Hana Ebertová

WIEDLISBACH – BODENSEE -  BERN – WIEDLISBACH
aneb skvělý tým a vůle překonávají všechny překážky

kvalifikace na RAAM: 1. - 2.7.2005 - 720km, převýšení 5 620 m

Wiedlisbach, start 1.7. 12:45, limit pro dojetí 33 hod. – 2.7. 22:00 hod.

30.6.

Vyjíždíme z Prahy až okolo 10:30 poté, co nakládáme hodinu v dešti, v sestavě Míla Pergnerová, Kuba Štěpánek a moje maličkost. A se mnou lomcuje nervozita… Do místa startu jsme přes všechny obtíže dorazili  okolo 19h a podařilo se nám dokonce po registraci zajistit si obstojné ubytování za slušnou cenu. Nastalo klasické „stěhování“ z auta do pokoje, ale kolem půlnoci jsme byli konečně v posteli. Mě ale po zkušenosti z prezentace, kde jsem zjistila, že holt není němčina jako němčina, běžely hlavou dost katastrofické scénáře, alespoň co se komunikace týče… 

             Ještě předtím jsme ale zkontrolovali, zda vyrazil poslední člen naší výpravy, který měl přijet až ráno. Petr Havlíček nás ujistil, že je vše OK. Bohužel druhý člen, který svou účast napevno slíbil a měl dorazit s Petrem, Tomáš Šípek, usoudil, že není třeba se ani omlouvat a na celou akci se prostě vykašlal !!!L A Petra v tom prostě nechal. Přestože věděl, že ho čeká 800 km cesta autem přes noc na start, další probděná noc na závodě a cesta zpátky… A to jsme ještě nevěděli, že vše bude, alespoň co se cesty Petra  týče, daleko horší…

1.7.

Budík mám nastavený na 5:30, abych do sebe dostala první dávku energie. Ovšem v 5:15 pípá SMSka Míle a já si bláhově myslím, že Petr se blíží k nám nadosah. Skutečnost je ale úplně jiná. SMSka zní: Jsem ve FRANKFURTU!!! a totálně v pr… Přeloženo do češtiny: Petr zabloudil a místo v Bernu skončil ve Frankfurtu a v tento okamžik tam už dobrou hodinu bloudil. Musím říci, že takhle rychle jsem vzhůru nebyla ani nepamatuji. Bereme autoatlas a začínáme horečně SMSkovat a radit… Asi po dvou hodinách už Petr nevydrží a volá s tím, že je stále ve Frankfurtu… Konečně nachází cestu z města a vyráží za námi. Nicméně ho ještě čeká alespoň 300 km… Zajímavé je, že jsme všichni relativně v klidu a pouze řešíme nastalou situaci. Postupně přichází další ne moc optimistické zprávy o kolonách a tak dále, ale pak se konečně vše obrací k lepšímu. Mezitím já do sebe rvu všechny potřebné suplementy a hlavně sacharidy a po konzultacích s Petrem připravujeme po této stránce i start. Konečně kolem 11:45 Petr doráží a musím říci, že moc čerstvě nevypadá. Ani se není čemu divit…

Už v noci v pravidelných intervalech prší a ani ráno to nevypadá lépe. Naštěstí alespoň při nakládání věcí je to lepší. Nicméně těsně před startem přichází průtrž a v ní se překládají věci do Petrova auta. Nestíháme ani tradiční foto a na start přijíždím asi minutu před…

 Konečně vyrážíme pěkně za mokra a v kalužích. Jede se ostře, ale já se cítím fyzicky fakt dobře a s druhým Čechem na startu Patrikem Bártíkem jedeme dokonce v čele. Ve skupině pozoruji i závodníka s amputovanou rukou!!!, který zaslouží obdiv už za odvahu se zúčastnit. Je pozoruhodné, že dokáže jet normálně i ze sedla a jak se později dozvídám, s největší pravděpodobností celý závod úspěšně absolvoval. A ještě později čtu na internetu, že celý závod vyhrál v novém traťovém rekordu 24:14!!! Smekám před ním klobouk a jeho jméno zní BENY FURRER(CH).

 Na 12. km začíná první stoupání (Hauenstein, 12 km délka, 734 m.n.m., 260 m převýšení) a hned se celé pole začíná dělit. Zůstávám asi v polovině startovního pole a očekávám příjezd doprovodného auta. Bohužel zádrhelům není konec a auta se dočkávám asi až po hodině a půl… Nemám ani jídlo ani pití a jsem hned po startu nasraná, což dávám patřičně najevo i SMSkou… V cíli se dozvídám, že ve zmatku na startu zapomněli na razítko do itineráře a vraceli se pro ně nazpátek. Mezitím stíhám osamoceně projet i druhé stoupání na trase (Asphof, 7 km, 535 m.n.m., 100 m př.). Je poměrně teplo 20 – 25° C a začínám mít hlad a žízeň.L ...

 Konečně na 73. km slyším spásný zvuk doprovodného auta a dostávám Carbosnack  a IsodrinX. Myslím, že je to tak akorát… Zpětně se touto cestou omlouvám za mé „poznámky“. Nervozita holt dělá své. Pak pokračujeme už bez problémů až k prvnímu kontrolnímu bodu (Checkpoint 1) v Koblenzi (98. km, 15:53). Čistá průměrná rychlost je tedy okolo 32,5km/h. Ovšem je pátek odpoledne a město je ucpáno a já ještě ke všemu pokračuji opačným směrem. Asi po 5km přichází telefonát a jedu nazpátek kličkujíce mezi kolonou aut a patřičně přitom nadávám. Už asi dvě hodiny se mi chce na malou, ale fakt není kde.

Hned za Koblenzí si ulevuji, mažeme řetěz, který nerozchodil množství vody okolo něj stříkající a dozvídám se, že Patrik  důkladně bloudí. Nakonec najede navíc 40km…L Mě se jede zatím dobře a i přes občasné dohady kudy dál jsme v pohodě.

     Ve městě Zurzach se potkávám s Patrikem a je vidět, že zrovna v moc dobrém rozpoložení po předchozím bloudění není. Vůbec se mu nedivím. Na takovémto závodě je bloudění a najíždění zbytečných kilometrů největším strašákem. Projíždíme opět totálně ucpané město, kličkujíce mezi auty a přejíždíme přes hranice do Německa. Konečně se začínáme orientovat v jakémsi značení, které organizátoři na trasu umístili. Společně s Patrikem najíždím na 112. km do nejdelšího kopce, který nás na trase čeká. (Bonndorf, 30km, 866m.n.m., 540m př.). Patrik mi ujíždí, ale já se cítím velice v pohodě a dělám úplně začátečnickou chybu. Dostávám tekutou i tuhou podporu od Petra speciálně připravenou pro dlouhý kopec a jedu hlava nehlava nahoru. A ještě ke všemu se zezadu příjemně ozývá Karel Gott J Prostě se nechávám strhnout. Tepová frekvence se pohybuje sice pouze na horní hranici aerobního prahu, jenže na takovýto závod je to moc. Prostě jsem se nechala strhnout pocity a nepoužívala mozek L. Průměrná rychlost v kopci se pohybuje mezi 25 – 30 km/h. Jsme nahoře a  na Checkpointu 2 – Ewantigen dostáváme druhé razítko (150¨. km, 18:19).  Hrubá průměrná rychlost je tedy stále přes 27km/h.

 Pokračujeme dále, i přes stále se honící mraky neprší a nutno podotknout, že jedeme stále po mírném větru. Psychicky se cítím opět velice dobře, ale  začínám cítit první známky fyzického vyčerpání. S pomocí Petra, který perfektně reaguje na moje informace a operativně je řeší, jsme se přiblížili k dalšímu kopci. Na 157. km nás čeká Blumberg (2 km, 699 m.n.m., 160 m př., 15% sklon). Musím říci, že tyto „stojky" ráda nemám a jsem ráda, když jsem nahoře. Za odměnu přichází poměrně prudký sjezd, kde přeceňuji své umění a v 70 km/h se v jedné zatáčce pohybuji až skoro příkopem. Naštěstí vše srovnávám, ale vracím se zase z oblak na zem. A hlavně si pěkně zvyšuji adrenalin.

 Dále se poměrně snadným terénem blížíme k dalšímu Checkpointu 3 – Ramsen a mě momentálně vadí jen to, že chodím furt na malou. Zdržuje to a vyvádí z rytmu. Aspoň se utěšuji, že nehrozí můj strašák zvaný dehydratace.  Přejíždíme nazpátek do Švýcarska a na zmiňovaném CheckpointuRamsen (203. km, 20:25) v místní škole dostáváme potvrzení. Hrubá průměrná rychlost se pohybuje kolem 26 km/h. Prostě zastávek je příliš mnoho. Bohužel i přes původní informaci, že stačí, aby na kontrolu dojel pouze doprovod, jsem nucena všude zajíždět i já. Zdržuje to a odhaduji, že v cíli to může být ztráta okolo hodiny. Organizace prostě začíná skřípat a nakonec bude asi nejslabším článkem závodu. Možná se takto dá organizovat nezávodní jízda, která je také součástí tohoto závodu, ale ne KVALIFIKACE NA RAAM.

 Následuje 165 km v podstatě po rovině kolem Bodamského jezera. Ještě pozoruji krásný západ slunce nad jezerem, ale pak už začínám mít jiné starosti. Přichází první větší fyzická a následně i psychická krize. Naštěstí se blíží naplánovaná pauza v Utwillu (253. km), na kterou se neskutečně těším. Vůbec se mi nechce jet dál. Nutno podotknout, že si vůbec neumím představit, že bychom tento úsek jeli ve dne. Následuje vesnice za vesnicí a provoz, který by tu byl, si nechci ani představit a navíc si začínám uvědomovat ještě další problém, který dopředu člověka ani nenapadne. Každá křižovatka je „kulaťák“ a já pořádně nevím, kam jet dál. Musíme se pohybovat stále s maximální pozorností, alespoň co se navigace týče! Je to strašně vyčerpávající i přes to, že se to pořadatelé snaží řešit v noci blikačkou u každé směrovky.

 Konečně zastavujeme a já se s úlevou svaluji na karimatku a Petrovi oznamuji nelichotivou situaci: cítím se opravdu hodně vyčerpaně. Snažím se si maximálně odpočinout, dostávám další koktejl od Petra s dovětkem, že to bude asi hnusný. Nedá se nic dělat, Petrovi absolutně věřím a poslušně piju i papám rejžičkuJ. Nutno říci, že nikdy neubíhá čas tak rychle, jako teď. Připadá mi to jako 5 minut, ale přichází Míla s tím, že už se válím třičtvrtě hodiny. Konkrétně od 22:00 – 22:45. A že je na čase vstávat…

 Nedá se nic dělat, pokračujeme dále. Je mi výrazně lépe a tak cesta zase ubíhá poměrně svižně. V tento moment k tomu přispívá i počasí: je asi 18° C a hlavně neprší. Jediný záporný pocit má člověk z toho, že se stále pohybuje stejným terénem a má pocit, že stojí na místě. Je to dáno stereotypní rovinou a stále stejným prostředím. Je mi fyzicky výrazně lépe, ale hned přichází další problém. Začíná protestovat žaludek. Opět to oznamuji Petrovi a připadám si akorát jako posel špatných zpráv L. Dorážíme na další Checkpoint  4Arbon (265. km, 23:35). Hrubá průměrná rychlost poprvé klesá pod 25 km/h. Nicméně na kole mám průměr stále okolo 29 km/h. Přijíždím sama, protože kromě mě má hlad i Petrova Vectra a je krmena u pumpy. Pořadatelé mi nabízejí jídlo i pití a jsou velmi ochotní. Bohužel já už příliš nekomunikuji ani v češtině, natož v němčině a šetřím každou kapku sil.

2.7.

      Neustále pokračujeme v podstatě rovinatým terénem a mě už se to začíná zajídat. Je mi čím dál hůře, co se žaludku týče a v městečku Widnau (290. km) kromě bloudění začínám také stávkovat. Opět přichází pomoc od Petra a následně i nějakého domorodce, který nám ukazuje cestu. Přejíždíme do Rakouska a mě se chce zase na záchod. Připadám si jak pes, který si chce označit každé městečko, které projel.  Některá místa, která k tomuto účelu používáme, by to asi za světla neunesla, tedy spíš místní obyvatelé J. Mezitím stačím vynadat Míle, že mě blbě navádí, ale ono je to opravdu těžké, obzvláště v noci. Projíždíme městečkem Gotzis, kde každoročně kralují naši desetibojaři na místním slavném mítinku. Mimo jiné též i další svěřenec Petra - Tomáš Dvořák. Postupně se uklidňuje i žaludek a tělo začíná zase šlapat, jak má. Prostě jsme překonali první vážnější krizi. Dorážíme do další kontroly - Sargans/Heiligkreuz (345. km, 02:11). Hrubá průměrná rychlost se dostává na 25,5 km/h, což je dáno jednak terénem a jednak odpočinkem na pauze.

     Ale je pravda, že v této časti tratě mám totální okno a do reality se vracím až znovu v okamžiku, kdy se nám do cesty postavil další kopec. Na 365. km čeká Kerenzerberg (8 km, 743 m.n.m., 330 m př.). Cítím se velice dobře a v kopci postupně předjíždím další účastníky dálkové jízdy. Jeden se mě dokonce snaží přemluvit, abych šla spát. Bohužel přichází další strašák – postupně začíná se střídavými přestávkami pršet. A ochlazuje se až na konečných 13° C, což by nebylo tak hrozné, ale ve spojení s deštěm velice nepříjemné a jak se později ukáže, pro nás málem osudné. Okamžitě mě to sráží psychicky zpátky.

    Zatím stoupáme a není to až takový problém, ale sjezd dolů potmě a v dešti neznámým terénem bude zase lahůdka. V duchu nadávám, ale docela svižně vyjíždím nahoru. Vpravo pode mnou krásně svítí Filzbach, ale kochání mi v této fázi závodu už opravdu nic neříká. Konečně jsme nahoře a já doufám, že sjezd dobře dopadne. Momentálně neprší, ale silnice je úplně pod vodou. Spouštím se dolů a doufám, že Kuba v autě vydrží s nervy a bude mi těsně za zadkem. Jsem naprosto odkázaná na to, že bude stíhat a svítit! S maximální opatrností se dostáváme dolu a já jsem úplně mokrá a hlavně zmrzlá na rampouch. Málo jím a piju, protože je vše studené a já se prostě nepřemůžu L. Mezitím mi v autě „umírá" Petr a nevzbudí ho ani bouchání dveří, když zastavujeme a vaříme teplý bujón jako jediné východisko, jak do sebe mám dostat tekutinu. Celá akce je totiž extrémně náročná nejen pro mě, ale hlavně pro můj doprovod, který se mi snaží splnit, co mi na očích vidí a je unavený stejně jako já. Nakonec se dozvídám, že Míla nespala ani minutu a celou cestu navigovala s tím, že já jsem ji občas pro povzbuzení pěkně vynadala. Ach jo…

    S ne moc velkým nadšením nasedám na kolo a snažím se co nejméně myslet. Je to tak nejlepší. Nad ránem jsme v Pfaffikonu, kde je další Chekpoint 6 (409. km, 06:14). Opět přichází útlum a tak budíme Petra. Dostávám dvě specialitky od Nutrendu a hlavně využívám situace a navštěvuji místní WC a vykonávám kulturně velkou potřebu J.

    Odjíždíme poměrně v pohodě. Petrova terapie opět zabrala a přede mnou je opravdu těžké stoupání na Sattel (13 km, 930 m.n.m., 500 m. př.) Ovšem tento úsek do další kontroly se poměrně brzy zvrhne v jednu velkou hrůzu, kdy kromě fyzické krize přijde hlavně krize psychická, kterou vůbec nebudu schopna zvládnout. Kopec je poměrně prudký a já nejsem i přes pobídky schopna jíst ani pít a v podstatě vší silou se jen škrábu nahoru pořád ze sedla. Nasazuji klasický tupý výraz a přestávám komunikovat a i sebemenší podnět, který se mi nelíbí, mě vytočí. Přestože vím, že moje posádka to nemá o nic lehčí než já, tak držkuji a držkuji…L Děsný. Opět se ukazuje, že tento závod je hlavně o tom, kdo jak zvládne svoji nervovou soustavu. A to zrovna moje doména není, což většinou odnáší doprovod L.

    S ránem se opět zvyšuje provoz a my se proplétáme skrz náklaďáky. Odmítám jet po cyklostezkách, které jsou nerovné a obvykle končí skokem z chodníku a auta to komentují troubením, neslušnými gesty apod. Absolutně vyčerpaná vyjíždím nahoru a začíná opět pršet. Zprvu jemně, ale po sjezdu dolů přichází regulérní slejvák. Je ale pravda, že se jedná o nádherný sjezd, který by pro mě v normálním stavu byl lahůdkou a vychutnala bych si ho. Jsme dole a začíná lejt. Připadá mi to jako věčnost, ale nakonec zpětně zjišťuji, že v opravdu pořádném dešti jsme jeli asi jen 30 nebo 40 km. Moje psychika je na bodu mrazu a hlavně vím, že jedeme pomalu. Začínám panikařit, že nestihneme limit. Zoufale se snažím počítat hodiny a kilometry, ale mozek prostě nefunguje. Mezitím, aby toho nebylo málo, stačíme i dvakrát zabloudit. V autě si sedá za volant Petr a jede úplně jinak než Kuba, který si šel konečně odpočinout. Neuvěřitelně mě to vytáčí a nadávám, co můžu. A to v podstatě nemáme ještě žádný fyzický problém! Jen já prostě nezvládám hlavu...

    V tomto rozpoložení dojíždíme do Checkpointu 7 – Emmenbrucke (478. km, 09:40). Jsem úplně psychicky na dně a své okolí „krmím“ hláškami o tom, že to stejně nemůžeme stihnout a že to nemá cenu. Vůbec nechápu, že to se mnou mohli vydržet. Petr mě trochu vrací zpátky do reality a hlavně všichni se mě snaží přesvědčit, že máme dost času. Zbývá 250 km a 12 hodin…  A najednou dochází ke zlomu. Bez nějakého bezprostředního podnětu se můj postoj mění a já jsem rozhodnuta vymačkat ze sebe úplně všechno. Jenom jsem si uvědomila, co pro mě celý tým dělá a že tedy by bylo záhodno se alespoň snažit. A nejde jenom o přítomné osoby, ale i mnohé další doma. Hlavou mi bleskla i rada Zuzany, že když je nejhůř, je nejlepší jet nadoraz a na vůli. A ono to funguje!

    Následuje průjezd kontrolním městem, který je opravdu hrůzostrašný a je zázrak, že proběhl bez jakékoli kolize. Dalších 50 km jedu s maximálním nasazením se snahou vrátit se zpět hlavně psychicky do závodu. A daří se to! Je to klíčový okamžik pro celý průběh závodu. Soustředím se jen na jízdu a o mém rozpoložení ukazuje i to, že si nemůžu části zpětně vůbec vybavit. 52 kilometrů absolvuji za necelé dvě hodiny v poměrně kopcovitém terénu. Na vrchol kopce (3 km, 800 m.n.m., 90 m př.) do Affolternu (529. km, 12:10), kde je Checkpoint 8, přijíždím úplně v pohodě a s přesvědčením, že vše dobře dopadne. Nesdílím sice úplně Petrův optimismus, že je dost času, protože vím, že pokud nejste v cíli, může se stát cokoli. A to ještě nevím, že se to vrchovatě naplní.

    Z vrcholu Affolternu se řítíme krásným sjezdem a za krásného počasí do údolí a bez velkých problémů pokračujeme dále. Svítí sluníčko a je asi 25° C. Je sice pravda, že už nehýřím silami tak, jako na začátku, ale kolem 30 km/h po rovině jedeme stále. Cítím se,  co se fyzických sil týče, zdaleka nejlépe, co tyto závody jezdím. Je pro mě až nepochopitelné, co Petr dokáže. A to pouze správným sestavením a načasováním jídelníčku a suplementů! Velice rychle se objevuje další Checkpoint 9 ve městě Stettlen (559. km, 13:20). Dostávám další koktejl alá Petr a vyrážím uzavřít 600.km.

    Bez problémů vyjíždím na Grauholz (2,5 km, 620 m.n.m., 90 m př.) a poměrně v pohodě po rovině dojíždíme do cíle 600. km tratě. Checkpoint 10 – Wiedlisbach (600. km, 15:42). Vše vypadá naprosto bezproblémově, i když je hlavně psychicky těžké vlastně z cíle vyrážet zpět na trať. Ale během pár kilometrů se situace zcela mění…

    Čeká nás posledních 120 km se dvěma kopci, z nichž první je opravdu chvílemi velice prudký. Lindenpass (3 km, 656 m.n. m., 180 m př.). Pomalu se začíná projevovat, že málo jím a piju a začínám cítit výraznou únavu. Moje snaha se omezuje už jen na pouhé vyjetí kopce bez ohledu na rychlost. Zřejmě jsem opět podcenila pití, kdy tupě oznamuji, že ještě mám. Asi v polovině kopce začínám cítit výraznou bolest kolen a to zcela náhle. Nahoře za povzbuzování pořadatelů, kteří za námi jedou, do sebe rvu Carbosnack a snažím se co nejvíce pít. Ovšem objevující se bolestí jsem docela zaskočena a co hůře, mám i problém jen otáčet nohama při sjezdu z kopce. Bolest se výrazně stupňuje i bez námahy a to strašně rychle. Mezitím mi doprovodné auto odjíždí dopředu a já nemůžu vzniklou situaci ani oznámit L… Po chvíli svou snahu končím, přemáhá mě bolest, zastavuji a sedám si na zem. Je to poměrně kritická situace a do cíle zbývá ještě asi 100 km a 2 kopce.

    Po chvíli přijíždí auto pořadatelů a následně i moje Vectra. Sedím a nekomunikuji. Je mi do breku. Cíl je už jen kousek a přece v tenhle okamžik tak daleko. Nechce se mi věřit, že to zase dopadne špatně. Po chvíli oznamuji situaci Míle a Petrovi a to poměrně v pesimistickém duchu. Při tomto druhu závodu v podstatě existují dva objektivní důvody k vzdání: dehydratace a bolest kolen. Je to velice těžká situace. Pokud se rozhodnu pokračovat, čeká mě očistec, kdy každé šlápnutí je doprovázeno výraznou bolestí. Na druhou stranu je cíl tak blízko… Konzumuji 2 Ibalginy, ale abych byla upřímná, zázrak nečekám a koleno ještě chladím speciálním sprejem.  Na všech vidím, že chtějí do cíle. Ale to já taky! Nakonec se odhodlávám pokračovat, i když vím, že to bude sice posledních 100, ale pekelných kilometrů. V tenhle moment vůbec nejde o výkonnost či trénovanost, ale čistě o vůli! Nasedám na kolo a hledám jakoukoli techniku, která by ulevila mému kolenu. Naštěstí alespoň levé reaguje na brufen a tak se snažím maximálně šlapat jen jednou nohou. Připadám si jak postřelené zvíře. Konečně jsme na kopci, kde je předposlední kontrola. Checkpoint 11 – Affoltern (638. km, 17:55) Opět dopuji další Ibalgin, ale bez efektu. Zbývá „ už jen“ 80km…

    Tělo začíná být tak otupělé, že ani nevím, z které strany kopce jsem na něj vyjela a tedy kudy mám jet dolu. Nastává stereotyp: jednonohé šlapání, pauza pokud je bolest neúnosná, pohled na hodinky a zoufalé pokračování. Vše nasvědčuje tomu, že to bude jen tak tak, alespoň, co se času týče. Konečně jsme na předposlední kontrole. Checkpoint 12 – Stetteln (668. km, 19:15) O mém stavu svědčí i to, že posledních 68 km jedeme tři a čtvrt hodiny… Dopředu mě v tento okamžik nežene ani tak vidina kvalifikace na RAAM, ale spíše představa celé anabáze, kterou už máme za sebou a že opravdu nemám právo jenom kvůli bolesti nedojet. Zbývá posledních 46 km s jedním kopcem a rovinou do cíle.

    Plazím se na Grauholz, který jsem minule bez problémů vyletěla, a nahoře dělám poslední pauzu. Spolu s námi zastavuje opět i pořadatelské vozidlo a čeká se, kdy se rozhodnu jet dál. Začíná nás tlačit čas a já vím, že zbytek musím už dorazit na jeden zátah. Je to přece už jen 40 km po rovině! Je to málo a přece v ten moment strašně daleko… Jsou to nekonečné kilometry, což je dáno i tím, že jedu fakt pomalu. Posledních 46 km jedeme dvě a čtvrt hodiny! Konečně se objevuje cílový areál. Je 21:31 a já bez velkého nadšení projíždím cílem. Necítím ani radost, spíše jen úlevu a únavu.


STATISTIKA ZÁVODU

 Ujetá vzdálenost:  730 km

 Převýšení:             5 620 m

 Čistá doba jízdy:  27:21, průměr 26,7, průměrná tepová frekvence 119, max. rychlost 70 km/h

 Celkový čas:        32:46. průměr 22,3

 Počasí:                 1.7. zataženo, 20° C přes den, v noci 13-18° C, déšť okolo třetí hodiny
                               2.7. slejvák mezi 7 – 9h, polojasno, 20-25°C, mírný SZ vítr

 Doprovodné auto:  Opel Vectra 2.2 Petra Havlíčka
                                  Škoda Oktavia 1.6 – transportní auto

 Doprovod:          Míla Pergnerová – řidič + navigátor + „ psycholog“
                             Kuba Štěpánek – řidič + zvukař + osvětlovač + kameraman
                             Petr Havlíček – výživa + suplementy + řidič

Kola:                    MIKI – Morati 1.1., Shimano Dura –Ace + Ultegra, 53/39 + 12/27 (až na určité zvukové protesty skvělý)
                             FERRI – Columbus Zona, Campagnolo Veloce, 53/39 + 12/25 (tentokrát odpočíval a celý závod sledoval ze střechy doprovodného auta)

Celkem najeto autem 2 500 km,  průměrná spotřeba 11,6 l, max. rychlost 190 km/h  

A JEŠTÉ NĚKOLIK ZAJÍMAVOSTÍ …

  1. Během závodu jsme stihli „navštívit“ 4 státy: Švýcarsko, Německo, Lichtenštejnsko a Rakousko.
  2. Ačkoli jsme se pohybovali několik hodin v dešti a po mokru, kolo bylo po oschnutí absolutně čisté! Malý rozdíl proti Čechám…
  3. „Kulaťáky“ jsou úžasná věc, ale ne na závodění v neznámém terénu!
  4. Cyklistická stezka je dobrý vynález, ale pouze pro cykloturista. Rozhodně ne pro závodníky!
  5. Přestože jsme na kole strávili více než 27 hodin, byla zadní část těla téměř v pohodě! Prostě kvalita silnic u nás a ve Švýcarsku je malinko rozdílná.
  6. A ještě na závěr si neodpustím kritiku k pořadatelům: pokud organizuji mezinárodní závod, není možné podávat pokyny pouze v jednom jazyku, nebo alespoň v jeho spisovné podobě!!!

A ÚPLNĚ NA ZÁVĚR

Velké poděkování Míle Pergnerové, Petru Havlíčkovi a Kubovi Štěpánkovi za skvěle sehraný doprovodný tým a hlavně za to, jak vydrželi úlety mé nervové soustavy… Tímto způsobem se alespoň trošku omlouvám!

Dále děkuji i všem ostatním, kteří jakýmkoli způsobem přispěli ke konečnému úspěchu: Martinu Štorkovi, Zuzaně Rosové, mechanikům z prodejny Cykloprag na Jiřího z Poděbrad, Honzovi Novotnému, Zbyňkovi Křesťanovi, Davidu Ducháčovi a dalším…, kteří třeba jen drželi palce!


foto foto foto foto foto foto
foto foto foto foto foto foto

NAVRCHOLU.cz