V sobotu 10.9.2005 jsem si splnil velký sen: stal jsem se „KRÁLEM ŠUMAVY“. V porovnání s těmi, kteří jeli podvanácté a dlouhou trasu, se můj výkon na 150ce může zdát nicotný, ale právě v tom jsou cyklomaratóny výjimečné. Každý se může cítit vítězem. Ale já to pro pochopení souvislostí vezmu trochu zeširoka.
Své první opravdové kolo jsem si koupil v roce 1970 za penízky z brigády a úspory ( galuskovou F1, stála tenkrát 1.500,00 Kčs ), jezdil jsem rád ale jenom rekreačně. Času moc nebylo, přednost měla škola, pak rodina, byly i zdravotní problémy ( angíny ), skoro se nedaly sehnat náhradní díly a ani na ně nezbývalo. Zájmy a potřeby synů měly přednost a kolo skončilo ve sklepě. Takže až když bylo mladšímu synovi asi 15 a jako vrcholový hokejista končil a začal prohánět také kolo, vytáhl jsem svého pamětníka ze sklepa, opatřil v té době již dostupné komponenty a začal znovu jezdit, občas i v háku za synem.
V roce 2001 jsme si přečetli v nějakém cyklistickém časopise reportáž z povětrnostními podmínkami postiženého 8. ročníku silničního krále Šumavy. Do té doby jsme o rozvíjejícím se odvětví silničních cyklomaratónů nic netušili. Autor však psal tak poutavě, že jsme se rozhodli zkusit příští, tedy 9. ročník: syn v sedle kola a já za volantem doprovodného vozidla. Tušil jsem, že to bude příjemnější, než stovky hodin strávené v minulosti s ostatními rodiči na tribunách zimních stadionů.
A BYLO!
V roce 2002 na 9. ročníku se mimořádně podařilo počasí, syn jako student měl dost času na přípravu, z hokeje vypěstovanou vytrvalost a dokonce jsme si stačili skoro celou trať projet předem. Dojel na stošedesátce při svém prvním maratónu 93., jenom 53 minut za vítězem. Já byl jednak pyšný otec a k tomu nadšený krásným závodem. Všem cyklistům jsem záviděl a v hlavě mi vrtala myšlenka: příští rok to pojedu taky. A dám si to jako dárek k padesátinám!
Přesvědčil jsem manželku k souhlasu s mimořádným čerpáním rozpočtu a pořídil nové kolo a také, jak se později ukázalo velmi rozumným, svou první přílbu. Na jaře 2003 jsem začal jezdit co nejvíce a nejpravidelněji. S dnešními zkušenostmi pohlížím na své tehdejší snažení s úsměvem, ale přesto jsem se zlepšoval. Až do června. Ve snaze nepromarnit žádný vhodný okamžik jsem si kolo odvezl i na dovolenou do Chorvatska. Žel třetí den pobytu jsem na chvilku zapomněl, že cyklista nemá 100% přednosti ani na úplně hlavní silnici a ve čtyřicítce jsem jedné paní, jejíž auto až do poslední chvíle vypadalo, že při odbočování vlevo počká, než já projedu, přeletěl přes kapotu. Po rentgenu v nemocnici v Pule se mi trochu ulevilo. Kolo dopadlo mnohem hůře, než já. Nic jsem si nezlomil a přílba mi, myslím, zachránila život. Na jubilejním 10. ročníku Krále Šumavy jsem tedy opět zastával pouze roli řidiče doprovodného vozidla. Syn mírně zlepšil dosažený čas a snížil odstup na vítěze na 48 minut, ale v důsledku vyšší konkurence skončil 113. Já si jenom říkal: tak za rok to zkusím znovu. Hned při odjezdu jsme si rezervovali pokoj v penzionu u náměstí v Klatovech na termín 11. ročníku Krále Šumavy.
Jenomže v roce 2004 byly v plánu rekonstrukce na našem rodinném domě. V den, kdy bylo postaveno lešení pro zateplení fasády ( začátek července ), jsem pochopil, že tentokrát na krále nenatrénuji. Protože ani syn po nástupu do zaměstnání neoplýval tréninkovou pílí a chutí k překonávání minulých výsledů, včas jsem zrušil rezervaci ubytování a přesunul ji na druhý víkend září 2005. A mezi přáteli a známými jsem dále mluvil o svých plánech stát se „králem Šumavy“.
Někdy v té době jsem našel na netu stránky několika cyklistických oddílů, mezi nimi také KPO a na stránkách KPO fyziologickou poradnu. Rozpomenuv se na své gymnaziální znalosti biologie, pečlivě jsem prostudoval čtivé a poutavé i vtipné rady a informace v poradně obsažené. Snadno jsem pochopil, že to chce něco více, než jenom jezdit na kole, ale nedokázal jsem z těchto informací vyvodit pro svůj trénink odpovídající závěry. Pořídil jsem si alespoň sporttester.
Někdo si může říci, že taková teorie pro rádobycyklistu ( v obou předchozích letech jsem najel jenom asi 2 tisíce km ) nemá žádný efekt. Mohlo by stačit začít pořádně jezdit a s pěti ( nebo deseti ) tisíci v nohách vyrazit na Šumavu. Jenomže já s ohledem na své zaměstnání, nezbytnou péči o dům a zahradu, Riggse ( to je pes ) a neposlední řadě manželku opravdu nemám času nazbyt. A tak jsem v dubnu letošního roku požádal autora výše zmíněné fyziologické poradny, MUDr. Ondřeje Vojtěchovského, elektronickou poštou o radu, zda má pro mne, s ohledem na můj cíl, smysl začít trénovat pod odborným vedením. A jaký že to byl cíl? Zajet „relativně komfortně“ krátkou trasu letošního Krále Šumavy ROAD. Odpověď přišla obratem: Ano, má a mohu se Vás ujmout.
V té době jsem měl najeto jen asi 500 km, z toho něco venku, něco na válcích. Pro začátek spolupráce jsem absolvoval test v CASRI k určení laktátové křivky.
Ve středu 13. dubna 2005 po první schůzce s MUDr. Vojtěchovským jsem přestal jezdit na kole ………………. a začal trénovat.
Poctivě jsem se snažil plnit plány a každé 4 týdny konzultoval sestavení tréninku na další cyklus. Trochu jsme ty konzultace šidili, protože nemálo času jsme probírali naše jorkšírské teriéry.
Nejvíc jsem byl překvapen, že vlastně musím jezdit pomaleji, než dříve, zejména ve stoupání. Pokud jsem chtěl udržet tepovku v základní vytrvalosti, nezbylo než tolerovat spoustu rychlejších cyklistů, kteří mi ujížděli. Naučil jsem se kázni a přestalo mi to vadit.
Na nějaké amatérské závody jsem si, s výjimkou jedné časovky KPO do vrchu, netroufal. Alespoň jsem poctivě hlásil do ankety KPO, kolik mám najeto.
Pociťoval jsem zlepšování. V polovině srpna jsem si během týdenního pobytu na Šumavě vyzkoušel kopce, zimu, déšť a na závěr objel ústřední část trasy krátkého Krále ( 110 km kolem Sušice ). Sám jsem byl příjemně překvapen rychlostním průměrem své sólo jízdy i stavem své tělesné schránky a tehdy jsem se rozhodl definitivně: mám na to. A přihlásil jsem se.
Poslední dva týdny před dnem K jsme v tréninku ladili formu. Objevil a využil jsem i další doporučení pro hobíky: jídelní lístek ( vynechal jsem maso ), potravinové doplňky ( polykal vitamíny, L-kartnitin, koenzym Q10,) a jediné, co se mi nedařilo, bylo zajistit dostatek spánku. Poctivě jsem se snažil udělat všechno pro to, abych „slušně dojel“. Nic podobného jsem totiž nikdy dříve nezkusil.
V den K-1, 9.9. 2005, proběhlo ubytování i registrace v pohodě a díky včasnému příjezdu do Klatov jsem se ještě příjemně projel. K večeři velký talíř těstovin se zákuskem, ráno brzo budíček a důkladná snídaně.
10.9. ráno bylo mimořádně teplo, takže odpadl problém s výběrem správného oblečení. Ač jsem to měl z postele na start sotva 200 metrů, nijak jsem nespěchal a zařadil se asi v 6:15 jako zhruba 900. mezi připravené maratónce. Po startérově výstřelu jsme náměstí vyklidili překvapivě rychle. Vyrazil jsem poměrně svižně, ale stejně jsem měl pocit, že mi všichni ujedou. Až do Chlístova se jelo vlastně v jednom notně roztaženém balíku, takže já si vždy ve stoupání „počkal“ na další skupinku. Svůj strategický cíl „objet Krále relativně komfortně“ jsem chtěl splnit vhodně zvolenou taktikou, kterou bych nazval klasickým českým „pomalu, ale jistě“. Hlídal jsem si tepovku pevně rozhodnut, že pokud vůbec, tak „závodit“ začnu až v Srní. Náladu mi zvedalo, že borci, kteří mi ve stoupání ujížděli, funěli se znatelně rychlejší intenzitou a pak obvykle na vrcholu oddychovali a já je většinou zase ve sjezdu dojížděl. Takže jsem se mohl téměř stále s někým vézt. Teprve ve stoupání za Dobršínem jsem poněkud osaměl a pak už jel s někým v háku jenom občas. Ale v této části trati se jede buď nahoru nebo dolů a to by mi kolektivní spolupráce stejně nepomáhala.
Dalším taktickým prvkem zvoleným pro tento závod byla zásada „žádné poflakování na občerstvovačkách“. Vezl jsem si pití a jídlo na minimálně 100 km. Takže nemálo z času ztraceného ve stoupáních jsem zase získal při průjezdu kolem občerstvujících se soupeřů v Bílenicích. No a zase ztratil v kopci před Bukovníkem. I tam jsem hned pod kopcem zvolnil a nedbaje ztrácených pozic, dal si svačinku a ploužil jsem se co nejpomaleji k rozhodujícímu testu, Šimanovu. Hned v prvních krátkých stojkách před Šimanovem jsem znovu nasadil „rekreační“ tempo, ještě se stačil usmát do kamery a pak vyšlápl nejstrmější úsek celé trasy ke své plné spokojenosti; předjel jsem i několik vedoucích ( vedoucích bicykl ). Jelo se mi překvapivě dobře, takže jsem ještě před rozdělením tras na křižovatce nad Nezdicemi dostihl několik závodníků, pochopitelně dočasně.
Nejkratší trasa letošního Krále se smrskla o 20 km a ty se ušetřily právě tím, že tady jela krátká vpravo do kopce ke hradu Kašperk. A jestliže do kopce, opět jsem zvolil nejlehčí převod při opatrné kadenci a znovu ztrácel pozice. Tento nedlouhý a nenápadný kopeček pro mne byl už při tréninkové jízdě v srpnu velmi nepříjemný. Možná pro svou návaznost na Šimanov. Ale na jeho vrcholu jsem se cítil pořád velmi dobře a těšil se na dlouhý sjezd přes Kašperské hory až do Rejnštejna. V Kašperkách byli pořadatelé plynofikací donuceni k další změně trasy a nám dali možnost zkusit si intenzivní brzdění. Těm, kteří mi v tomto sjezdu ujeli, bych jen rád vzkázal, že jim tu odvahu nezávidím.
Na občerstvovací stanici v Rejnštejně bylo pěkně plno. Já se rozhodl takticky vylepšit svoji pozici a pokračoval jsem bez zastávky proti proudu Otavy. Protože je to ( mírně ) do kopce, dojelo mne několik borců, ale až k Čeňkově Pile jsem se ve skupince bez potíží udržel. Tady, před dalším kopcem, jsem zastavil, abych vylil přebytečnou zátěž a do stoupání mohl nastoupit v optimálním rozpoložení.
Cestou z Rejnštejna jsem využil skutečnosti, že závod jezdí také dvojice, kde jeden zastává funkci nemotorového vodiče. Podstatně lepší cyklista obětující své osobní ambice pomoci slabšímu tak odtáhl skupinku i se mnou.
Hned za mostem u elektrárny jsem opět ukázněně sledoval zadní kola několika mizejících cyklistů, ale ten poslední z nich mi ujel jenom o 20 metrů a pak už se rozestup nezvětšoval. Byl to můj „soupeř“ v kategorii 50+, oblečen v dresu známého amatérského klubu a opíral se do pedálů stroje nejméně za dvojnásobek ceny toho mého. A to, že jsem mu stačil, stačilo k mojí plné spokojenosti s průběhem závodu. Ale co to? Asi ve třech čtvrtinách stoupání na Srní jsem jej dojel. Tak jsem šel pomalinku před něho, aby se měl šanci chytit. Ale za chvíli jsem poznal, že ji nevyužil.
Moje radost z pohodové jízdy po výjezdu na Srní kazila skutečnost, že se hroutil další bod mojí taktiky, a to „pěkně se svézt ve skupině ze Srní až do Skelné“. Za mnou nikdo, přede mnou nějakých 200 m jakási skupina, ale tu si přece sám nesjedu. Zkusil jsem v klesání zabrat, ale už mě začaly bolet nohy a odstup se zdál spíše větší. Trochu jsem polevil. Jenomže mi to nedalo: cítil jsem se překvapivě dobře, nohy daly po chvíli volného šlapání pokoj a přeci jsem chtěl v Srní začít závodit. V dalším mírném stoupání se odstup zmenšil. Tak jsem znovu zabral a ke svému překvapení jsem skupinku, která se zatím začala trhat, postupně dojel. A nejen to. Dojel jsem až na špici a vyzval do té doby vedoucí jezdce ke spolupráci. Jeli jsme ve dvou. V té době jsem se cítil skvěle, poctivě střídal a poprvé v životě užíval závodění. Vůbec mi nevadilo, že to je někde kolem 300. pozice. Do Skelné jsme postupně sjeli asi 4 další a tak když mi 100 metrů před občerstvovací stanicí v důsledku vlastní neopatrnosti spadl řetěz, vůbec mi to nezkazilo náladu. Tentokrát už jsem musel zastavit, doplnit bidon a posvačit dva banány. A také nahlásit mobilem domů, že stále žiji. Shodou okolností jsem při svačení jako divák mohl sledovat průjezd čela závodu na střední a dlouhé trase.
Na občerstvovačce jsem se nezdržel ani o minutu déle, než bylo nutné a vyrazil vstříc posledním šumavským kopcům. V pohodě, bez problémů a ve výborné náladě. Ve stoupání jsem opět ukázněně podřizoval tempo naplánovaným limitům tepové frekvence i proto, že jsem tuto část trasy jako jedinou neznal. Na vrchol hřebene nad Čachrovem jsem přijel stále bez potíží a jen čekal, jak se mi podaří splnit poslední taktický úkol: při sjezdu do Klatov se svézt s lepšími a rychlejšími. A vyšlo to. Postupně se vytvořila slušná skupinka, někdo dojel mě, někoho jsme si pak sjeli my a zase jsem si to užíval. I když jsem se k tomu moc nehrnul, vydržel jsem několikrát i na špici. Ani nevadilo, že místy byla po dešti mokrá silnice. Někde u Neznašov jsem pocítil hlad, tak jsem snědl tyčinku a pil. A v tom fofru na konci skupinky mi při vracení do košíku vypadl bidon. Naštěstí za mnou nebyl nikdo, kdo by to mohl odnést.
Tou dobou mladíci v čele skupiny právě nastupovali. My byli na konci tři, všichni 50+ a kolegové přede mnou nechali rozestupy. Chtěl jsem s tím něco dělat, ale oni dva v tu chvíli neměli zájem a tak jsem se s tím stavem také spokojil. V tom fofru a protivětru jsem se nechtěl uštvat. Naštěstí vepředu zřejmě chyběla vůle ke spolupráci a viditelně zvolnili. Zkusil jsem zabral a ono se to povedlo, zase jsme se připojili. Pohádka!
V těch místech už to do Klatov bylo jen kousek, ale objížďka přes Loretu vzdálenost k cíli pěkně prodloužila. A na ní čekalo poslední stoupání. Chvilku jsem uvažoval o možnosti udržet se ve skupině za každou cenu, ale pak jsem si v duchu řekl, že úspěšná taktika se nemění a v klidu pozoroval svou pomaličku rostoucí ztrátu. Kolem mne profrčelo několik rychlíků z dvoustovky ale já si svým tempem užíval poslední kilometry svého prvního cyklomaratónu. Při nájezdu na hlavní silnici ve směru na Beňovy mne dostihl další „tandem“: nepochybný borec vezl v závětří pravidelnou abonentku stupňů vítězů v kategorii Ž 40-50. Pěkně to mastil, ale ne tak, abych se neudržel. Ve vzorném háku jsem se přiživil a vezl pěkným fofrem až do bludiště, ve které se změnil dojezd do cíle v důsledku rozkopané hlavní silnice. Ne že by nebyl dojezd dostatečně značen; jen to bylo trochu nepřehledné. V té rychlosti jsme dokonce sjeli několik závodníků, kteří už se nás neudrželi. Pak se „vodič“ odpojil, aby v závěru bez omezení uplatnil své schopnosti. Pochopitelně mi ujel, ale já se vydal za ním. Stoupání před vjezdem na stadion bylo letos zkráceno asi na 200 metrů, ale když jsem na něj zatočil a viděl závodníky před sebou, místo přeřazení na lehčí převod jsem se postavil do pedálů a vydržel tak až do cíle. Ještě jsem „probudil“ závodníka před sebou, který už jen lehce dojížděl. Mimochodem to byl ten, s nímž jsem si užíval cyklistiku na trase kolem Prášil.
Pocit v cíli: NAD VŠECHNA OČEKÁVÁNÍ !!
Zaprvé o půl hodiny rychleji, než optimistický plán.
Zadruhé bez křečí, bez bolestí zad, bez pocitu vyčerpání. Jedním slovem komfortně.
Zatřetí s nefalšovaným sportovním prožitkem. Prostě endorfinová lázeň.
Opravdoví hobíci na závěr svých reportáži specifikují techniku. Takže: J
Šírer alfa ročník 2002, Campaňolo Xenon mírně říznuté Miráží a Veloce.
Dále 5 tatranek, z toho jedna po snídani a jedna v cíli, 1 carbosnack ( pink. Grapefruit ), 2 tyčinky Nutrend ( od sponzorů závodu ) a 2 banány.
Příští sezónu bych ke Králi Šumavy rád přidal dva další maratóny. Už mi zbývá jenom jedno těžké rozhodnutí. Zlepšit svůj letošní výkon na krátké nebo zkusit střední?
Málem bych zapomněl. Aby jste nemuseli hledat ve výsledkových listinách: AKŠ ROAD 2005 150 km, čas 06:07:17,5 ( ztráta na vítěze 1:43:07,8 ), 294. celkově a 37. v kategorii
Jirka Šrain
Beroun