Rampušák 2002
(22.6.2002)

    S klubovým diktafonem jsme pro vás získali postřehy ze zlaté jízdy Michala Koše a stříbrné Martina Studenovského (oba KPO) na prvním maratónu letošní Velosérie, doplněné o malou pozvánku na další podnik maratónského kalendáře.

    Den po skvělém výkonu Michala Koše a Martina Studenovského na cyklomaratónu Rampušák v Orlických horách jsme naše hochy zastihli na další cyklistické akci a stylově v sedě na stupních vítězů vyzvídali zajímavé momenty z jejich skvělého vstupu do letošní Velosérie.

Martin Studenovský, Michal Koš (KPO)

KPO: Gratulujeme ke skvělému výkonu. Můžete nám říct, jak se závod vyvíjel, a tak?

Michal Koš: No, musím říct, že z kraje se až tak rychle nejelo, viď Martine.

Martin Studenovský: Ne, ne. Tam se jelo rozumně. Pod Šerlich se jelo rozumně. Nebylo moc míst, kde by se to mohlo roztrhat.

Pod Šerlich jel větší balík, já bych řekl tak 50 lidí.

Možná i víc.

Padesát, šedesát lidu, pod Šerlich. To bylo na 95. km. Ten kopec je docela pěknej. Lesem, po pěkný silnici… asi 4, nebo 5 kiláků.

Je dlouhej.

No a tam jsem jel takový rychlý tempo, už od spoda a prostě se to tam rozvěsilo. Vyjel jsem nahoru a mohl jsem mít tak půl minuty náskok, ale jelikož tam byla občerstvovačka, tak jsem to využil, dolil jsem si pití, vzal jsem si banán a akorát kluci přijížděli - Martin, ti tři kluci od Vokolka a ještě jeden Ostravák. Od tý doby jsme jeli takhle v šesti lidech.

To byl Vašek, potom Krausík a Němec…

… ten byl nakonec třetí. No a pak se jelo slušně, střídali jsme poctivě…

… dobrá práce…

Akorát, oni ti blázni, aspoň teda mně se zdálo…

Ty sjezdy! To byla masáž…

Oni závodili ve sjezdech. Navíc jak bylo po tý bouřce, víš, tak tam byly kamínky a ty větve a rozbitý sjezdy a i v zatáčky, takže docela jsem jezdil na hraně.

Kraus obzvlášť…

Naštěstí to dobře dopadlo, žádný problémy nebyly, ale…

No já jsem málem ležel, jednou. Jsem vjel do takový podélný… V lese, jak prosvítalo sluníčko, se střídal stín a světlo a do toho ty díry, to nevidíš, tak jsem vjel do takový podélný škvíry a takhle se mi rozkmihaly řídítka a myslel jsem si že jdu… To bylo fakt o fous. Ustál jsem to, adrenalin jsem měl až pocaď (smích), no, ale pak jsem to nějak rozdejchal a jelo se dál. V šesti lidech jsme pak dojeli… Tam potom pod ten poslední kopec vedla snad třicetikilometrová rovinka, nebo mírně z kopce podél potoka a na začátku tohohle jsme měli, hlásili nám šest minut. Za náma jela nějaká osmičlenná skupinka. Myslím si, že pod tím stoupáním jsme mohli mít tak 10 minut, protože my jsme fakt střídali a jeli jsme. Nóó, a v tom stoupání každej za svý a Michal za to vzal a prostě ujel, no.

Já jsem za to vzal a v tu chvíli… Já jsem uvažoval, že pojedu tempo a uvidím, jak kdo odpadne. Ale když jsem viděl hned z kraje, i když jsem to moc nenapálil, že už odpadli Vokolkové, tak jsem to prostě rozjel co to šlo, úplně na maximálku a…

… dovedete si to představit…

Jsem se otáčel, byl tam Martin s tím Ostravákem a viděl jsem, že taky začínají odpadat. Tak jsem prostě jel co to dalo.

Počkej, já jsem ani nepřipad, abych mohl odpadnout (smích). Jsem se ani nesnažil uviset, protože…

Stejně, on ten kopec nebyl moc dlouhej, vyjel jsem nahoru…

Byl dlouhej.

No… ten kopec byl asi 10km před cílem a měřil 4 kiláky.

To zase není tak krátký (smích).

Tys Michale tu trať znal?

Ne neznal. Podle propozic jsem věděl, že z Klášterce je poslední stoupání, že tam je prostě stojka. Tak jsem to prostě vyjel… to už jsi v takový tý euforii… to jedeš prostě nadoraz.

Já jsem ten kopec znal, tak jsem se nikam nehnal.

Pak jsem se ale bál, že mě sjedou, že ještě budou střídat, protože to bylo proti větru, víš, ten cíl. Potom tam byl dlouhej táhlej sjezd, proti větru. Otáčel jsem se, ale nikoho jsem neviděl, tak jsem valil a když jsem viděl ceduli Štíty, tak už jsem si věřil, že už to vyhraju.

Co se dělo ve skupině, když Michal odjel?

To vypadalo tak. Odjel Michal a s ním ten Ostravák, on ti vysel. Chviličku. V ten moment jsem začal ujíždět já a ten zbytek byl za náma. Ten kluk Michalovi odpadl, já jsem ho sjel a jeli jsme to stoupání spolu a ten zbytek odpadal, odpadal. Nahoře jsme potom… jako že budeme střídat, aby… né, že bysme chtěli dojet Michala, ale aby nás nedojeli tamti. Tak jsme se tak jako střídali, ale on byl úplně koženej… no já teda docela taky, ale o něco míň (smích). Ve dvou jsme přijeli do Štítů a když jsme viděl, že si tam dává malou pod tím brdkem do cíle, nechal jsem tam velkou a… to už bylo dobrý. Ale on, to jsem nečekal, on ho ještě potom z tý skupiny dostal ten Němec, ne?

Těsně ho porazil. Já jsem to ale taky neviděl…

Takže čtyřka, u něj. To druhý místo… tam celkem nebyl problém. To bylo jasný, takže takhle to vypadalo.

Docela drama (smích)

Ale já jsem věděl a to snad věděli všichni, že tam se bude lámat chleba.

No já jsem to zkusil. Poslední možnost byla v těch Štítech. Tam je asi 500 metrů kopec do cíle a není to nic mírnýho, je to docela prudký, viď, stoupání, ale na ten spurt… taky bych si věřil. Ale řekl jsem si, zkusím to tady a vyšlo to už těch 10 kilometrů před cílem. Jsem moc rád, že to takhle vyšlo.

Byly nějaký krize?

Hmmm, ani ne. Úměrně situaci. Normální prošitost.

Akorát na Martina udělali takovou vychytávku… Prostě se mu chtělo na záchod…

Jako fest…

… ale z kraje, to bylo na 30. kiláku? Vyjeli jsme nahoru a on mi to nějak říkal. Tak jsem říkal, nechceš tlačit? A Martin, no já si zastavím… On to asi slyšel někdo od Vokolka a oni ti magoři začli jet, ale docela kaši a i ze sjezdů a jeli dlouho. Točili se na špici a evidentně to vypadalo, jako když opravdu viděli, že Martin jde čůrat, tak za to vzali aby ho utrhli. Naštěstí se pak zvolnilo…

No já jsem to sjížděl hodně dlouho. Já jsem vás sjel až pod tím dalším stoupáním. To jsem si dával jako kráva. Jsem si říkal, že není možný aby mi takhle ujeli.

Je vidět,  že ti favoriti se mezi sebou hlídají už od začátku a jak je možnost…

Je to sviňárna…

Víš co, on slyší, že jde čůrat a jede…

Já bych to neudělal.

… a napálí to. To já bych taky neudělal.

To se tě evidentně hodně bojej (smích).

Maj proč. Taky zůstaly za náma hahahahahaha. Jak děláš smích?

Dávám do závorky smích (smích). No co ještě… jo, jak to vlastně bylo celý dlouhý?

Já měl 195. Říká se tomu 200.

Já měl asi 198.

Nějakej průměr? Ty jsi říkal nastoupáno 3500 metrů...

Tři šest. Průměr jsem měl 33,9. Jako jelo se rychle. Ta šestice, musím říct, že se s nima jelo dobře až na to, teda, co dělali v těch sjezdech. To jsou sebevrazi. Oni snad nemaj mozky a kola asi fasujou, nebo co, protože oni fakt v nepřehlednejch, zatáčkovitejch, rozbitejch sjezdech jedou, jak kdyby šlo o život.

Mně připadalo, že to tam maj projetý, jako kdyby to tam znali, ale to těžko…

Já jsem tam ztrácel, protože to jsem se fakt bál.

Já taky, ale hlavně jak byla ta bouřka a jsou tam smytý kamínky a písek a větve a na to najedeš, ustřelí to a je hotovo. Zbytečně spadneš, když jsi ujetej…

No ale dali jsme jim to, to je hlavní (smích) ostrouhali (smích).

Teď nás čeká Beskyd tour, to je těžkej závod. To je skoro 250 kiláků. Jsou tam prudší kopce, jsou tam dlouhý roviny, kde fouká… Je to těžkej závod. No srovnal bych to s tou Šumavou.

To se mám na co těšit. Beskyda jsem ještě nejel.

Ono když to vezmeš na převýšení, tak tam je celkem malý, relativně.

Čtyři, ne?

Není. Tam je snad dva, ani ne tři, ale jsou tam ty kopce prudký.

Odíráš si frňák o asfalt.

Všemina je teda přísná. Loni se jela Dušná a ta se prej letos nepojede, to byl taky prudkej kopec.

No tak ať vám to vyjde, podobně (smích).

Já bych tam chtěl obhájit, Martin chce taky vyhrát, to je těžký, viď (smích). Tady startuje hodně lidí. Loni tam bylo asi 700 a dobrý je, že se tam bude řadit podle loňských výsledků, takže bych měl být vepředu.

A já, protože jsem chyběl, tak budu mít nulu a budu ještě před tebou (smích).

Kompletní výsledky Rampušáka 2002 naleznete zde.