Ohlédnutí za sezónou 2003: Milan Špolc (KPO)

    Jezdec evropského formátu XC v sezóně 2003 rozšířil svůj závodní záběr o silniční závody. Nebyl by to on, kdyby i v této oblasti jeho ambice i výsledky nepatřily k nejlepším. Sotva by však někoho napadlo, že je to jeho teprve třetí (!) cyklistická sezóna.

Sezóna 2003 je za námi, tak se pojďme za ní ohlédnout. Jak ji hodnotíš?

No... myslím, že to nebylo až tak úplně špatný…spíš patří mezi ty lepší, možná i nejlepší (smích) sezony, vzhledem k tomu, že nejezdím zase až tak dlouho. Na kole vlastně jezdím od roku 2000.

Máš nějakou sportovní minulost?

Vůbec ne spojenou s kolem. Já jsem jezdil na lyžích, jako dorostenec, v mužích jsem skončil, jako sjezdový lyžování a potom jsem dělal surfing.

Sjezdové lyžování u nás?

No samozřejmě ve své době. Bydlel jsem dlouhou dobu v Krušných Horách. Klínovec, tam jsem vyrostl. To jsme ale trochu odbočili. Teď to lyžování jde úplně mimo a jsem jako cvičitel, jezdím se školami na výcviky a začal jsem i se snowboardem, ale dělám to víceméně jako instruktor.

Ve sjezdovým lyžování… no tak kondička je potřeba v každým sportu,ale…

Je to úplně jiný. Myslím, že jsem se s tím svým sportem potkal až strašně pozdě. Nevěděl jsem, že mi docela sedí vytrvalost. Taky jsem byl línej, když jsem byl mladej (smích). V tom jsem možná trochu rarita. S vytrvalostním sportem jsem začal až hluboko po třicítce.

Nebylo to až po čtyřicítce?

(smích) Já se furt omlazuju (smích). Vlastně máš pravdu. Já jsem začal jezdit, jak se říká, rovnou ty „rakve“ (smích). To je zajímavý. Ke kolu mě přivedla ségra. Ta si koupila v polovině 90. let horské kolo. To šlo úplně mimo mě, protože já jsem dělal letní sport windsurfing až na první výkonnostní třídě. To se jezdilo ještě na těch velkejch plovácích. Mistraly, Windslider, DII,... Po roce 90 to víceméně opadlo a přišel na řadu business, takže nebyl čas na sport. Na řadu tohleto přišlo až v době, kdy jsem zjistil, že mám nadváhu a rozhodně by mně nějaký pohyb neuškodil a koupil jsem si za nějakejch 6 500,- první kolo, který mělo samozřejmě asi 17 kilo (smích), ale kupodivu mě to neodradilo a pak po několika měsících jsem si koupil kolo o něco lepší. Začal jsem pravidelně jezdit do práce Břevnov – Spořilov a zpátky. To byl první krůček k dalšímu sportování.

Zkusil jsem první závod, který dopadnul úplně katastrofálně. Padesátka. Karel se to jmenovalo. Božídarský Karel. Samozřejmě tam kopce byly, ale když to dneska beru, tak to nebyl nějak extrémně těžký závod. Každopádně ten vítěz mé kategorie mi dal asi hodinu a půl. Jsem si říkal, to není možný, že bych byl takovej kripl (smích). Motivovalo mě to, že jsem si říkal, že v tom něco musí být. Začal jsem, svým způsobem, trénovat… špatně, že jo (smích). Žádné odborné rady jsme neměl, ale jezdil jsem častěji, začal jsem jezdit závody a výsledky se začaly pomalu zlepšovat. Zlom nastal v sezoně 2002, kdy jsem začal trénovat podle Matějky, co vychází ve Velu, takový ty tréninkový plány, co začínají v listopadu. Poměrně jsem to dost dodržoval a hned se to odrazilo na prvních závodech hned na jaře, kdy jsem se začal umisťovat. Neříkám hned vyhrávat, ale třeba jsem byl na bedně a pak přišlo i k prvním vítězstvím a to mě samozřejmě motivovalo dál. V tý sezoně 2002 mi seděly spíš takový kratší závody do 50km. Na delších jsem měl problémy s vytrvalostí.

Mluvíme o „bajkách“…

O bajkách. Silnici jsem vůbec ani nevlastnil. První silničku jsem si koupil v létě 2002 a začal jsem trénovat na silnici. Tím se to všechno změnilo a posunul jsem se dál i v těch dlouhejch bike maratónech. Závody na silnici začaly prakticky až letos v sezoně 2003 s Martinem Studenovským. Začal jsem jezdit od mostu, tam jsem ho potkal a ten mě vlastně přitáhl k silničním závodům. A začalo mě to i bavit, protože mě by to nebavilo, kdybych neměl šanci. Když jsem se začal poměřovat s ostatníma, tak to vypadalo, že by se občas mohl dostavit i nějaký výsledek. Hlavně maratóny. Třeba ta Vysočina se docela povedla. Kdybych neměl ty defekty, tak jsem to viděl na Králi Šumavy téměř jistě na bednu. V prvním balíku byl akorát ten Ital a první za náma byl Boštík až 25 minut. To mě docela zklamalo, ale v těch dlouhých maratónech bych viděl tu svoji budoucnost na silnici. Krátký UACový závody jsou fajn, ale myslím, že na tu špičku hodně trpím, i když na CFC vrších jsem uvisel a dojel okolo 7. místa, ale dlouhý závod mi sedí víc.

Pojďme se podívat na to mistrovství...

To bylo v půli srpna otevřené MTB Mistrovství Evropy v Grazu. Maratón, takže tam figurovaly nominovaný mančafty ze všech evropských zemí, včetně České republiky. Startoval tam Purmenský, současný mistr republiky, pár kluků od Vokolka, Martin Horák, Tomáš Sulzbacher, Radek Dítě a dalších asi 25 Čechů v různých kategoriích. Já jsem startoval jako nelicencovaný v kategorii Masters II. Docela mi vyšla konstelace, že mi sedla forma. Kategorii jsem vyhrál a celkově jsem dojel okolo 50., čtvrtej Čech. To považuju za svůj nejlepší výsledek. Rozhodně bylo zajímavý to srovnání s evropskou a dá se říct i světovou špičkou. Na druhou stranu je potřeba říct, že ten závod byl dost netypickej, protože ta trať byla extrémně těžká a jelo se v extrémně těžkých podmínkách. Bylo 33 stupňů. Ukrutný vedro a převýšení na 104km bylo asi 4,5km. Jedno kolo mělo 52km. Člověka to úplně vyždímalo. Obrovský výjezd byl ve druhý třetině. Měřil 17 kilometrů a v závěru se to pořád ztěžovalo, takže ten závěr se musel jít i po svých. Hodně náročný. Vyhořeli tam… včetně naší špičky… Purmenský to v prvním kole vzdal, Martin Horák taky nedojel… první z našich byl Ivan Rybařík na 20. místě. Já 55. Nemyslím si, že by tam byla naše absolutní maratónská špička. Jsou tu i lepší kluci. V mý kategorii třeba Honza Vašek, několikanásobný mistr republiky, silničář, ale jezdí na biku, potom Honza Kopka…oni jsou prvním rokem v kategorii, takže mají i ten náskok věkovej. Těch pět let rozdíl je už znát. Myslím, že když budu mít svůj den, tak jim to můžu zkomplikovat, ale v těžkých technických závodech myslím, že na toho Honzu Vaška nemám. Ten kdyby byl na tom mistrovství… ale to člověk nikdy neví. Tam byly nejenom těžké výjezdy, ale i těžké sjezdy, které byly skoro bych řekl trialový. Tam jenom udržet se na kole bylo umění. Samozřejmě tam bylo i nejvíc diváků, kteří hecovali.

Nějaké technické problémy?

Technické problémy jsem tam naštěstí neměl. To se týkalo strašnýho množství závodníků, kteří měli technické problémy včetně rozbitých ráfků, což se týkalo i Ivana Rybaříka, který ve sjezdu úplně zničil přední kolo a jeden z diváků mu pak přední půjčil a na tom on to dojel. Opravdu to bylo velmi těžký. Myslím, že ti Rakušáci si to postavili pro sebe, trénovali tam, ale vyhrál to Francouz (smích). Vypálil jim rybník. No, potom jsem byl na světových hrách, taky v Rakousku – Saalbach / HiInterglen a je to takový jako otevřený mistrovství světa amatérů. Nesmí tam startovat nikdo, kdo má profesionální licenci, takže tam jsou třeba špičkový běžci a jiní vytrvalci, třeba běžkaři a tak. Konkurence tam skutečně není malá. Je tam všechno, co se týká horských kol. Maratón, XC, four cross, dual a sjezd, takže i tyhle freeridový disciplíny. Já jsem startoval v XC a maratónu, který byl teda o něco málo lehčí, než ten evropskej, ale taky hodně tvrdej. 81km, převýšení 3800m…Krátká trať měla něco okolo padesáti a dalo se rozhodnout až na trati. Jelo se z údolí až na vrchol jak jezdí lanovky a takhle jsme přejeli tři kopce. Sjezdy byly zajímavý. Tam jsem skončil v maratónu pátej v kategorii a v cross country byla nejdřív kvalifikace, tam jsem byl taky pátej a ve finálovým závodě šestej, takže proti loňsku, kdy jsem to jel taky, jsem se o něco málo zlepšil. Tak to byly ty hlavní závody. V Saalbachu jsem si dělal ambice na bednu, ale ten rozdíl tam pořád ještě je. Podmínky u nás nejsou bohužel takový, aby se daly trénovat takhle dlouhý výjezdy. O tom to myslím je. Když má výjezd osm kilometrů a končí totální stojkou, tak je potřeba opravdu si ty síly rozvrhnout a to se tady natrénovat nedá. Když jezdíš nahoru dolů tak toho nedosáhneš. Ve sjezdech jsou to minuty, ale ve výjezdech nachytáš opravdu obrovský časový ztráty.

Co plánuješ na sezónu 2004?

Ještě to musím rozmyslet. Tak samozřejmě, silnici už mám pevně zařazenou a určitě bych se chtěl nějak umístit ve Velosérii na maratónech, protože je to bez rozdílu kategorií, takže musím trénovat, abych se dostal…

Na Košíka… (smích)

(smích) …no tak o tom pochybuju, ale dostat se s Košíkem někam na závěr a potom… ne, nevidím to jako reálnou šanci, absolutně ne… Ono je to taky samozřejmě taky o tom, jak to kdy člověku sedne a když zrovna nepíchne. Jako ty defekty mě mrzí. Loni se mi stalo, že jsem tři závody po sobě nedojel, respektive dojel se ztrátou kvůli defektu a to pak člověk ztrácí motivaci. Jako defektěj všichni. Já bohužel nejsem moc manuálně zručnej, takže mi oprava trvá déle než je zapotřebí a když ztratíš 8, 10 minut opravováním, tak je beznadějný dostat se zpět do špičky. Na silnici úplně. Na biku ta šance dostat se dopředu trochu je, ale většinou to na bednu nestačí.

Co tvoje technika?

Hmm. No já jsem si loni postavil kolo na rámu Duratec Sonic, což je jejich nejvyšší model. Na týhle firmě se mi líbí, že pošleš osobní data a oni na základě toho vyberou přesnou velikost rámu a je pravda, že mi opravdu sedí. Je trošku tvrdší, protože je to hliník. V našich podmínkách převažujou závody toho typu, že je to spíš výhoda. Dlouhý rovný úseky, není to až tak… na rozdíl třeba od toho Rakouska, kde je to hodně rozbitý a vyplatí se mít celoodpružený stroj, takže jsem zvolil tenhle rám, osadil jsem to sadou XTR, ale loňskou, není to ten poslední model 2003. Vidlice Rock Shock Sid. Mám na tom bezdušový Mavic CrossMax, pláště Hutchinson, většinou Python, ty jsou takový univerzální. Na suchý tratě dávám Schwalbe Fast Fred a ještě tam mám od Hutchinsona nějaký hrubší vzorky Scorpion.

U bezdušovek prokousnutí nehrozí?

No, taky hrozí, ale když cvakneš duši, tak většinou plášť neprorazíš. Když ho prorazíš, tak je to konec v každým případě. Má to i výhodu v měkčím terénu, že nemusíš tak hustit. Plášť má lepší přilnavost a svezení je, dá se říct, pohodlnější, což může znamenat rychlejší. No to by byl bike. Silniční kolo, to jsem si pořídil nějakou 7005ku, duralovej rám, nějaká česká firma, osazenej sadou Campagnolo Veloce. Na tom jsem začal jezdit. No a teď jsem si pořídil od Šírera ten jeho nejvyšší rám, tuším Omega se to jmenuje. Osazení Campa Chorus a celý to má necelých 9, asi 8,7 kilo včetně všeho a SPDček…

Používáš SPDčka? To pan Trávníček ze Shimana rád uslyší (smích)

Proč?

Né, jen tak…

Já používám SPDčka. Jak jsem byl na ně zvyklej z horskýho kola, tak jsem si je pořídil i na silnici. Teda ne ty oboustranný. Silniční.

A co ráfky?

Ksirium. Mavic Ksirium, ale mám ty nejjednodušší, ty Elite a používám pláště. Před Králem Šumavy jsem si říkal, že musím koupit dozadu nový, protože jsem ho říznul. Jel jsem s úplně novým pláštěm, abych nezadefektil a bohužel na štěrku jsem to prořízl úplně skrz. Měl jsem smůlu…nebo štěstí, že když jsem píchnul, tak jelo okolo vozidlo pořadatele, takže oni se hned chopili kola a vyměnili to. Bylo to rychle, jenomže to nezkontrolovali a kamínek, který to propíchl, tam zůstal. Druhou duši jsem neměl a nikde nikdo. Potom jelo to servisní vozidlo asi po hodině. To už jsem totálně ztuhnul, protože to bylo na nějakým 160. kilometru a ten závod jsem vypustil. Né že bych to nedojel. Nějak bych se zmáčknul a dojel to, ale když tam hodinu přešlapuješ… nebyla motivace. Mrzí mě ten závod, protože to jelo. Měl jsem den. Někdy se při závodě trápíš a někdy to sedne. No jo, Král Šumavy. Tam mám vůbec smůlu. Loni na biku jsem to měl slušně rozjetý na celkový 25.-30. pozici, rozhodně první v kategorii, a úplně jsem zničil plášť. To byla moje chyba, že jsem zvolil ultralehký, což má výhodu v tom, že to kolo je lehoučký a vlastně je to rychlejší ve výjezdech, ale vymstilo se mi to a když jsem opravoval asi potřetí, tak už jsem se propadnul na nějaký 1000. místo (smích). Letos to bylo o něco lepší. Né že bych nepíchnul, ale jenom jednou a dojel jsem na třetím místě.

Co ten výběh do schodů těsně před cílem?

Křeče? Musím zaklepat, s tím problémy nemám. Já jsem zvyklej. Král se dá jet prakticky celej v sedle, ale jsou závody, kde ty výběhy do kopců jsou častý. Naopak, když je to nějakej dlouhej maratón a po 50, 60 kilometrech z toho kola slezeš a tělo dostane jiný pohyby a rozhejbáš jiný partie, který máš třeba strnulý, mě to nevadí.

Ale 300 metrů před cílem?

No tam to není dobrý, protože jak špurtuješ, tak ty svaly jsou napnutý i když soupeříš o to padesátý, nebo sedmdesátý…

nebo pětistý…

Samozřejmě 599 zní líp než 600 (smích). Já jsem měl problémy s křečema jenom dvakrát a to bylo že jsem nestačil doplňovat tekutiny. Pitný režim je strašně důležitá záležitost. To myslím byla jedna z věcí, která mi pomohla k vcelku slušnýmu výsledku na Evropě, že jsem měl opravdu dobrý pitný režim a byl jsem zásobovaný bidonama. Tam to bylo opravdu hodně důležitý. Podobně to bylo na Vysočině. Tam bylo taky hrozně horko a tam jsem měl trošku problém, protože jsem počítal s tím, že na občerstvovačkách budou vyměňovat bidony, podobně jako na bikovejch závodech, pro prvních, já nevím, dvacet závodníků. Na těch skutečně velkejch závodech mají snad pro každýho závodníka. Myslel jsem, že to bude i tady. Kelímek ti moc nepomůže. Je to lepší než nic, ale zastavit se a doplnit bidon znamená ztratit skupinu a když jedeš úplně na špici… Tady to bylo na nějakým 190. kilometru mi došla voda a míjel jsem občerstvovačku a fakt jsem se těšil, že mi dají bidon. Nic nebylo, tak jsem tam s tím prázdným praštil a řekl cosi neslušnýho (smích). Když jsem si pak šel pro cenu, tak zrovna tenhle pořadatel to tam zrovna říkal, že tam byl někdo sprostej, tak jsem se hrdě přihlásil, že jsem to byl já (smích), ale uznal to, samozřejmě, že pro ty první ty bidony mít měli. Když ti na 190. ujedou, tak už nenajdeš sílu to dojet. Tam mi pomohli kluci od Wiessmanna. Stálo by za to popřemýšlet o nějakým servisním vozidle. Potom ta šance třeba na Králi by byla mnohem větší. To samozřejmě vychází z možností, jestli jsou nebo nejsou. Nemít třeba takovýhle servis na té Evropě, tak… Namícháš si nápoj, který ti vyhovuje. Na občerstvovačkách máš většinou hodně zředěný ionťáky. Je to důležitý, ale daleko lepší je, když mám nápoj, kde je to, co tělo žádá a díky tomu, si myslím, se v takovýhle extrémních podmínkách vydrží daleko víc. Když vím, že bidon dostanu kdy ho potřebuju a nemusím ho s sebou tahat, to je taková výhoda… Jenom ten pocit, že pořád budu na svým a dostanu to za tolik a tolik kilometrů, tak i to mě motivuje. I když, kolikrát přijde krize… ne, ne, ne, muslim, počkají na mě…vydrž to, kluci budou támhle na kopci, dostaneš vodu… Já jsem se těšil na tu občerstvovačku a když jsem viděl na dálku, že tam nabízejí nějaký kelímky, že to tam nebude, tak jsem se tak dožral, že… sice jsem přišel o bidon, ale… né, že bych to po někom hodil, to bych… hodil jsem to na zem. Pak jsem to s tím pořadatelem probral, podali jsme si ruku a dobrý. Snad příští rok budou mít bidony i v závěru. Každopádně je to potřeba vědět předem. No já už tady plkám… to už je snad celá kazeta?

Skoro (smích) tak jo, dík moc.