Časovky do kopce 2002 - rozhovory s vítězi
kategorie M 40+ Pavel Urych (HCK)

    Vítěz kategorie mužů nad 40 let se vrací v dalším ze série rozhovorů k uplynulé cyklistické sezóně 2002, přes techniku jsme se dostali ke kopcům Časovek a zatrnulo nám, když jsme se dozvěděli i o až příliš dramatických momentech. V závěru jsme pak neopomenuli tradiční nahlédnutí do sféry zimní cyklistiky.

Michal Malášek (KPO): Tak jak to uděláme?

Pavel Urych (HCK) (1954): Já jsem nikdy žádný interview nedával, takže...

To vůbec nevadí. Snažíme se, když na Časovkách lidi podávají takový skvělý výkony, je pak i trochu prezentovat na internetu.

Vím. To máte pěkně udělaný.

(smích) No, ještě, než se dostaneme k Časovkám, co třeba začít u tvého týmu - HCK (Hanouskův cyklistický klub), to je poměrně veliký klub, jak jsem se dozvěděl od pana Hanouska staršího, když jsem na tebe sháněl telefonní číslo. Takže co je vlastně HCK zač?

No je to oddíl veteránů, který jezděj na silnici a vedle toho je oddíl cross country a sjezdaři, jak my říkáme "vymaštěnci" (smích). To vede Pepa Hanousek a starej Hanousek vedl tu silniční část. Teď to vede novej předseda.

Jezdíte jako klub po závodech? Viděl jsem nějaké fotky z Francie...

Po závodech jezdíme jenom dva.

Z celýho klubu? Vždyť je to asi 60 lidí???

(pokrčení rameny)... Já jezdím Masters - béčko. Letos jsem byl osmej na časovce. Ten druhej jezdí déčko.

Ostatní to neláká?

Nevím. Máme takovej svůj oddílovej závod, vždycky na konci sezóny a tam se řežeme. Bohužel jsem tam teď dvakrát nebyl, ale předtím jsem to vždycky vyhrál.

Máš nějakou závodnickou, nebo vůbec sportovní minulost?

Jezdil jsem sprint na dráze. Já jsem byl hodně jako z dráhy...

... takže furtošlap zvládnutej, samozřejmě (smích).

(smích) Jezdil jsem mistrák Čech, tam jsem většinou končil kolem čtvrtýho pátýho místa. Pražský, ty jsem jezdil tak do toho třetího fleku. Vždycky byla bedna. Rychlost pro mě nic neznamená. Je mi to naprosto jedno jestli jedu třicet, šedesát, nebo osmdesát. Mně je to fuk. Kluci říkaj, že jsem vymaštěnej (smích).

Dáš si dráhu i teď?

Né, to už ne. Teď jezdím na silnici. Dráhovku mám doma, ale na to už jenom vzpomínám, nebo ji honím na válcích.

Pojďme na techniku. Na čem jezdíš?

Teď mám nový kolo Scott, jsem s tím velice spokojenej, dobře to jezdí. No, myslím, že patřím k tý starší generaci a jsem rád, že se to točí. Je to rám Scott, model 2002, dural - to co mají reprezentanti a osazení kombinací Dura Ace a Ultegra. Na železným rámu, co mám na časovky, mám Campu. Na tom jsem jel první letošní Časovku KPO v tý strašný zimě a skončil jsem druhej.

Pláště? Galusky?

No jezdím hlavně na galuskách. Já jsem prostě z těch starejch cyklistů. Galuska je galuska.

Co současný trendy málodrátových zapletených kol?

Na normální časovky používám 16-ti drátový kola s vysokejma ráfkama. Pěkně se to točí. Jje to na průmyslovejch ložiskách. Je to Francouz... je to možný? No, teď si nevzpomenu... Mavic Cosmic Pro.

Tak jo, pojďme na Časovky. Tady mám propozice a na druhý straně jsou výsledky. No je to už dost dávno, vzpomeneš si z toho na něco?

Vzpomínám si dobře. První časovka Radotín - Třebotov (2. místo), to byla strašná zima a padal i sníh. Když jsem dojel, tak jsem jel za Hanouskem, protože jsem tam měl věci, zmrzlej. Trošku jsem se tam ohřál, ale přišel jsem o to, že jsem si nevystoupil na bednu. Tam jsem získal nejvíc bodů.

Bylo hodně lidí, to bylo pěkný.

Bylo hodně lidí. Opravdu. Přes sto. To byl první závod. Já jsem většinou začínal v Plzni. Koncem března tam byla časovka, klasická. Tam to taky vždycky bylo na bednu (smích).

Jak ti vyhovoval profil, na Třebotovce je to úplně zlomený. Začátek prudkej a pak mírná druhá část, nebo obecně co ti vyhovuje? Jaký jsi vrchař?

No já právě vůbec nejsem žádnej vrchař. Jsem rychlostní typ. Začátek je hodně tvrdej a ke konci toho stoupání je to opravdu na zlámání nohou, ale pak se to rozjede. Člověk si to akorát nesmí prdnout na tom prvním stoupání.

Všechny kopce jsi určitě už znal, přesto, byl sis nějakou trať vyzkoušet proto, že tam pojedeš závod?

Ne. Ty kopce znám, tak prostě jedu to jak to jde. Když to nepůjde, tak to nepůjde. Když to ale jedeš nadoraz, je to úplně něco jinýho.

Máš jako zkušený závodník nějakou strategii? Jedeš nadoraz, nic nešetříš?

No, jedu zhruba tak na 60-70% a snažím se to dotáhnout na konci, abych, jak se říká, nechcípnul někde v polovině.

Jdeme dál...

Karlický údolí (3. místo). Ten mi seděl. Dlouhej a takovej táhlej. Ten se mi jel velmi dobře, ale málem jsem skončil hned po startu. Hned v první zatáčce se tam na mě vyřítilo auto, takže jsem se musel hodně uklidit. No a kousek dál jsem se tam střetl s cyklistou, starým dědou a toho jsem teda odhodil. To byla rána, že jsem myslel, že mi urazil rameno. Najednou se tam objevil, vprostředku, tak jsem to vzal dovnitř - byla to pravotočivá zatáčka, no a on mě v poslední chvíli zmerčil a tak mi to tam utáhl. Já jsem jel ze sedla... to byla rána a on letěl pryč.

Ty jo.

No a za chvíli zase nějaká ženská s autem proti mně, takže začátek byl velmi hustej.

To bylo dramatický.

Chtělo to nasadit a jet. Né naplno, hned od začátku, protože to se ve dvou třetinách skončí. Tam se to hodně zvedne a ukáže se, jestli byla strategie dobrá, nebo špatná. Mně tam teda vyšla.

Vrané.

Ve Vraným jsem vyhrál (1. místo). Tam jsme si s klukama říkali, že po tom stoupání, jak je takový jako horizont, jak se to sklopí, tak kdo tam bude mít, tak to musí vyhrát. No a mě se tam úplně splašily nohy a do cíle jsem vyloženě přiletěl (smích). To byl perfektní závod a i hezký počasí, velký teplo. Akorát na začátku jsem si myslel, že mám zařazenej velkej převodník... jó tůdle. Já tam měl malej. Začal jsem to skládat dolů a říkám, no teda já jedu. Pak jsem zjistil, že jsem na malým talíři. No nazdar. To to bude vypadat... ale bylo to perfektní.

Jezdíš na tepák?

Ne. Mám ho, ale na časovky do vrchu ho nepoužívám. Na normální silniční ano a podle toho to doháním. Říká mi to, že ještě můžu, i když už mám dost. Na tepu vidím, že tělo ještě může, a tak se musím dorazit, abych mohl jet.

Roblín, rychlá trať, taky by ti měla sedět.

To bylo hodně rychlý, ale na konci jsem toho měl opravdu dost (2. místo). Do poslední vesnice jak to potom šlo doprava a do toho mírnýho táhlýho... to jsem si říkal, že toho mám dost. Na konci jsem toho měl opravdu plný zuby. V těch lesních úsecích bylo mokro a trošku mi to i klouzalo. Taky tam je dost rozbitá silnice. Je to tam těžký, ale dobrej závod. Rád na něj vzpomínám.

Rozbité Černolice.

To byl opravdu hustej závod (2. místo). V noci jsem přijel ze soustředění na horákách na Šumavě a ráno se postavil na start. Tam kluci od pětatřicátýho čísla skončili, jak se jim tam postavil ten kombajn. Já jsem měl štěstí, že jsem to projel. Tam to bylo taky tvrdý. To byl jedinej kopec, kterej jsem si projel, ale myslel jsem, že se pojede tou první odbočkou, ne až tou druhou. Klouzalo to tam. Nevěděl jsem pomalu, co mám zařadit, jak mám vylézt nahoru. Furt to kolo podkluzovalo. Na ten moc dobře nevzpomínám. Ten kopec se hodně mění. Je tam hodně řazení.

Škoda, že to tam je tak rozbitý a i organizačně náročnější, že tam musí být hodně lidí na trati. Uvidíme, jak s touhle tratí dál. Hlásná.

To bylo tejden po tom, co se jel Stodůlky - Karlštejn - Stodůlky, takže jsem to měl projetý. Tam jsem ze začátku nasadil a pak jsem málem umřel (3. místo). Věděl jsem, jak to se mnou vypadá s bodováním a... Já nemám rád, že tam musím být a tady jsem si řekl, že tam musím být a málem mi to nevyšlo. Byl jsem rád, že jsem vylezl nahoru. Je to těžkej kopec. Kdo to přežene, tak má velký problémy nahoře a umírá. Já tam umíral (smích).

Považoval si někoho v kategorii za svého hlavního soupeře?

Ne. Sbírat a sbírat body. Vlastně ve všech závodech jsem byl druhej a jednou první a dvakrát třetí a jinak vlastně ty druhý místa, takže jsem si myslel, že by to mělo vyjít. Sledoval jsem, jaký jsou na těch tratích rekordy a podle nich jsem se prostě držel, jak mám být nahoře. Zhruba tu minutu, nebo půl minuty, jsem za tím rekordem byl. Říkal jsem si, mělo by to vyjít.

Dobře a poslední závod Kopanina?

To byly žiletky (smích) (2. místo). Začátek je velmi pozvolnej, ale kdo to přežene, má potom starosti nahoře. Co k tomu ještě říct... Hodně lidí tam vyloženě mastilo v zatáčkách protisměr. Risk je zisk, nebo taky prohra.

Proto to vždycky před závodem opakuju...

... a lidi jezděj stejně. Já sám využívám prostředek silnic. Do protisměru jezdím málokdy a opravdu to je dost nebezpečná záležitost. On s tím autem jede z toho kopce poměrně dost rychle a střet je velmi rychlej. Jak se říká, na startu zahodí mozek a v cíli si ho vezme zpátky (smích).

Dobře, takže nakonec to bylo vítězství v kategorii M 40+. Můžeš prozradit, co plánuješ na sezónu 2003? Budeš jezdit naše Časovky?

No ano, chci se vrátit zpátky. Z boje neutíkám. Až mě někdo dostane, tak mě dostane. Podám mu ruku, jak to má bejt (smích). Každej rok jezdím Masters, takže v tom chci pokračovat dál a taky pohár CKKV. Takový ty normální závody.

Na závěr se ve všech počasovkových rozhovorech ptám na zimu. Co děláš jako cyklista v zimě?

Jezdím na válcích a na zimáku. Pro změnu ještě dělám horolezectví na umělých stěnách. Takže trošku adrenalinu do krve, abych ho neztratil. Taky posilovna. Mám dost posilovnu v práci. Jsem automechanik a dělám na užitkových vozech. Náklaďáky, autobusy a tak.

Máš klasický tři válce?

Ne, jenom na zadní kolo. Magnetickej. Nastavím si zátěž a mydlím to tam třeba půl hodiny na plnej výkon. Pak mám problém se vůbec postavit na nohy (smích).

Tak jo. Dík moc za rozhovor.