KPO Soda III  2005
reportáž Pavla Marholda
(9.10.2005)

    Pln nadšení a mladické nerozvážnosti jsem vyrazil v neděli ráno 9.10.2005 na KPO Sodu III. Zběžně jsem doma zkouknul itinerář a uklidněn s tím že většinu kopců znám, to víc neřešil. Naštěstí zahlodal červíček pochybností a já se jen pro jistotu vybavil gely a jinými legálními podpůrnými prostředky.

    Po důkladné přípravě jsem tedy v neděli ráno stanul na nádraží v Radotíně. Počasí bylo naprosto skvostné. Celý den bezvětří a slunečno. Nemít v zádech limit západu slunce, tak by si člověk nemohl přát víc. No zkrátka ráno zima jak v ruským filmu. Ono taky na podzim co čekat. Tak jsem tedy kroužil kolem nádraží abych úplně nevychladl. Sice jsem potkal dva borce na kolech, ale čekal jsem spíš davy. Davy se nekonaly (což jsem díky počasí nečekal), ale tři jsou taky číslo. Pořadatel se omluvil za nemoc, ale podklady dodal a to velmi dobře připravené. Nebýt jich tak nevím nevím. Jet poprvé trasu, kde nikdo z nás nikdy nejel a dokonce neznal ani kam jet, není dobré do začátku. Naštěstí hoši byly dobří navigátoři.

    Bylo to jak z filmu. Byli jsme taková svatá trojice. Lukáš, Pavel a Jan. Vyrazili jsme s větrem o závod směr Beroun, ale museli jsme ubrat. Po rovině mi bylo hej, ale ty kopce. Tímto bych chtěl poděkovat svým spolubojovníkům. I když jsem jim stačil tak po rovině, kopce nebyla zrovna moje parketa. Ale vždy na mě nahoře počkali a v těch nejhorších stojkách se i vraceli kontrolovat, jestli žiju.

    Cesta do Berouna proběhla naprosto bez problémů a i průměrná rychlost se ustálila na přijatelných 25 km/h. Za Berounem však řádně přituhlo. Asi dvakrát se nám povedlo neodbočit přesně podle návodu a tak jsme si to zkrátili asi o 7 km. Nutno podotknout, že ten kopec jsme objeli jen a pouze z druhé strany. V kopcích jsem se trápil, ale bojoval statečně. Kompenzoval jsem to částečně sjezdy. Jízda z kopce mě baví a já se snažil, aby chlapci na mě nikde moc dlouho nečekali. Sice jsem nejednou viděl škarpu nebezpečně blízko, ale jinak to nešlo. Na rovinkách jsme se gentlemansky dohodli o neútočení (taky proč) a tak aspoň na chvíli vypadali jako skupinka.

    Jelikož jsem neměl mapu a sil rychle ubývalo, utkvěli mi v mysli jen některé body. Hospůdka u Rozvědčíka je naprosto přesná zastávka. Tam nezastavit je malá sebevražda. Kopec co je po cestě dál byla tedy pro mě slušná psychologická zkouška. Hoši taky nebyli zrovna nejčerstvější, ale aspoň neměnili barvu pleti.

    Už doma jsem se připravil na Křivoklát. Jsem si říkal - to když vyjedeš - dojedeš. Ten kopec je extrémně nepříjemný. Kostky, turisti, auta. Ten jsem musel vyjet s přestávkou. Po cestě se sice objevily dvě fanynky, ale to zabralo jen na pár metrů. Pak to bylo už utrpení.

    Ve slušných 15:00 jsme projeli Berounem. Tam jsem překonal největší krizi. Tam taky končí vzpomínky. Ta hrůza se jmenuje Koledník. Není příjemné vidět, jak se proti vám zvedne hora. Pamatuji si nástup kopce a vrchol. To mezi tím mi uniklo. Gely došly, zásoba vody se prudce ztenčila a já se začal rozhlížet po ovoci u cesty. Pro dokreslení atmosféry stačí, že na kopci jsem měl ztrátu asi šesti minut a kluci mysleli, že jsem nahoru někde zdechnul. To nebylo daleko od pravdy.

    Je zvláštní, že když to nejde, tak se něco stane a pak to najednou jde. Sjeli jsme do Srbska. Spásný to nápad zastavit u první hospůdky. Ať si kdo chce co chce říká, pivíčko je nejlepší ionťák. Černý kozlík mě probral z letargie a mě se chtělo zase jet. Po druhé už Srbsko taková kavárna nebyla. O několik hodin později to šlo nahoru velmi stuha. Bratři ve zbrani se dušovali že to je poslední nepříjemný kopec. Dobré jest, že mluvily pravdu.

    Nakonec, ve stavu duševního útlumu (a ten přišel sakra rychle), mi pomohla ruka z venčí. V kopci mě dojel nějaký strejda. Nechci se mu v žádném případě vysmívat. Pokecali jsme si a promluvit si s někým pomůže. Mě pomohlo zjištění, že to se mnou není tak špatné a pomáhali jsme si tak nahoru. Škoda jen, že v dalším kopečku už nevydržel a tak jsem bojoval zase sám.

    No a pak už to byla jen nádhera. Spouštět se v relativním teple a bezvětří do Radotína. Taková odměna za tu námahu. Osobně děkuji svým spolubojovníkům za výdrž. Neměli to se mnou jednoduchý. Organizátorům za kvalitně připravené podklady.

    Napřesrok pokud bude počasí pojedu zas. Opakování je matka moudrosti. Sportu zdar a cyklistice zvlášť.

P.S.: údaje o vzdálenosti a průměrné rychlosti a času nemohu poskytnout. Vlastní nešikovnost. Ale na výletě to zas tak roli podle mě nehraje.

Pavel Marhold
Jan Herda (graf trasy)
Ondřej Sedláček