Objezd Prahy 2001
(9.6.2001)

Objezd Prahy tentokrát proběhl bez tropického počasí a bez zranění. A možná i díky tomu pod magických 8 hodin. Přinášíme reportáž pohledem jeho dvou účastníků:

1. Michal MALÁŠEK:

    Do místa startu jsem vyráželi společně s Jirkou Sladkým a Radkem Procházkou (všichni KPO). Ta půlhodinka, co jsme měli plánovanou na přejezd z Radotína do Zlatníků by stačila i na pohodovější jízdu, jenže tahal Jirka a tak není divu, že hodnoty na „otáčkoměrech“ se blížili až ke 180. Hrůza, takhle po ránu…

    Ve Zlatníkách jsme se jako obvykle zdrželi, takže se vyráželo, až všichni dostatečně vychladli. Poklidné úvodní tempo desetičlenného pelotonu hned v prvních metrech využil Jirka Salava (KPO) k nekompromisnímu nástupu a zmizel v nedohlednu. Naštěstí nikdo z hlavní skupiny netoužil po rychlé tavbě.

    Ve vzájemně výhodném tempu jsme dojeli první úsek do Davle. Ve stoupání do Sloupu se poprvé začaly rozestupy trochu zvětšovat - ne sice nijak dramaticky, ale i to už stačilo Luďkovi Strakovi (KPO), aby rozšířil svoji neuvěřitelnou sbírku prodlužováků tras a na první možné křižovatce špatně odbočil a ke svému odvážnému úniku z tratě strhnul i další dva nováčky objezdu.

    Přejeli jsme Berounku, zopákli si nedávnou Časovku do kopce v Karlickém údolí a nahoře v Kuchaři zakotvili u stánku, kam postupně přijížděli opozdilci. Jako poslední, už s poměrně velkou ztrátou, dobržďoval Michal Sedlák (KPO) se slovy: „Je to strašný, vůbec mi to nejede“, na což se mu dostalo standardní odpovědi: „Ani nezastavuj, jedeme dál“.

    Úvodní kopce jsme měli za sebou a následovala rovnější část Objezdu. Tempo příjemné, lehce nad 30. Před Jenčí na dlouhé rovině to přišlo. Čekal jsem to. Z poloviny sjetého balíku se odpoutává Jirka na svém zimáku (ráno to vypadalo všelijak a bylo mokro) a začíná nekompromisně zrychlovat. Ach jo, co jsem měl dělat, zaháknul jsem se a taky do toho šlápnul. Do Jenče tradičně vjíždíme padesátkou, ale tentokrát to nešlo. Foukalo šikmo proti, ale i tak bylo jasné, že dál asi trochu zrychlíme.

    Úsek do Roztok se jel pěkně, rozestupy se zvětšovaly a za zmínku stojí akorát průjezd včelím rojem (!), který vyplňoval křižovatku za jednou z nepřehledných zatáček, takže jediné, co se dalo stihnout, bylo sklopit hlavu a jen vnímat bušení včel do přileb…

    V téhle fázi Objezdu jsme se pohybovali ve trojici Michal Malášek, Jirka Sladký a Petr Šťastný (BKZ). Petr jezdil neuvěřitelnou frekvenci. Jakmile přišel nějaký výjezd, roztočil nohy do nevídaných otáček a s lehkostí se hrnul kupředu. Jeho intenzivní práce v kopcích však podivně končila v okamžiku, kdy se přiblížil k vedoucímu skupiny a jako když utne. To jsme ještě netušili, že odpověď na Petrův podivný styl dostaneme v samém závěru Objezdu.

    Před Roztokama se Jiřík opět jal atakovat padesátku, takže to byl zase docela svižný dojezd do místa další přestávky, kde tradičně obědváme. Postupně dojížděli další, až jsme posléze obsadili dlouhý stůl na zahrádce. Radka Procházku trápily problémy s převody - nový řetěz si nerozuměl s jetými pastorky a tak své kolo odhodil do trávy se slovy: “Si nezaslouží abych ho opřel“ (po chvíli se k němu sehnul a láskyplně ho postavil k ostatním).

    Když jsme dojedli a dopili, dorazil za bouřlivého komentování i Michal Sedlák, ale již rozhodnutý, že končí. Místo něj se připojil čerstvý Robert Jaroš (BKZ).

    Přívozem jsme překonali Vltavu, vydrápali se z Klecan a pokračovali dál. Jirka Sladký pečlivě sledoval celkový čas a se slovy: je to dobrý, ani nemusíme tolik hnát a dáme to pod osum“ zrychlil tak, že šlo sotva uviset a kompaktní pole se opět roztrhlo. „Rychlou“ skupinu tvořil v tu chvíli Jirka Sladký, Michal Malášek, Luděk Straka, Robert Jaroš a Petr Šťastný. V „DRUHÉ“ skupině pak jel zbytek účastníků.

    Smažili jsme to ve vláčku, když náhle zoufalý Jirkův pohled k zadnímu kolu mluvil za vše. Defekt. V polovině výměny kolem nás prosvištěla „druhá“ skupina a bylo jasné, že o nějakém zvolnění tempa nikdo uvažovat nebude.

    Jirka Sladký tahal, co to šlo, patrně chtěl odčinit to zdržení a při dobré konstelaci se vepředu objevili i další. Když to bylo rovné, tak chvíli táhnul Michal Malášek, Luděk Straka se snažil svým specifickým stylem a obzvláště silně za to bral na čele Robert Jaroš.

    Tempo bylo slušné. Někde v místech, kde jsme křížili kolínskou silnici, se z ničeho nic ze skupiny odpojil Luděk. Bylo to ve sjezdu a když jsme si toho všimli, zahlédli jsme jen kousek pod horizontem postavu v cyklistickém, jak zanechává kolo svému osudu a mohutnými přískoky míří mezi keříky. Zprvu jsme nechápali, co se děje a Robert se kolegiálně vydal zpět a za chvíli na nás mával, že máme jet dál…

    Ve třech jsme tedy pokračovali ve stíhání „druhé“ skupiny, která stále nebyla nadohled. Teprve pár kilometrů před Říčanama jsme dostihli její torzo – trojici nováčků. Radek Procházka a Dušan Příbrský - duchovní otec a organizátor Objezdu - stále nikde. Moc času nezbývalo. Poslední dva nepříjemné kopce mezi Říčanama a dálnicí, ďolík u Kocandy a jinak roviny.

    Za Říčanama se Petr Šťastný přeptal na trasu a konečně po 140km vystřídal. Teda zpočátku to tak vypadalo, jenže ve skutečnosti nasadil k úniku. „To je slušný“ - Jirka a Michal se na sebe podívají a začnou se smát, ale Objezd ještě nekončí a není třeba házet flintu do zadního kola.

    Teprve ve stoupání k brněnské dálnici jsme kousek pod horizontem zahlédly zmítající se Dušanův a Radkův dres a bylo jasné, že „jdem do toho“. Petr byl od nás už tak 200m, ale v tu chvíli byla pro nás daleko větší výzva na horizontu.

    Když jsme se posléze ocitli na horizontu i my, úplně nadějně to nevypadalo - lehký protivítr a čelo „druhé“ skupiny dál, než by jsme chtěli, ale v téhle situaci jsme na tom byli lépe než Petr, který byl na vítr sám. Pravidelným střídáním jsme tu „propast“ stahovali. Ve sjezdu na Kocandu jsme dostali Petra. Sólo ho stálo asi dost sil, takže se ani nesnažil zaháknout, ale větší radost jsme měli z toho, že jsme výrazně stáhli i modrý a žlutočerný dres a ve výjezdu z Kocandy jsme, sorry Dušane, Dušana a Radka dostali.

    Před vjezdem do Jesenice se objevil i Jirka Salava (který už se ovšem vyjížděl po úspěšném završení jízdy) a to už zbývalo posledních pár svižných kilometrů do startovně-cílových Zlatníků.

    Časomíra v cíli se nakonec zastavila na 7:39, což je vzhledem k více než dvouhodinové pauze na tradiční svačinku, oběd, čekání na přívoz a Jirkův defekt zatím náš zdaleka nejlepší výsledek v historii Objezdu.

    Následovala obligátní tečka za Objezdem v podobě zápisu údajů z computerů a přes pochopitelnou únavu šlo z úsměvů na tvářích všech účastníků vyčíst spokojenost. Počasí, které ráno vypadalo tak nejistě, nakonec bylo téměř ideální, takže letošní Objezd Prahy bez dotyku s její hranicí se skutečně vydařil.

Díky Dušane.
Michal Malášek

2. Dušan PŘÍBRSKÝ:

    Termín Objezdu se blížil a nebe se již týden nepřetržitě vylévalo. Čekali byste, že již musí být zcela prázdné, ale meteorologové stále hlásili vytrvalé deště. Sobota měla prostě propršet. Všechny jsem ujišťoval, že jako organizátor se nebudu zlobit, nepojedou-li tento rok.

    Jirka SLADKÝ mě však ujistil, že Objezd pojede určitě bez ohledu na počasí. Pochopil jsem tedy, že i já musím, i kdybych se měl rozmočit. V sobotu ráno jsem si oblékl kombinaci veškerého cyklistického oblečení a lyžařských doplňků, to vše prokládáno nepromokavými vrstvami. Do kapsy dva igeliťáky. Do auta naštěstí nějaké letní cyklistické oblečení.

    Ranní předpověd počasí stále špatná. Na místo startu jsem vyrazil zbaběle autem. Mám to koneckonců 26 km. Cestou hlásí autorádio pouze místní přeháňky. Optimistická změna. Na startu kontrastuji s ostatními lehkooděnci v dresech s krátkými rukávy. Je tu i po nedávné cyklistické havárii čerstvě sešitý, ale již opět plně výkonný Radek PROCHÁZKA. Ihned jsem se pustil do výměny oblečení a rozhodl se použít lehkou zálohu uloženou v autě. Převlékání zabralo tak dlouhou dobu, že všichni lehkooděnci stačili po dojezdu na start právě správně vychladnout.

    Na cestu jsme vyrazili dle velitelského času v 8:20 – již téměř klasika. 11ti členný peloton se vydává na cestu ranním chladem: Jarda HOLUB, Michal MALÁŠEK, Údo NOVOTNÝ, Radek PROCHÁZKA, Dušan PŘÍBRSKÝ, Jirka SALAVA, Michal SEDLÁK, Jirka SLADKÝ, Luděk STRAKA, Petr ŠŤASTNÝ, Vláďa ŠTEFAN a Josef ZEJMAN.

    Jirka SALAVA vyrazil dopředu a viděli jsme ho až po 7mi hodinách. Vzpomínku na něj nám zachovávala jen jeho červená speciální polovětrovka, kterou Jirka ztratil asi po 500 metrech a někdo ji dobrácky zvedl.

    Já si chvilku jako ředitel Objezdu vychutnával jízdu v čele. V prudkém výjezdu u Kamenných vrat jsem začal ztrácet a jediný, kdo mě v tom nenechal, byl Michal SEDLÁK, bojující s kopcem stejnou rychlostí jako já.

    Příjemný sjezd do Davle a pak šťavnaté stoupání na Sloup. Tam už se pole začalo značně rozestupovat. Radek PROCHÁZKA, který jinak šlape na paty borcům z UACu, jel nyní kolegiálně se mnou. Já už se začínal těšit na blížící se Všenory, kde by mohl Michal MALÁŠEK opět píchnout jako minule. Moc mi psychicky pomáhá, dostanu-li se alespoň dočasně před silnější borce.

    Za Čísovicemi na delší zvlněné planině jsme před sebou zahlédli borce z přední skupiny. To vyburcovalo Radka k aktivitě a se slovy „Zkusíme je dostat“ se vrhl dopředu. Pokoušel jsem se za ním uviset co nejdéle. On je opravdu dostal někde nad přibramskou dálnicí. Já až o mnoho později, ale ještě před Všenory a tak jsem ani nepotřeboval Michalův defekt. To Michala patrně zachránilo.

    Jelo se velice dobře a na zastávku do Kuchaře jsme s Radkem dorazili jen o několik minut za hlavní skupinou. Výborně, bude pohoda při odpočinku a občerstvení. Za námi dojížděli postupně další a vždy se setkali se stejně vtipným přivítáním „Už ani neslejzej, jedeme dál“. Když dorazil značně zničený Michal SEDLÁK, nebyl to vtip a opravdu se jelo. Možná i to ho ovlivnilo v pozdějších rozhodnutích. Dobrák, který zvedl Salavovu větrovku, přestal být po zdolaných kopcích dobrákem a tak jsme milou větrovku přátelsky uložili u paní vrchní v bufetu. Jirka SALAVA bude mít v cíli jistě radost, že o ní nepřišel.

    Cesta po rovinách do Roztok byla jako obyčejně pohodová, nebýt pokusů Jirky SLADKÉHO překonat maximální rychlost. 50 km v hodině jsem s Michalem a Jirkou neudržel dlouho ani s novými převody. Radek PROCHÁZKA už byl na 60. kilometru, kde běžně začíná ztrácet svou nejlepší kondici, a tak se taky moc nepředváděl. Vše sváděl na nový řetěz, který mu drhnul na pastorkách. Až do Roztok jsem měl přední skupinu na dohled a tak jsem ani vážně nepomyslel na Michalovy defekty. Nepotřeboval jsem je a oni proste nepřicházely.

    Po obědě a překonání Vltavy přívozem přišla hlavní krize. Kopec do Klecan v kombinaci s plným žaludkem udělaly svoje. Všem to jelo lépe, já zůstal úplně na chvostě a opět začal přemýšlet o Michalových defektech. Na rovině jsem se rozloučil s Michalem SEDLÁKEM, který v této chvíli již vzdal. Pak jsem dojel Radka PROCHÁZKU, Jardu HOLUBA, Josefa ZEJMANA a Úda NOVOTNÉHO. Všichni se za mě pěkně zařadili a tak jsem si zase začal vychutnávat vedení, i když ti hlavní byli někde daleko vpředu. Jelo se však již zase velice dobře a tak jsem už zase začal zapomínat na Michalovy defekty a spíše počítal potřebný průměr, abych dokázal Objezd pod vysněných 8 hodin.

    O to větší bylo moje překvapení, když se někde za Líbeznicí objevila před námi na silnici postávající skupina cyklistů a Michal držící v rukou zadní kolo. Bojoval jsem s kamarádskou povinností zastavit a pomoci i s chutí využít toho a najet si nějakou příjemnou rezervu. Když jsem se přiblížil, poznal jsem, že defekt má kolo Jirky SLADKÉHO. Celá skupina ukazovala, že mají vše pod kontrolou a máme jet dále. Táhl jsem tedy „svou“ skupinu dále proti mírnému protivětru a ujišťoval se, že za Jirkův defekt nemohu nést odpovědnost a že pokud je na místě Michal MALÁŠEK, je Jirkovo kolo v těch nejpovolanějších rukou.

    Dále jsme ukrajovali kilometry rovinaté krajiny a já trávil většinu času počítáním průměrů a vyhodnocováním šancí na Objezd pod 8 hodin. Přátelé ze skupiny za mými zády mi vždy v kopci ujeli a na rovině se zase poslušně zařadili. Jen párkrát někdo nakrátko vystřídal. V Úvalech jsem své přátele ztratil a před Škvorcem mě dotáhl už jen Radek PROCHÁZKA. V té chvíli mě již začínalo dělat starosti, proč nás ještě nedojeli „defektáři-lepiči“. To se stalo před Jesenicí. V té chvíli už bylo jasné, že zvládneme Objezd pod vysněných 8 hodin a tak ani moc nebolelo, že jsem nedorazil jako první. Hlavní skupina dorazila do cíle pouze 2 minuty přede mnou a poslední asi 10 minut po mě.

    Síly většiny účastníků byly nevídaně vyrovnané, počasí vyšlo – žádné vedro, ale nepršelo a nikdo se nezranil a k tomu ještě padla hranice 8 hodin. Co si přát více.

    Celý dojem z příjemně stráveného dne mi pokazil jen rychlý odjezd z místa cíle, takže jsem se s přáteli ani nestihl podělit o společné zážitky. Jirka SALAVA byl v cíli už o hodinu čtyřicet dříve a už notně vychladlý jezdil mezi Zlatníky a Říčany a těšil se na svou ztracenou bundu. Když jsem mu hrdě oznámil, že jsme ji uložili v bufetu v Kuchaři, vůbec neprojevil očekávanou radost a tvářil se nešťastně, že jsme ji nepřivezli. A tak jsme museli urychleně vyrazit pro bundu než bufet zavře. Smutně jsem při odjezdu hleděl na skupinku diskutujících kamarádů.

Tak takhle to nakonec dopadlo:

   Děkuji Vám přátelé,

Dušan PŘÍBRSKÝ