Před startem a po dojezdu 5. časovky do kopce odpovídala na otázky KPO vynikající cyklistka Hanka Ebertová, vítězka nesčetných závodů, např. poháru UAC a účastnice letošního mistrovství republiky v časovce jednotlivkyň. Za KPO kladli otázky Michal Malášek a Jirka Sladký.

Tak, jsme na startu páté časovky…
Na diktafon? To si to nemůžeš napsat?

To by trvalo dlouho, tak jenom na pár věcí. Třeba časovky. Letos jsi byla skoro na všech. Co Tě na nich baví?
Nebaví (smích). To je trénink. Tohle mě nebaví.

(smích) Ale přesto jsi letos vynechala snad jen jednou.
No, to jsem tady nebyla. Je to trénink. Při závodě se jede rychleji, než když člověk jenom trénuje.

Takže jezdíš nějakou zvláštní strategií, když to máš jako trénink, nebo jedeš co to jde?
Takováhle kraťounká časovka se jede na doraz. Buď na to člověk má, nebo nemá.

   Jdete se zapsat? Jo, tak tady, ale ještě je brzo, prezentace je až od čtyř.

Můžeš nám říct něco o Tvojí cyklistické kariéře?
Na kole jezdím čtyři roky…

…cože, jenom čtyři roky?
Předtím jsem hrála ping - pong.

Jak je možný se za čtyři roky dopracovat k takovým výkonům a výsledkům?
No, jezdíš (smích), trénuješ. A je to. Ono to tak samozřejmě není. Nóó, já jezdím hodně. Poslední dva roky v podstatě každý den, denně tak 80 km. Letos mám 16, nebo 17, ale to je výjimečný, jinak tak 15. Patnáct tisíc za rok (polohlasně dodává - což není nic), ale z toho strašně moc najezdím při maratónech. Když má člověk za dva tři dny tisícovku, dva, tak to hodně narůstá.

Takže tohle Tě baví nejvíce?
Maratóny. Ty jsou nejtvrdší. On to nikdo neuznává a já zas neuznávám ty krátký, takže je to asi obráceně.

Co je teda pro Tebe krátký?
Ty šedesátky. Takový to normální, co jezdí UAC a tak. To co v oddíle uznávají já neuznávám a obráceně (smích), protože to ujede každý. Trápit se dvě hodiny není problém, ale trápit se 12 hodin je problém, že jo. V oddíle tomu říkají cykloturistika.

Záleží na rychlosti.
No to je právě to co, jsem jim říkala. Teď jsme jeli třistašedesátku jednatřicet průměr, tak tomu já už cykloturistika neříkám (smích), no ale nebylo to nějak extrémně kopcovitý.

Slušný. Co bereš jako svůj dosavadní nejlepší výkon? Čeho si nejvíc ceníš?
Určitě to kolem republiky, těch 1100. Sice to bylo zajetý mizerně, ale zase je to vytrápený hrozným způsobem, tak doufám, že to letos bude lepší.Je to už za asi tři týdny.

Jak na to trénuješ, dá se na to vůbec nějak trénovat? Hodně objemy?
Ne to ne. Hodně trénovat v únavě, podle mě. Třeba pět dní po sobě stovku. Když je člověk unavený a ujede jí, tak bych řekla, že je to na to trénink.

No ale na to, co se potom na tom objezdu jede? Není to málo?
No to nejde jezdit. Já jsem třeba v životě nejela v tréninku dvoustovku. To je strašně těžký psychicky. Já dlouhý jezdím opravdu jenom ty závody.

    Čau, děláte rozhovor?
    Čau, jo, jo.

Stačí to, ta stovka stačí.

A jakým průměrem to jezdíš? Ono teda záleží na profilu.
Tak sedmadvacet. V životě jsem nejela nad třicet sama, jako jezděj kluci. Já se k tomu neumím donutit. Když je závod, tak jezdím o hodně rychleji. To je prostě něco úplně jinýho.

A teď třeba o technice. Na čem teď jezdíš?
No, mám asi šestý kolo za ty čtyři roky (smích), asi pátý slušnější. Čím dál lepší. Samozřejmě, s tou výkonností lepší, trochu, se zlepšuje i to kolo, takže teď mám rám od Krejčího z trubek Columbus Zonal a Campu. No, mohlo by to být lepší, ale to je otázka peněz.

Když se tomu tak věnuješ, co třeba sponzoři, nebo jak vlastně funguje ten váš team? Jenom za něj jezdíte, nebo jak?
Ne, něco nám platěj, ale je to symbolický. Oni to teda neradi uslyšej, ale je to symbolický. Zaplatěj nám startovný, no abych jim zase moc nekřivdila, dali nám dres, ale v podstatě si to platím sama. Kolo a takovýhle věci to vůbec, to nepřipadá vůbec v úvahu. Já to chápu. To je těžký. To stojí strašně moc. Loni jsem běhala okolo x sponzorů s tou republikou, s tou jízdou okolo republiky, protože to je v televizi, v rádiu. Jsem jim dala jakousi nabídku, ale když mě poslali třikrát né moc slušně do háje, tak jsem to vzdala. Letos jsem to vzdala úplně a jedu to za svý.

Zatím dík, já už se teď musím věnovat dnešnímu závodu, tak jestli budeš mít ještě chvilku potom, tak bych se ještě zeptal na pár věcí.

Tak. Máme za sebou pátou časovku. Opět jsi s velikým rozdílem zvítězila. Asi to je pro Tebe nezajímavý, když nemáš rovnocennou konkurenci.
Je to pro mě trénink, ale pravda je, že jsem to jela blbě. Měla jsem jet na malou, takže špatná taktika. Samozřejmě je to jedno, ale dalo se jet rychleji. Nahoře už nebyly síly.

Bylo by nějaký riziko kdybys tam malou šoupla při jízdě, nebo to takhle hodnotíš až teď?
Né, není to riziko, ale už by nemělo smysl shazovat z velký na malou, to se člověk skoro zastaví. To už pak nemělo smysl. Vyšlo by to na stejno. Přecenila jsem schopnosti.

Co příště (6. časovka na Roblín - poznámka KPO), přijdeš? Tam je to přeci jen delší.
No, je po Králi a já budu mít za sebou těch jedenáct set a ví bůh jak na tom budu.

Na Králi pojedeš krátkou, nebo dlouhou?
Dlouhou. Jestli ho pojedu, tak dlouhou, ale je to čtrnáct dní po tom dlouhým a to vůbec nevím, jak to dopadne.

No my se tam taky chystáme, ale na krátkou.
Ale no, my možná taky, jenže mě prostě nebaví jet přes 150 kiláků autem a pak to samý na kole, to nemá tak nějak význam.

Děláme takovou anketu, kde se cyklisti vyjadřují k pneumatikám ve smyslu jestli dávají přednost širokým, nebo úzkým plášťům. Jaké máš zkušenosti Ty?
U mě je to jasný - široký, protože jezdím ty dlouhý, kde to potřebuju co nejpohodlnější a vážím víc, takže já mám třiadvacítky.

A na krátké závody používáš něco jinýho?
Ne. Akorát na tu časovku (mistrovství republiky) mi půjčil, to byly asi dvacítky. Ale ono to nehraje roli, když se to nafoukne na těch deset, tak je jedno jestli je to dvacet, nebo…podle mýho. Když to pořádně nafoukneš tak je ten rozdíl minimální.

No možná v tom komfortu.
Je to pohodlnější. Ta třiadvacítka je obrovský rozdíl.

A preferuješ nějakou značku?
No, co já to tam mám? Stelvia Schwalbe.

Je to Tvoje oblíbená značka, nebo to prostě zrovna bylo?
Né, ale třeba nesnáším Hutchinsony, to asi víc lidí. Voni jsou třeba dobrý, ale rozpadají se…

… že jo…
Mě to prostě znervózňuje. Voni držej i když jsou rozpadlý, ale mě to znervózňuje.

Je to pak pěkně hnusný.
No. To jsem měla chvíli a pak jsem to zrušila. Tohle mám spíš, že jsou laciný a dobrý. Ty Schwalbe jsou dobrý, ale vozej' různý věci. Kromě těch Hutchinsonů jsem neměla vyloženě blbý. Tyhle mají třeba šílenou životnost. Na předním jsem najela deset tisíc, se svou váhou, což je životnost neuvěřitelná. Vzadu teda míň, ale furt takovejch šest, což bych řekla, že je docela slušná životnost. To ostatní nikdy tolik nevydrželo. Jsou trochu těžší, no, ale to u mě nehraje roli.

Zkoušela jsi galusky?
Ne, vždycky jsem měla pláště. Galusky mají drahej provoz. Píchneš a můžeš to vyhodit. Já bych to nemohla lepený vozit. Jsou lidi, kterým to nevadí, ale mě by to znervózňovalo, protože vím, že to nemůže pořádně držet. Tohle je daleko levnější, ale těžší. Celkově je ten plášť určitě těžší. Když jim jde o gramy, tak možná.

Můžeš nám říct něco o tom, jak trénuješ, máš nějaká oblíbená místa, jezdíš víc kopce, nebo roviny?
To záleží na tom, co pak jedu. Když jedem kopce, tak trénuju kopce, ale tak úterý, středa, čtvrtek rychle, pondělí míň (smích) a pátek netrénuju. Před závodama nejdu na kolo, ale jako z jinýho důvodu než je fyzička, ale protože mě to nebaví. Potřebuju získat chuť do toho, takže v pátek je volno.

Jezdíš na frekvenci? Máš nějaký Polar, nebo něco takovýho?
Nemám. Je to drahý. Ale myslím, že není ideální jezdit jenom podle toho i když znám takový, co jenom podle toho jezděj' i ty dlouhý a to je nesmysl. Podle mě. Já myslím, že když se člověk zná, tak je lepší jet podle toho. Prostě řídit se číslem - mám tam 160, musím zpomalit, to je nesmysl, aspoň na tý dlouhý je to nesmysl.

Na dlouhý asi jo. Spíš v tréninku.
Ano. Na trénink to má smysl a na závod je to blbost, úplná. Znám kluka, který podle Polaru jezdí maratony. Má tam 170, zpomaluje, nebo já nevim, prostě každý má svoje hranice. No možná bych si to pořídila, ale asi bych podle toho nejezdila. Trénink asi jo, i když ten můj trénink je takovej zmatenej.

Díval jsem se na nástěnku vašeho klubu (u lékárny u Anděla). Ty jseš tam teprve rok?
Od září. Já jsem jezdila sama… Snadnej důvod - chtěla jsem jezdit svoje, prostě jsem nechtěla, aby mě do něčeho nutili a tady to dopadlo taky tak. Musím jezdit UAC. Mě to nebaví, o tom jsme se bavili. Já to odjedu, ale prostě mě to nebaví, jet 70 kiláků naplno, z toho já nic nemám. Já se rozjedu tak na padesátým i pozděj a oni jedou od začátku strašně rychle. To je trať, kde je po startu hned první kopec a oni tam jedou třicítkou a to já ještě spím, takže jsou pryč a je to v háji. Pak se můžeš roztrhat a nedojedeš to. Jako nejde o holky, že jo, jde o ten balík. Ten první balík, vždycky mi ujedou. Voni pak už jedou soudně, ale ten první kopec najedou takovým způsobem, že prostě to je nad moje síly. A to je to, co mě nebaví. Pak jedeš ve druhý skupině, ve třetí a tam voni už nejedou. Tam to táhnu, tam jedou za mnou a to ztrácí smysl. Kdyby to šlo, tak jezdím jenom ty maratóny. Kdyby byly peníze, tak by bylo všechno jinak. Já bych chtěla jet tu ameriku, ale to je třeba půl milionu, ale to jaksi, no zkusím to. Když zajedu letos tu republiku pod padesát hodin, tak zkusím sehnat peníze na tu ameriku.

Máš na tu republiku doprovod?
No mizernej, ale mám. Můžete jet, klidně (smích)

Říkali jsme si, že by jsme klidně jeli.
Vy by jste fakt jeli?

Nám by se to líbilo, kdy to je přesně?
Já teď přesně nevím, ale je to ve všední den, pozor, čtvrtek, pátek, sobota. Chce to velký auto. Já to jezdím s osobákem a to je tak na hraně. Málo místa, hroznej bordel, nemám si kam lehnout, když tam ležim, tak oni nemůžou být uvnitř, stojí venku, nedej bože, aby pršelo. Je fakt, že já nespím, ale je to takový, no.

My to ještě prověříme a dáme Ti vědět.
Problém je, že jsem sehnala někoho, prostě nejsou to cyklisti a to je průser.

Kudy se to jede?
Z Ostravy po jedenáctce na Bruntál, vyjíždí se ve čtvrtek ve tři odpoledne. Oni to mají spočítaný, aby první přijeli v sobotu v poledne, kvůli sponzorům. Jede se na Bruntál, do Hradce, Jičín, nahoru na Dubí, Vary, Plzeň a přes Vysočinu nazpátek.

Děláš nějaký zastávky?
Na záchod, akorát.

Máš nějakou speciální stravu?
No z toho mám strach, letos ten žaludek nějak nefunguje. Co máš vyzkoušený. Nějaký ty tyčinky speciální a pak rohlíky s něčím. Vím, že všichni co jedli teplý, tak všichni zkolabovali se žaludkem, prostě von to neveme, prostě asi netráví, ale je fakt, že letos mi bylo blbě i na tý vaší čtyřiadvacítce (Šílený cyklista - pozn. KPO). To se mi teda nikdy nestalo. Z toho mám strach, protože jakmile nemůžeš jíst, tak je konec.

Kolikrát jsi něco takovýho jela?
Loni. Je fakt, že je ideální, když mají ti, co jedou s tebou, zájem, což loni nebylo vůbec. Loni jel se mnou brácha a to skončilo katastrofálně. Musejí tam být tři lidi. Minimálně dva řidiči a jeden, co se o mě stará, jinak je to mizerný. Dva lidi to asi objedou, ale je to o to, že do mě najedou, nebo to nebude fungovat. Nějak to pokrytý mám, ale zdaleka ne ideálně a musím tam být do soboty do osmi, jinak oni musej v neděli ráno do práce, čili to je úplně… Takhle, já to samozřejmě chci zajet za těch padesát, ale zase to chci ujet a když to prostě nevyjde, tak bych tam dojela v půlnoci. Loni to skončilo v neděli. To už je pak hrozný, ale chci to dojet. Když tomu tolik věnuješ.

Jaký je to průměr?
Hroznej, asi dvacet, ale loni jsme až do Varů měli třicet a to jsem se na to vykašlala někde před Bruntálem. Voni to jeli pětatřicet a to jsou kopce docela, to zdaleka rovina není. To jsou takový ty padáky do těch vesnic. A voni všechny ty kopce jeli na velkou! Feldman (?) prostě, von je cvok, no. No von je dobrej. Tak jsem je nechala ujet. Ještě ve Varech jsem měla třicet a pak najednou to prostě nešlo.

Jak to ze začátku funguje? Jede se v balíku, střídá se?
Moc ne, vono nás taky loni jelo jenom jedenáct. Do Bruntálu se jede ve skupině a pak se to rozdělí - každej před auto. Třeba za sebou, ale každej jako třeba časovku. Voni jeli strašně rychle a myslím, že všichni co to vzdali na to doplatili, to se přece takhle nedá jet.
Asi to svádí. Když jede balík…
Svádí to, je tam televize. Má to docela publicitu. Kvůli nám zavřeli půlku Ostravy. V tomhle smyslu je to docela zabezpečený. I docela dost sponzorů, takže to svádí jet docela rychle, ale není to dobrý. Na druhou stranu samozřejmě nechceš ten balík opustit. Loni byl navíc strašnej západní vítr, opravdu silnej, takže jsem si říkala, to se mi nevyplatí, ale je to na hraně, jestli se tam rvát za každou cenu s nima, nebo ne. To je otázka, to je těžký.

Máš od svého týmu na této akci nějakou podporu?
No to je to, o čem jsme se už bavili. Oni tomu říkají cykloturistika. Asi půjdu pryč. Oni prostě neuznávají maratóny, že to je taková zábava. Tak mě nedávno vytočili, že uvažuju, že se na ně vykašlu. Mají takový ne moc chytrý řeči a přitom jsem jim vyhrála skoro všechno, co jsem jela, i v UACu. Prostě to neuznávají a mě maratóny baví mnohem víc. Jsou daleko těžší. Neradi to uslyší, ale nějak mě naštvali, lehce. Nota bene, nic z toho nemám. Zaplatí nám půlku startovného, benzín mi nezaplatí, startovný na maratóny, nic. Taková je realita. Já to uznávám, že jsme amatéři a že ty peníze nikdy nebudou, ale tak ať aspoň nemají blbý kecy.

Tak co se poohlédnout jinam?
No napadlo mě to, víš tam je otázka, co budu jezdit příští rok. Buď budu jezdit Svaz cyklistiky, ale tam asi na to nemám. Voni tam ale ty ženský tak rychle nejezděj. Voni maj průměr dvaatřicet a to my na UACu máme taky. Tak nevím, jestli jim budu stačit. To je sázka do loterie, jenomže to se nedá jezdit jako tohle. Tam si dojedu, sama si jedu, ale to nejde v tom Svazu cyklistiky. Tam se mnou někdo musí jet, musíš mít auto, který má náhradní, něco, nejde to prostě takhle divoce. A to je právě ono, že musíš do oddílu, nějakýho. V Praze není žádnej.

No ale když můžeš předložit svoje výsledky…
Musím se rozmyslet, co budu jezdit, ale je fakt, že těch maratonů bych se nerada vzdala, ale oni je asi všude neradi uviděj, protože na to doplatěj ty ostatní výsledky.
Je naštvalo, že jsem jela v sobotu čtyřiadvacítku, pak jsem ve středu, nebo ve čtvrtek jela mistrovství republiky v časovce. Blbě, samozřejmě. Jo to bylo vlastně to vaše (smích). Pak ještě byla ta stovka v neděli a pak jsem se úplně rozsypala a až do středy jsem nemohla chodit no a ve čtvrtek jsem jela tu časovku (smích), kterou jsem jen tak tak přežila, no a v pátek jsme jeli další čtyřiadvacítku (smích) a oni se naštvali. No ale zase tak strašně jsem to nezajela.

Ty máš vůči Tvému týmu nějaké závazky? Vždyť by měli být rádi, že někdo takový za ně jezdí,ne?
Néé, ale mě prostě štve, že ty maratóny neuznávají. Já vím, že tam není konkurence, ale já nakonec nezávodím s ženskejma, ale s chlapama. Já nevím. Je fakt, že teprve první rok závodím. Předtím jsem jezdila jenom ty maratóny. Jezdila jsem až do loňska sama za sebe. Pak mě Jarda Majer nalákal k sobě a pak se to spojilo s tím H-H Smíchov, tak jsem říkala dobře, něco z toho budu mít, ale nemám, víceméně.

Můžeš nám ještě říci něco o výživě?
No, maso nejím, v podstatě. Kuře. Mě to nechutná. Né, že kvůli cyklistice. Už dlouho. Mě prostě to maso nechutná. Dodržuju to jen při těch dlouhejch. Já třeba, když jedeme ten UAC, tak ani… oni všichni doplňovali flašky, jak bylo třicet a mě stačí půl flašky na 60 kiláků. Když se předtím napiješ, tak nemusíš pít. Voni na Kobří pomstě (závod seriálu UAC - pozn. KPO), tam bylo asi 33, vyměňovali furt flašky a když jsem jim to tam před posledním kopcem vylila, tak byli hotoví. Tohle se musí dodržovat na těch dlouhejch. Když nejedeš na ten start úplně vyprahlej, tak je to zcestný. Ale tak oni si myslej, že jim to pomůže (smích). Snažím se. Jak přestanu přes zimu jezdit, tak strašně naberu. To tělo je strašně zvyklý, když jezdíš hodně.

Jezdíš i v zimě?
Jezdím, ale jen polovinu, nebo třetinu. Válec nemám. Chodím do posilovny. Mám pocit, že to tělo potřebuje srovnat. Chce to něco jinýho. Chodím na Zbraslav, tam mám nějaký známý a dva měsíce cvičím, jenže to má zase tu vadu, že strašně naberu svaly. Tam kluci choděj půl roku a nic a já tam jsem dva měsíce a pak to zoufale sundávám (smích).

Svaly?
No tak je to váha, kterou taháš. Já když začnu cvičit záda, tak to je průser (smích), takže už tam radši nechodím z tohohle důvodu. Ale to je daný. S tím nic nenaděláš. No a jezdím na rotopedu, ale letos jsem jezdila venku. V lednu jsem měla dva tisíce.

Nemáš problémy s dýcháním, studený vzduch a tak?
Vůbec. To je jediný, co mi na tom těle funguje úplně, je tohleto. Problémy mám s kyčlema a kolenama. To je taky daný.

Nebojíš se, že jednou budeš invalida? Takovýhle vzdálenosti to není žádná legrace.
No to budu. To jako vím. Ve čtyřiceti to vypadá na totálku kyčle, to už mi řekl ten ortoped, ty kolena, to se mi stalo až loni. Kolena mi vždycky fungovaly, no ale asi jsem si za to mohla sama. Změnila jsem kufr a ty návleky na kolena mi to udělaly. Já už se to bojím vozit. Vono se to jako slejzá a asi mi to něco skříplo a půl roku jsem to nemohla dát dohromady. Teď už mám strach. Teď už tam vozím náplasti. Natřeš se a funguje to stejně. Loni to bylo peklo, to bylo strašný. Z toho mám strach docela. Když člověk neví do čeho jde, tak je to lepší, než když ví, co se tam může stát.

Když už jsme u těch nepříjemných věcí, co nějaký pády. I to se občas stává…
No já musím zaklepat, abych pořádně spadla, to už je tři roky nazpátek. V balíku. To bylo hrozný. V padesátce spadlo asi třicet lidí. Jsem tam ležela, na mě leželi lidi, vstávali (smích), na maratónu jednom a od té doby jsem nijak vážně…

Dojela jsi to?
Dojela, no. To bylo na třináctým kilometru, hned na začátku. Dojela jsem to. Za mnou jeli chudáci, sanitka, rozhodčí a ten zběrnej vůz a furt říkali nech toho a teď jsme se přiblížili na to véčko dlouhá, krátká a tak jsem zatočila na tu dlouhou. Rozhodčí mě předjeli a říkají,co blbneš (smích), no, 180 jsme ještě ujeli. Otřes mozku, zlomená ruka a tři pastorky a dojela jsem to (smích), kolo na šrot. To se vyhodilo.

Říkala jsi zlomená ruka?
No. Prsty teda. To mi svázali k sobě a jela jsem. To člověk nějak nevnímá. Jsi v šoku, tak sedneš na kolo a jedeš (smích). Pak mi to dali do sádry, tak jsem jim říkala, dej mi to tak, abych mohla řadit (auto - pozn. KPO), abych dojela z té Opavy domů. No ale od té doby jsem… no jednou jsem narazila do auta. Přehlídla jsem to a přelítla jsem přes něj. To byl trenér veslařů támhle bohemky. Vylítl z auta, šílel. Pak viděl, že jsem holka, tak hned jestli nechci sanitku (smích), ale nic se mi nestalo. Promáčkla jsem mu, měl tam normálně promáčklou rukou v blatníku. Asi si toho nevšiml. Kolo jsem teda zničila, ale mě nic.
Jednou jsem píchla v sedmdesátce přední kolo, na Korsice, tak to bylo teda hrozný. Naštěstí tam nic nejelo. Celou silnici jsem potřebovala. Na jedný straně skála, na druhý sráz tři sta metrů. To bylo šílený. Z toho mám strach. Na to jsou ty pláště blbý. Jedeš v podstatě po ráfku. To se udrží hodně těžko. Skončila jsem v protisměru, ale nic nejelo.

To jsou věci, které si člověk ani neuvědomuje.
Měla jsem kliku. Já to prorazila tehdy. Bylo to takový hrubý, honili jsme se s nějakým klukem, jenomže ten měl sjezdovej speciál a já za ním na tomhle. Z tohohle mám strach, protože nemůžeš dělat vůbec nic. Jenom doufáš v nějaký reflexy, že to zastavíš a to je hnusný, ale jinak strach ani nemám. Na to jak se na těch silnicích často pohybuju, tak mám docela kliku. Mám kamarády, kteří jezdí třetinu a třikrát do měsíce je někdo sundá, spadnou na kolejích, ale je to zákon pravděpodobnosti, otázka času…Každej má nějaký fígle. Já jezdím metr v silnici a proto do mě podle mě nenajelo nikdy auto. Nemůžou mě předjet a musí zpomalit. Všichni, co je sundali, jezdí u kraje. Pak jede z protisměru auto a zezadu se rve další. Tohle mě nemůžou udělat. Sice nadávaj, houkaj, ale nesundaj mě.

Jeden od nás taky jezdí metr, ale v protisměru…
Takovýho znám taky jednoho. Ten jel časovku, koukal na bílou čáru, bílá čára skončila v pangejtu a on tam vjel (smích), nic se mu naštěstí nestalo. To je historka, která se teď traduje, jak se jezdí časovky.

Na jaké závody se ještě letos chystáš?
Já vůbec nevím. Já mám ruku v háji, mám pocit, že mi odejde a mám s tím jít na operaci. Nevím, prostě. Myslím, že v září budu nepoužitelná, úplně, ale nedokážu… Pokud se nic nestane, tak se ty svaly týden po republice vzpamatujou. Pokud se nestane něco, že něco poškodíš. To jsem právě měla s tím kolenem, strašně dlouho. Vezmeš si prášky a necejtíš to. Já jsem s tím jela 600 kiláků a masírovala to. Tak to dostalo tak zabrat, že mi pak doktor řekl, že sebepoškozovače neléčí (smích). Buďto vzdáš, hned jak to začne bolet, nebo to chceš dorazit. Je fakt, že to tělo dostane strašně zabrat, ale no tak, přežila jsem to, docela se to vzpamatovalo, v rámci možností (smích).

Tak já myslím, že už tě nebudeme zdržovat. Děkujeme mockrát za rozhovor. Přejeme Ti, ať se daří, ať to všechno dopadne dobře.

(Ty… to byl nářez).