KPO: Pražská stovka 2013

    Na loňské P100 jsem si pořídil pajdavost na celý prosinec a půl roku přetrvávající pocit únavy. K100 jsem odpískal, ale někdy v létě mi to nedalo a hecnul jsem se a šel si zaběhat. Zjistil jsem, že se nejedná o únavový syndrom ani jinou nepříjemnost, ale obyčejnou lenost. Poslední výmluva padla a tak jsem pomalu začal se sportovníma aktivitami. Přeci jenom příklady varují, jak můžou dopadnout bývalí nadějní sportovci ;-)

    Od léta se mi běhalo dobře, jako motivaci jsem se přihlásil na P100, ale měsíc před startem přišel útlum, že by to až přestalo bavit.

    Naštěstí jsem měl zaplaceno, tak nezbývalo než startovat. Páteční příprava na start nedopadla úplně podle plánu. Xaver odfouknul slípky i s ubikací a tak místo odpočinku probíhala záchranná akce. Ztráty na životech naštěstí nulové a alespoň nezbyl čas na starťáka.

    Konečně večer devátá hodina a start. Snažím se moc nebláznit, ale postupuju přesně podle vyzkoušené plašanské taktiky – přepálit začátek a pak se uvidí. Je pravda, že to skoro nikdy nevyjde, ale když to člověk jinak neumí, tak se nedá nic dělat. K taktice pro letošek patří předsevzetí, že se na rozdíl od loňska nebudu zdržovat vysedáváním po hospodách a místo toho pojedu tempem 1gel/10km. Překvapivě mi tempo nedělá zvláštní problémy a až do Řitky se mi běží nad očekávání snadno.

    Díky sněhu dobrá viditelnost, teplota tak akorát, žádné bahno, vítr až na krátké úseky nijak zásadní, trasa perfektně značená, skoro pořád ve skupince a navíc se pomalu blížíme na moje domácí tratě, prostě všechno je růžové. V kopci za vesnicí mě předbíhá Honza Zemaník. Po zkušenosti z loňska se rozhoduju nepodléhat jeho tempu, přeci se neodpálím víc jak 100 km před cílem. Podle očekávání se mi začíná okamžitě ztrácet, chválím se, jak jsem rozumnej kluk, že se nenechám vybláznit. Jenže Honza nahoře studuje rozcestník a tím pádem dál běžíme spolu. Díky snadným pasážím dolů do Řevnic plíživě přepínám z opatrnického na prestižní mód.

    Hned v následujících kopcích, hlavně v chodeckých pasážích, nestíhám, ale prestižní mód velí v mírnějších úsecích ztrátu dohánět běháním. Od Soudného na hřebenové nakloněné rovince se mi to začíná vracet i s úroky, mám dost. Stravovací strategie je v troskách, na udržení gelového tempa už mi je moc šoufl a tak se soustředím na reálný cíl - vydržet do Všeradic na polívku.

    V seběhu do Všeradic se trochu vzpamatovávám, Honza se na hospodu moc netváří, ale polívku že si teda dá, když bude rychlá. Ještě netuším, co to je ta rychlá polívka a v hospodě si sundávám rukavice a čepici. To se ukazuje jako chyba, protože Honza polívku vypije a hlásí odchod. Polívku stíhám, s objednanou malinovkou je to horší. Takhle jsem si to nepředstavoval a těch 5 minut mi na regeneraci úplně nestačilo.

    V následujícím kopci do Vinařic jedu opět na gumovým laně. Mezi Homolákem a Kobylou lano definitivně praská, mám toho plný kecky. Nad Kobylou se dostávám do stabilizovaného stavu, soukám do sebe rohlík a gel a rozbíhám se vlastním tempem. Na Zlatým koni koukám jak blázen, Honza si odškrtává kontrolu. Jako by to dělal naschvál nebo co, minul kontrolu a musel se vracet.

    Představuju si další sérii útrap, ale naštěstí to jde až do Králováku dobře. V Králováku rychlá polívka (teď už vím, co to je). Ve stoupání na Děd se konečně rozednívá a hned je i jízda na gumovým laně příjemnější. Cestou přes Beroun zjišťuju, že nový nepřítel začínají být delší roviny a docela se těším, až si odpočinu chůzí do kopce. I to věčné dotahování ztráty v chodeckých pasážích se mi najednou zdá snesitelnější než dlouhý běh po rovině. Následují schody ke křížku, kde nabírám větší ztrátu, horní rovinka - úspěšná stíhačka. Cestou dolu se divíme, že nikdo nejde proti, začíná to vypadat na zajímavý náskok, ale do cíle je pořád daleko.

    Následující kopec pro mě znamená opakování scénáře od Kobyly, Honza mizí, nezvládám dotahovat, stabilizace, jídlo, přechod na vlastní tempo. Není možná! U silnice z Bubovic se Honza po technické přestávce štrachá z lesa. Hned si začínám představovat, co pěkného mě zase čeká, ale další cesta probíhá překvapivě hladce (Honza se už asi šetří), snad jen roviny přinášejí bolest větší než obvyklou. Ani Nazaret se mi letos nezdá tak drsný jako loni.

    S přibývající únavou si trochu povolujeme a místy se rozbíháme až za horizontem. Na nekonečných šipkách za Šancema mě humor začíná opouštět, nestíhám už ani na rovině, Honza na mě jednoznačně čeká. Modřanská rokle, sídliště, hurá už jsme skoro tu. V posledním dolíku skanduje můj fanclub, ale ani to už energii nedodává. Ptám se Honzy, jestli je opravdu nutné, abychom poslední kopec běželi. Naštěstí není.

    A jsme v cíli. Je to úleva, že to mám za sebou, během chvíle na mě skáče zimnice, celkově jsem ztuhlej jak prkno, nohy oteklý a sedřený, prostě radost ze sportu. Když se v cíli sešla větší společnost, tak jsem jen nechápavě koukal, jak se kluci předháněj, kdo je víc v pohodě a dávají si přitom nohu za ucho atp.

    Organizátorům patří dík za po všech stránkách perfektně připravenou akci. Honzovi za společnost na trati a taky, že mě nechal vylézt s ním na bednu, utéct mi mohl vcelku kdekoli.

    Možná to z popisu až tak nevypadá, ale letošní P100 jsem si opravdu užil. Velký dík patří organizátorům za značení na trati.

foto v cíli: Lukáš vlevo, Honza uprostřed

Statistika:
- délka: 145 km
- převýšení: 5 200 metrů
- čas: 18 hodin 40 minut
- umístění: 1-2. místo mezi 129 dokončivšími (z 278 startujících)

Výsledky a další informace o letošní Pražské stovce najdete na jejím webu.

Lukáš  Masák, KPO