, že v nějakým městě je někde stolek, kde ti daj razítko…
No to je. Máš čtyři kontroly. Na pumpách. Voni maj jako sponzora Aral, sponzora v uvozovkách, to nemá smysl rozvádět. Takže je Aral v Hradci, Aral v Dubí, v Karlovejch Varech a v Rožnově pod Radhoštěm. Máš kartu, do který ti dávaj čas, kdy jsi tam byl, razítko. Takže jakás takás kontrola je, ale je to na dobrý vůli. Když budeš chtít, tak tě popovezou, jako to udělali tomu jednomu.

To se mi nechce věřit, že někdo na takovýhle akci, navíc, když je tam pár lidí, to je přeci hrozný riziko, teda riziko, strašná sviňárna to je.
Je to sviňárna. Nevím proč to dělá, ale když mi říká, že ho dvakrát předjížděl a nemám důvod tomuhle klukovi nevěřit. Rozhodně je to zvláštní, když dvakrát předjíždíš toho samýho, ale mě se tohle netýká.

Ale trasa je stanovená přesně.
Trasa je daná přesně, jednotlivý silnice, kromě průjezdu jednotlivých měst, který si jedeš jak chceš a…a my tam pravidelně bloudíme (smích). Takže letos jsem najela asi o 20 kiláků víc, což je ještě dobrý, to neni tolik. No bloudili jsme.

To je v podstatě hodina…
No jo, těch hodin navíc tam bylo víc (smích).

Ještě k první noci, co třeba nějaký útlum mezi druhou a třetí? Biologický hodiny fungujou ať chceš, nebo nechceš.
Ta první noc je úplně v pohodě a i ten následující den. To se ti vůbec spát nechce. To je úplně v klidu. Nikdy jsem s tou první nocí neměla problémy. Ani zima ještě člověku není, protože není unavenej, je to všechno v pohodě a je to taky docela lehkej terén.

Není to naopak horší, když je to monotónní rovina?
No vona to rovina není. Do Hradce je to rovina a pak jedeš na Jičín a Mladou Boleslav a tam to jsou vlny nahoru dolů, ale spát se ti rozhodně nechce, to se mi nestalo.

Ani doprovodu?
To nevim, těm se spíš chtělo častěj na záchod než bylo záhodno. Vždycky nadávali, že zastavuju moc málo. Pak už se to změnilo, samozřejmě, ale obvykle vybíhali hodně rychle z auta.

Máš při jízdě nějakou kontrolu o tom jak jsou na tom ostatní? Jste nějak ve spojení?
Volá nám ten organizátor, volá televize. Vim, přibližně vim a když už nic, tak na těch pumpách se dovím, kolikátá jsem a i kdo je před náma. Věděla jsem i přibližně kolik maj na mě náskok.

To už měli?
No, v Hradci, to bylo asi na 270tym kilometru, měl ten první asi půl hodiny, necelý. Neměl toho moc. Prostě furt jsem byla pátá, vod začátku, co se to trochu rozdělilo. Ale vo to umístění v tomhle závodě moc nejde. Mně vůbec. Mně jde o čas a ten, bohužel, jsem nezvládla. S tím se nedá nic dělat.

Vždyť jsi to zkrátila o 10 hodin?!
Loni nebylo nic dobrý. Loni byl cíl jenom to ujet a byl vůbec zázrak, že jsem to ujela. Kdyby se mi letos stalo to co loni, tak to vzdám. Letos mi nic nebylo a stejně jsem to ujela mizerně.

Asi bys teda měla prozradit co se ti stalo loni.
No prostě vodešlo koleno. V Chomutově vodešlo koleno, no a … bylo to vošklivý, vopravdu. Na to bych už letos neměla morálku, já vůbec nevím jak jsem to loni mohla ujet, to mi není jasný. Letos mi nic nebylo a stejně jsem to zajela mizerně, tu druhou půlku, tu druhou noc.

V čem byl teda problém, když všechno drželo?
No v hlavě. Já nevím, jestli mám moc najeto letos, nechtělo se mi, prostě. Tak vono až do Chomutova jsme jeli dobře. Měla jsem takovej časovej rozpis, to bylo v pořádku.

Chomutov, to je skoro úplně na západě.
Asi po 400 kilometrech. To jsme byli asi 3 hodiny v plusu, no a…

Napadá tě v ten moment, že to není ještě ani půlka?
Jó, napadá. No a pak je tam takovej úsek, loni tam byl hroznej protivítr Chomutov, Karlovy Vary. Letos byl menší, ale byl a najednou jsme tam nachytali… prostě ty tři hodiny co byly v plusu byly pryč, no. To jsem nějak neunesla, lehce. Prostě nějak se mi pak nechtělo jet. Pak se to zas zlepšilo, prostě ty krize přijdou.

Tohle byla první?
Jo, to bylo v Plzni, no. Jak se s tím člověk vypořádá je otázka, no ale letos jsem to nějak nezvládla.

No tak asi's to zvládla, když jsi dojela.
No jo, ale ještě v tý Plzni jsme to měli rozjetý na 50 hodin, pak přišla ta druhá noc a …

Mělas teda nějaký detailní rozpis?
Po sto kilometrech jsem to měla rozepsaný, s nějakejma přestávkama, který ale byly nereálný, bylo jich málo. Prostě, měla jsem tam dvě a půl hodiny, který jako můžu proflákat na záchod, oblečení, jídlo a takovýhle, ale není to reálný. Příště to budeme muset napsat jinak. Bylo to rozepsaný na 200 kiláků půl hodiny volna a není to reálný. Nedá se to dodržet, prostě. No. Pak přišla druhá noc a byl průšvih. To nešlo. Od Tábora do Jihlavy. Neujeli jsme nic za tu noc.

Je to kopcovitý.
Nóó. Jsou to kopce. Ale tak to vím, že jo (smích). I s tím je v rozpisu patřičně počítáno, ale, no tam mám dvacítku, ale ani náhodou jsem se k ní nedostala. Sedmnáct, nebo šestnáct jsem jela a pak se mi chtělo spát, tak jsem šla spát na půl hodinky.

Pomohlo?
Jo, to pomůže strašně, jenomže jsem to voddalovala asi moc dlouho a ztratili jsme mezitím další asi dvě hodiny proti tomu a už se to sesypalo. Ani se mi to už nechtělo…

Pořád ale byla spousta lidí za tebou.
Spousta asi ne, voni to vzdali totiž. Za mnou dojeli dva lidi do cíle a zbytek to vzdal a myslím, že v tu dobu už to vzdali, že už tam nikdo nejel, jen ti dva. Prostě se mi nechtělo. Chyběla motivace, absolutně. Přede mnou nikdo dvě hodiny, za mnou ještě daleko víc, nikdo, prostě to by pak chtělo nějakej doprovod, kterej vezme bič a prostě dožene a to hold nebylo.

Nedělá se, že s tím dotyčným, kdo se pokouší o objezd, jede občas ještě někdo na kole, kdo táhne a tak?
Nesmí se to a myslím, že to nikdo nedělá. To je průhledný. To je daleko snazší vlízt do auta a popovézt se. To se nedělá.

A co třeba jet za autem?
To se dělá. Já jsem to viděla loni. Letos jsem vlastně nikoho neviděla, tak to nevim. Loni jsem někoho dojela a ten jel za autem v tom protivětru. To je na každýho svědomí. Buď si to chci ujet že na to mám, nebo to ujedu, že na to mám, ale s pomocí, nějakou.
Ta druhá noc se musí řešit jinak. Já jsem za každou cenu chtěla jet bez spaní a asi to není dobrý. Chce to si jít od tří do čtyř lehnout a hrozně se na tom vydělá. To tělo si strašně odpočine a pak jede daleko rychlejc, vyhne se tý největší zimě. Tam byla strašná zima u tý Jihlavy, tam bylo 5 stupňů, vopravdu velká zima, kusu tmy se vyhne, prostě příští rok se to musí udělat úplně jinak.

Jak myslíš, že by dopadla dopingová kontrola na takovýmhle závodě?
Blbě (smích), to je snadný. Nikdo to podle mě nejede bez ničeho. Takhle to řeknu. Já teda samozřejmě taky ne.

Je nějaká míra rozumnýho rizika?
To nevim, to vůbec nedokážu posoudit, protože si to beru podle svýho uvážení. To tělo něco vydrží. Loni to bylo podstatně horší. Letos, abych tak řekla jsem o sobě furt věděla (smích). Loni ne. Loni tam byly okamžiky, kdy vůbec nevím, že jsme tam jeli a letos si to pamatuju docela dobře.

No ale na to nemusíš jet takhle hroznou trasu, aby měl člověk takovýhle stavy.
No mě se to stává tak tu třetí noc. To jsem usnula, no, usnula jsme na kole. Třetí noc to je problém. Chce se tomu vyhnout, chce to zajet rychleji. To už pak běhaj stromy a značky a předjíždíš auta a takový (smích).

To je drsný.
A to bylo úplně na konci, už to bylo 30 kiláků do Ostravy. Právě že to už se nechce zastavit, to je takový jako v autě. Chce to člověk už dorazit a je to asi nejnebezpečnější, že si někde nabije. V autě už jsou už taky unavený, samozřejmě, nebo víc než já, aspoň tak v cíli vypadali (smích). Ne, v tom autě to musí bejt hrozný. Já to hrozně oceňuju, že ty lidi se mnou jedou. Jsou v teple a jedou za někým na jedničku dva dny. To musí bejt něco hroznýho. Si to neumím představit. Zlatý je to jet to na tom kole. To jsou taky problémy, ale ne zas tak velký.

No myslím, že každýho asi napadne otázka, jak se vůbec dá na kole takhle dlouho sedět?
Blbě (smích).

Dá se tohle nějak řešit?
Mažou se lidi, dobrý kalhoty, ale odře se každej.

To ale asi přijde dřív než cíl.
To přijde. To přijde druhej den, obvykle. Letos jsem jela posledních 100 kiláků ze sedla. Řeší se to různě. Dá se to řešit, že si něco vezmeš, ale to už jsem pak nechtěla. To se dá vždycky vyřešit, že tě to nebolí v ten okamžik, ale to jsem nechtěla, to jsem se zařekla, že to musím dorazit bez ničeho. Tak jsem jela ze sedla.

To ještě bylo síly dost na tohleto?
Právě že já jsem nepřijela ani moc zničená, prostě jsem to letos tou hlavou moc nezvládla.

Ty to tady pořád shazuješ, ale 58 hodin je přeci krásnej čas!
Nóó, neni. Já si furt myslím, že těch padesát ani neni tak extrémních, aby se to nedalo zajet. Já vím, že to nikdy nezajede moc lidí, ale když by fungovalo všechno - já, doprovod… Já třeba věřím, že kdybych měla šanci těch 50 hodin zajet, tak bych třeba posledních 200 kiláků zajela strašně rychle. Motivace dělá strašně moc a já jsem žádnou neměla. Vůbec žádnou.

To už jsi věděla že to nepůjde.
No, v Plzni jsem ještě doufala, to bych lhala. Tu druhou noc už jsem věděla, že to nepůjde. To prostě poznáš. Pohybovali jsme se tam strašně pomalu, pak jsme se ztratili navzájem s doprovodným vozidlem, ale to už nic neřešilo, stejně. Hodinu jsme nejeli, ale tam už to bylo jedno. To už bylo jedno, jestli to bude 57, nebo 58 hodin.

Já bych se ještě vrátil k těm zdravotním komplikacím, co třeba ruce? To je další, co může docela dobře odejít.
Já mám tu ruku mizernou už od loňska a nijak extrémně se to nezhoršilo, řekla bych tak přiměřeně se to zhoršilo, no a jinak kolena bolej normálně. Ty bolej všechny, že jo, ale není to jako to bylo loni. To jsem si voddělala úpon a to je něco jinýho. Letos prostě bolely jako bolej na všech dlouhejch trasách a každej se s tím nějak vyrovnává. Jinak to bylo docela, no bolí za krkem, ale nic extrémního.

Měla jsi na řídítkách hrazdu?
Měla, jenže ta je použitelná do tý doby, dokud máš zdravej zadek (smích), pak přestává bejt použitelná. Do půlky, nebo nějaký sjezdy jsem na ní jezdila, ale to už je pak na ní nebezpečný. Člověk si není tak jistej a ležet na tý hrazdě ve sjezdech taky není ideální. Právě že letos to bylo zdravotně docela v pohodě.

Když už se potom blížíš k cíli, když už víš, že to ujedeš i když ne v čase jak jsi chtěla, jaký je to pocit?
Já jsem byla hrozně naštvaná. Všichni okolo byli nadšený, já jsem byla naštvaná. Vůbec nechápali. Prostě cíl - dojet - byl loni. Když to člověk jede prvně tak má cíl to dojet. Nějakej časovej cíl má, ale bylo mi jedno, že to padlo, byla jsem ráda, že jsem to dorazila. Letos jsem holt asi přecenila schopnosti.

Ty o tom mluvíš se strašným despektem.
No, tohle je čas, který odpovídá tomu, když ti nic neni, těch 58 hodin, když nemusíš nic extrémního překonávat. Na takovýhle trati se předpokládá, že to nepojedeš furt, že to nepojede, že tě bude něco bolet. Nějak jsem to podcenila. Přiznávám dobrovolně. Byla jsem v pohodě, ale ono to tak v pohodě nešlo a těžko jsem se s tím vyrovnávala.

Přesto jsi se musela těšit na tu Ostravu.
Jó, asi jo. Tam se jede strašně dlouhej kus před cílem v Ostravě. Asi 15 kiláků a jsou nekonečný. Pro nás přijelo nějaký auto na kraj Ostravy, asi to nebyl cyklista a jel čtyřicítkou celou dobu, takže posledních 15 kiláků jsme jeli čtyřicítkou (smích) To byl nejhorší úsek, kterej tam byl. Úplně hotová jsem přijela, myslela jsem, že z toho kola spadnu. Von vylezl z toho auta a říkal, že si myslel, že mě brzdí, tak vždycky, když jsem ho dorazila, zoufale, tak on přidal. To jsme jeli docela rychle, potmě.

Jak to potom vypadá, když ty cyklisti slízaj z kola, jsou ještě vůbec schopní sesednout?
Jo, slezeš, trošku se potácíš, ale slezeš docela rád.

A potom co?
No, my jsme tam přijeli v jednu v noci a ten organizátor, toho jsme chvíli předtím vzbudili, aby si to taky užil. Pak jsme si tam do tří, do půl čtvrtý povídali, všichni postupně usnuli a když usnul poslední, tak jsem se zvedla, že jedem do Prahy (smích). Mě už se pak kupodivu spát nechtělo.

Počkej, vy už jste potom v Ostravě nespali?!
Jsem se jich ptala, jestli půjdem do toho hotelu, nebo pojedem. Oni chtěli jet, tak jsem si lehla dozadu a oni jeli. Ze mě to pak spadlo. Chtělo se mi strašně spát těsně před tou Ostravou.

Jak potom člověk může ještě absolvovat takovouhle strašnou cestu autem?
Mě bylo docela dobře, vzadu jsem spala ve spacáku. Voni na tom byli podstatně hůř.

Kolik vás jelo v tom autě?
Zpátky jsme jeli tři. Dva vepředu a já vzadu a ten jeden kluk co řídil se vrátil už z Hranic domů vlakem. A pak to celý odjel jeden pán, kterej je fakt velice dobrej. V Praze jsme byli asi v půl devátý, docela rychle.

Co potom?Jak probíhá návrat do normálu?
To je zajímavý, ale v pondělí to už bylo docela dobrý. V úterý jsem šla na kolo.

S chutí?
Docela jo (smích). V pondělí jsem nešla. Svaly se za den vzpamatujou, kolena za trochu dýl. Nejhorší je ten zadek.

Máš nějaký zprávy o těch dalších za tebou?
Jo, jeden to dojel. Je tam limit vítěz plus 16 hodin. Poprvý jsem se vešla do tohohle limitu, což teda bylo jediný, co mě potěšilo. Druhý limit je do 12ti do neděle, tak ten jeden kluk dojel asi 20 minut před limitem a ten poslední přijel v 6 odpoledne v neděli. Nevim, jestli mu to uzná. Já bych to uznala, protože když to ujede, tak…
Vlastně všichni co byli přede mnou, kromě jednoho kluka, to jeli po několikátý. Ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Já jsem to viděla taky. Teoreticky se to podruhý musí ujet rychlejc, musí prostě. Pokud se něco nestane, tak není důvod, proč to neujet rychlejc. Ty zkušenosti využiješ. Je fakt, že doufám, že jednou bude ideální doprovod. Voni byli dobrý, ale nejsou to cyklisti a to je problém prostě. Prostě nechápou, co se tam může stát, když už teda pomyslim na to, že by se mi něco stalo s kolem, tak si to musim sama vopravit, i duši…Kolo bylo perfektní. Myslím, že bylo v lepší kondici, než já.

Jak to vidíš příští rok, jakou máš motivaci?
Musim to zajet za 50, prostě musim.

Proč je to taková magická hranice?
Prostě je to hranice, že člověk něco zajede líp. Nad padesát to zajede každej, kdo má vůli a nestane se mu nic. Tohle totiž ani není extrémně věc tréninku, ale vůle. Loni to jel ten Kučera a měl najeto 5 000. Řekla bych, že hroznou roli v tom hraje doprovod. Aspoň takovejch 40% z toho výkonu, pokud jsou dobrý.
Motivace je snadná. Když to zajedu pod 50, tak jsem ochotná jet tu Ameriku, skrz tu Ameriku, nebo…začít shánět peníze na to, takhle, abych to řekla přesně. Prostě to už je určitá rychlost, průměr asi třiadvacet, nebo kolik a to už se dá říct, že jedeš. Já mám takhle průměr asi 20 a to…turistika.

Jenže 24 hodin denně.
No jo, to je pravda. Příští rok to určitě zajedu za 50. Ta taktika se musí změnit. Myslím, že to je v tý druhý noci.

Ta trasa je vždycky stejná?
Trasa byla vždycky stejná, to vítám, celkem.

Takže ty máš ženskej rekord?
Já ani nevim, už jsem o tom uvažovala, že bych si zjistila, jestli někdo jel.

Letos žádná jiná nejela?
To nejezděj, ale zajímalo by mě, jestli to někdy někdo jel. Někdo mě to nakukal, mě by to ani nenapadlo, zjistit to.

Máš nějakou perličku z tratě, odehrálo se tam něco nečekanýho?
No jel tam Němec, Udo Feldmann, má hrozně pěkný kolo a…

Klidně můžeš jmenovat, my můžem.
Von to má nějak postavený na Dura Ace, ale nevim, kdo mu dělal ten rám, říkal něco o titanu, ale nevím co to je.

Nějaká zvláštní stavba, nebo klasický rám?
Ne, normální rám. No a on jel těsně přede mnou a furt nám volal, kde jsme a kde je von. Tu druhou noc, vždycky zavolal jestli jedu a když jsme se ptali, co dělá von, tak vždycky říkali Udo spí a když už spal asi po pátý, tak říkám, von snad spí snad celou noc a von vopravdu 6 hodin spal. Von prospal 6 hodin a pak byl o 6 hodin třetí. Vždycky se ozvalo Udo spí, což je teď okřídlený. Von měl ubytování v Mošnově a pak do cíle na mě udělal asi 6 hodin, strašně moc, na konci. Pak na mě v Mošnově čekal v jednu v noci, v tý zimě v kraťasech na mě dvě hodiny v noci čekal až pojedu okolo. Což bylo docela zajímavý. Chvilku jsme si povídali. Mě už vo čas nešlo v ten okamžik. Docela jsme to ocenila. Čekal na mě s kytkou a horkým čajem, jeho manželka teda přesně a vedle toho čaje měla, říká nevím jestli sladíš, což bylo něco neuvěřitelného a docela nás to rozesmálo. A ten Udo jel v neděli závod, jo, což je docela zajímavý. V sobotu dojel tohle a v neděli…

Vy jste se znali už předtím?
Von to jel už loni a vzdal to a pak jsme se potkali asi na třech maratónech a jednou jsem ho vezla domů. Bydlí v Písku a v Německu, kousek od Železný Rudy, jeho manželka je češka.

Ještě něco zajímavýho?
Zajímavý pro mě bylo, že jsem viděla živýho jezevce poprvé v životě v přírodě.

To stačíš vnímat?
To musím vysvětlit. To jsem jela do takovýho kopce, jela jsem sedm, takže jsem stačila vnímat (smích). Z Boskovic nahoru, no, jsem viděla jezevce.

Nebyla to ta třetí noc?
Néé (smích), byla to druhá noc, bylo to večer a bylo světlo ještě a byl živej. Sem tam běhaj srny, no jsou tam zajímavý momenty, když se jede v noci sedmdesátkou z kopce u Plzně, to jsme jeli přes 70 dolu. To auto musí jet fakt blízko za tebou, jinak je průšvih. Já nepřibrzdím a … takhle, von už člověk nemá moc zábrany tu druhou noc, to je jedna věc a já nebrzdim z kopce, no to je pravda.

Škoda energie.
No to víš že jo, to se musí využít, když to jede, ale je to tam takový rozbitý. Já ten sjezd moc ráda nemám. Vopravdu je hodně rychlej a rozbitej. Tam mám strach docela, říkám si, jestli von to nevydrží a nebude za mnou, tak se někde zabiju, nebo kdyby tam vyběhlo nějaký zvíře. Takhle se nesmí přemejšlet.

V podstatě to kudy jedeš nevnímáš.
Ne, vůbec. Koukám jenom na silnici, já vůbec nevím nějaký…mi tam natáčeli video, ti co se mnou jeli a měli tam samý zámky, hrady, ale ty jsem teda neviděla (smích). Vobčas něco vnímám, ale málo, možná na začátku.
Ještě tam byl jeden zajímavej moment, ale ten já slyšela jen z vyprávění. Ten vítěz, když dojel, to vyprávěli, já to neviděla, dostal cenu, dostal peníze, vopřel se vo kolo a říká, mně je špatně. Všichni si z něj dělali srandu, že ať už nic nehraje. A von mně je opravdu špatně a upad na záda a držel kolo a furt si z něj dělali srandu ať to nehraje a von byl fakt v bezvědomí. To jsou docela úžasný situace. Škoda že jsem to neviděla.

Je tam teda nějak vyřešená zdravotní pomoc?
To je pojatý tak zvláštně, abych řekla. Poláček, to je ten organizátor, řekne, když si nabiješ, tak nejdřív volej mně, že končíš a potom sanitku (smích).

Takže ani v cíli nic nebylo?
To neni potřeba. Von jel asi moc rychle (smích).

No ale to může celkem lehce nastat, že to někdo s vypětím všech sil dorazí do konce a tam se složí.
No to by se samozřejmě něco zavolalo. V propozicích je sanitka 155, nebo kolik to je (smích).

To je drsný.
No ale je zajímavý, že se, tohle byl 4. ročník, nikomu nic nestalo. Snad někdo spadnul, ale nic.

No to může být taky tím, že tam jsou všichni dobře připravení.
Je fakt, že už se pak nejede moc rychle.

No a už jsi to naznačila, o co se jede?
Vo deset tisíc. První dostane deset tisíc, pak mám obavu, že ostatní nedostanou nic. Já to nevím. To když jsem na tom Beskydovi dostala ty čtyři, tak to bylo takový lacinější za těch 9 hodin.

A první v kategorii žen?
No, no já bych řekla, že ta cena je neodpovídající. No především ty náklady na to jsou obrovský. Jenom benzín je přes 10 tisíc. No vyjde to na takovejch pětadvacet. Což je hrozný, ale to se nejezdí kvůli cenám. To si chce člověk dokázat nějaký nesmysly. Zajet to za padesát, tak jsem nadšená.

Co nějaký věci od sponzorů?
Tam je sponzorů dost, ale vopravdu nevim, jak to rozdává, protože jsem na tom vyhlášení nebyla. Von to vyhlašuje nějak strašně brzo. Letos tam měl 3 lidi, protože ten slovák dojel těsně přede mnou, tak jestli to vyhlašoval v deset, což mi připadá takový, no já chápu, že se nemůže čekat úplně na všechny.

Bude z toho závodu nějaká reportáž, já jsem si potom nakoupil noviny, ale nikde ani zmínka.
No v tamtěch novinách. Třeba Mladá fronta, ale s tamní přílohou. Von má jako Velo, ve Velu by mělo být teď hodně. Jo byla Mladá fronta a ještě to jejich, já nevim co to je, tam byla celá stránka, jenomže to je právě to, co já říkám. To co tam napsali, to bylo zas tak hrozný, že už se tomu vyhejbám. Třeba tý televizi se člověk nevyhne. To by nebylo ode mně chytrý se tomu vyhýbat, ale je fakt, že voni si napíšou úplně co chtěj.

To my ne, my napíšem to co řekneš…
Když se ráno dočte člověk, že předtím najel šestnáct set kilometrů. Poláček jim řek, že jsem najela 16 tisíc, ale asi se jim to zdálo divný.

No jo, to se přeci na kole nedá ujet…
No jistě, no, takže já mám najeto šestnáct set a jedu na závod, který má jedenáct set.

To jseš dobře připravená.
Bohužel se to vopakuje. Dvakrát mi vyrobili rozhovor, kterej se mi líbil, kterej byl takovej soudnej. Vono se jim nechce s tim nic dělat. Loni jsem jim tam řekla nějaký číslo, úplnej nesmysl, protože mě zajímalo, jestli se vůbec zajímaj o ty lidi. Voni měli možnost. Měli materiály co kdo kdy jel, jak dlouhý, no a já jim tam řekla úplný hausnumera a všichni to napsali, kromě Mladý Fronty, tam ta pani se tomu věnuje, ta napsala správný a všichni ostatní úplnej nesmysl, co jsem jim řekla. No nevítám to, protože pak člověk vypadá jak z pomocný školy. To zas nemusím mít úplně všechno.

A kdy bude ta reportáž v televizi?
No mělo by to být v nějaký přestávce hokeje, to je deset minut, co nám dávaj, ale, to jsou rozhovory na začátku, jednotlivci i ty dvojice. Pak ani nejsou v cíli, což je docela zarážející, voni jsou v cíli jenom na prvního, ale obvykle bývaj zajímavější ti, co dojížděj pozdějc, než ten první, nevim, ani loni takhle nebyli. Nevim.
Ještě je docela zajímavý, že ty dvojice to jely průměrem 34 kiláků za hodinu. Já to teda moc neobdivuju, protože ujet pět set kiláků, střídali se po třech hodinách, no dá se to, není to žádnej extrém

Ten průměr je hroznej, pro nás normální cyklisty…To je strašnej rozdíl jet to po těch stovkách.
Já jsem mu to říkala, že to je degradace toho závodu.

Se za každou cenu snaží dostat tam víc lidí.
Kdyby aspoň ta dvojice musela jet spolu, pak by to začalo bejt zajímavý, že jo, protože je strašně těžký se srovnat s tím, když jeden má krizi, druhej má krizi a aby si vyhověli, to by bylo zajímavý, ale tohle vůbec zajímavý neni, když jeden jede v autě a druhej na kole, když pominu to, že nás uštvali na začátku, nebo aspoň ty kluky co to vzdali, protože ti jeli s nima.

Snaží se tam dostat víc lidí, přeci jenom tolik lidí, kteří by to chtěli jet celý, tady není.
Říkal mi ten organizátor, že mu volala paní, žena, že by to taky jela a že prej v kterých hotelích se spí (smích), takže to pak vzdala.
Jo ještě jedna věc. Jel tam vozíčkář. Von teda nejel trasu jako my, jel osmačtyřicet hodin, kolik ujede a ujel 380 kilometrů ale vůbec nevím kudy. Nonstop 48 hodin, docela sympatickej pán, Oldřich Němec se jmenuje. Skončil na vozejčku, že spadl z kola. Jel taky takovej extrémní maratón, asi 2 000, ale nevím jak a prej mu zbývalo 20 kiláků a ve sjezdu spadnul a ochrnul, což je hrozný. Viděli jsme se jenom chvíli na startu, takže jsem s ním moc nemluvila. Von má na tom vozejku normálně přehazovačku. Šlape rukama před sebou, má tam přehazovačku, brzdu. Natočili jsme si ho, ale zas člověk nechce bejt noc vlezlej. Snášel to dobře.
Samozřejmě, že se tam snaží narvat co nejvíc lidí, ale ty dvojice nebyla moc šťastná volba. To je úplně jiná kategorie. Měl je pustit třeba 5 minut před náma, protože nás připravil o možnost jet 100 kiláků v balíku, kdy se jede v pohodě, povídá se. Voni byli nesoudní, to nejde. A vůbec to nemá smysl. To se rozhoduje úplně někde jinde, než na prvních sto kilákách. To je druhá noc, Vysočina a tam se to láme. Buď na to člověk má, hlavou a fyzicky a nebo nemá. Tam se to zlomí u každýho. Ještě do těch Varů to jde a pak je to hold slabší.

Uvažovala jsi někdy o tom na nějakým maratónu vzdát, nebo myslíš, že by to byl začátek konce?
Na těch dlouhejch určitě. To ti vždycky něco je. Otázka je jak odhadnout tu hranici, kdy už se z toho to tělo nevzpamatuje. To já asi neumím.

Sebepoškozovač.
To je přesně co říkal ten doktor, že sebepoškozovače neléčí (smích), bude muset. Za tejden za nim jdu s tou rukou. Musím to nějak urychlit, už je konec září, to budu mít do ledna. Říkal, že mi to udělá, když mu podepíšu, že tři měsíce nebudu nic dělat (smích). Třeba to nebudou tři měsíce.

Bolí to?
Brní, nervy, no. Dobrý to není. Loni jsem s tím něco udělala. Na kostkách je to utrpení. Tak jsem si pořídila tvrdší kolo, aby to dostalo víc zabrat (smích), ale ne, trochu soudnej člověk musí bejt.

Jo tak to je opravdu to pravé konstatování na závěr. Díky moc za rozhovor.