MTB Král Šumavy 2001
(26.5.2001)

    V naší reportáži se vracíme k letošnímu horskému „Králi“, který se konal poslední květnovou sobotu. Tým KPO se tentokrát chystal do terénní vřavy na všech frontách. Jako správní cyklisté jsme pochopitelně nemohli pro přesun do Klatov zvolit jinou trasu, než přes Starý Plzenec (znalci cyklistiky a návštěvníci našich stránek jistě vědí proč…).

    „Krátkou“ trať (72 km) zvolili Luděk Straka, Pavel Bartoš a Radek Procházka, stejně jako v ženské kategorii Jitka Müllerová a když na Šumavě trpět, tak pořádně se rozhodl Michal Malášek (100 km). Organizačním vedoucím výpravy KPO byl tradičně Petr „Kelme“ Bartoš, který se sice závodu přímo nezúčastnil, ale v sedle svého nablýskaného silničního oře přejížděl mezi klíčovými body tratě a dodával psychické síly znaveným účastníkům v boji se šumavskými kopci.

    Centrem naší výpravy byl tradičně kemp v Běšinách. Tentokrát jsme se rozhodli zanechat týmové vozidlo zde a na start dojet cca 15 km na kole. Start dlouhé trasy byl v půl osmé, krátké v devět, takže první zaklesnul nohy do pedálů Michal:

    „Nebyl jsem si úplně jistý, jestli jsem to se záměrem jet na start dlouhé na kole nepřehnal, ale nakonec to bylo vcelku příjemné. Odpadly mi navíc starosti co s klíčema a vzhledem k tomu, že to byla rovina a mírně z kopce, ani jsem se nenadál a byl jsem na klatovském náměstí, kde už bylo několik stovek podobných bláznů a ze všech rohů přijížděli další a další. Dopředu jsem se netlačil. Můj cíl byl především dojet.

    Po startovním výstřelu všichni jako šílení vystřelili kupředu a málo kdo se nenechal strhnout k ostrému tempu. Jak se objevila skulinka, hned někdo akceleroval a snažil se tam dostat. Samozřejmě že v tomhle tisícihlavém pelotonu, který se dal do pohybu, bylo nutné dávat pozor na „vlny“ a nenadálá zabrždění jezdců těsně před sebou.

    Kousek po startu jsem mezi účastníky rozpoznal Miloše Vaňka a vzápětí Lucku Velechovskou (oba Kola Štorek Řevnice) a v prvních kilometrech jsme se pohybovali pospolu. Nutno podotknout, že šumavský kilometr, co se týče výdeje energie, „měří“ tak dva. Perfektně značená trať měla kilometrické značky každých 10 km. Na horském kole computer nemám, ale podle pocitu bych vždycky čekal cifru dvojnásobnou. Vždy, když se mi zdálo, že už dlouho nebyla značka kilometrů, říkal jsem si, že je to skvělý, určitě jednu vynechali a další bude s o 20 km vyšší hodnotou. Další byla skutečně až za dlouho, ale bylo na ní jen o 10 km více…

    Prvních 30 svižných km jsem trochu přepálil a začal jsem cítit, že všechno není úplně v pořádku. Pocit, že svalové úpony na spodní straně stehen se mění v „ohnivé hadice“, mi na klidu nepřidával. Stále častější náběhy na křeče nevěstily nic dobrého a to do cíle zbývalo nekonečných 70 km! V této situaci jsem se příliš nerozmýšlel připojit se k těm, kteří už tady prudké kopce tlačili a změna charakteru pohybu trochu pomohla, ale více zafungovalo až povytažení sedla, které jsem měl asi příliš nízko. To, že jsem nebyl sám, kdo přepálil úvod, jsem poznal na 50tém kilometru, kdy nastal úplný rozklad závodní morálky a prudší kopce tlačili skoro všichni a dokonce nenasedli ani v momentech, kdy se stoupání v krátkých úsecích srovnalo…

    Občerstvovačky byly však naštěstí rozmístěné v optimálních intervalech a tak jsem konečně vyzkoušel protikřečový přípravek – sůl. Sám jsem v tom nebyl a balíček šel z ruky do ruky. Osolená minerálka byla docela pitelná…

    Jo, zapomněl jsem zmínit brody. Před startem jsem se jich přeci jen trochu obával, ale nebylo to tak zlé. Nebyly tam totiž nějaké záludné kameny nebo překážky, takže když člověk počítal s odporem vody a včas tam šoupnul lehčí převod, pevněji držel řídítka a moc se nerozmýšlel, šlo to, i když každého asi překvapilo, jakou má proud sílu, když se opře o výplet. Mokré boty v horkém počasí nevadili asi nikomu.

    Od třicítky do šedesátky jsem se dost flákal, ale postupně jsem cítil, že je zase všechno o.k. a přišel čas si trochu zajezdit. S dávkama soli na občerstvovačkách se svaly neozývaly a nebyl problém zrychlit.

    To, co mě celou dobu dost překvapovalo, byly sjezdy. Vždycky jsem se považoval za rozvážného až opatrného „sjezdaře“, ale tady jsem viděl, že většina lidí v mém segmentu startovního pole se vyloženě bála a přitom šumavské kopce nabízely úplně lahůdkové dlouhatánské sjezdy, kde při náležité pozornosti, stabilní pozici s mírným posunutím těžiště vzad, chladnou hlavou a jištěním sedlem stisknutým mezi stehny se dalo skutečně něco zažít. Řídítka v této chvíli měla spíše roli kormidla a ruce i přes odpružení vidlic neměly daleko k naklepaným řízkům, ale to bylo to správné šumavské koření. Není divu, že tyhle svižné úseky byly lemovány neuvěřitelným množstvím poztrácených cyklolahví a „měničů“ proražených duší, které v prudkých výjezdech střídali stejně hojní „nýtovači“ přetržených řetězů (!).

    Někde okolo 75 kilometru se dlouhá i krátká trasa spojovaly a podle časového scénáře se zde měli stýkat jezdci zhruba stejné výkonnosti, ale podle mého jezdci s bílými čísli (dlouhá) měli nad žlutými o dost navrch jak ve výjezdech, tak i sjezdech. Tím, že se trasy spojily, přestalo být na první pohled zřejmé, kdo je „soupeř“, ale přesto jsem vnímal dresy „konkurentů“.

    S blížícím se cílem a sílícím „pásákovým“ zvukem vysušených řetězů jsem začal přemýšlet o zlepšení pozice. 3-4 dresy, které jsem okolo své pozice vnímal, se zdály jako reálný cíl, jenže naprosto stejné myšlenky se zcela jistě honily i pod přilbami zmíněných jezdců a důsledek byl prostý – zrychlovalo se. Po vjezdu do Klatov to už bylo hodně rychlé. Překvapilo mě, že na rozdíl od silničního Krále jsme se ke stadionu neblížili tím nemilosrdným 4-proudovým stoupákem, ale nějakou boční ulicí a stadion jsme nejdříve objeli vrchem a pak sjeli na spodní hřiště. V tříčlenné skupině „stovkařů“ jsme jeli co to šlo a blesklo mi hlavou, že na horní stadion to bude po schodech. Tušil jsem co přijde. Prvních pár schodů se vyjíždělo po pěkném hupu na meziplošinku, ale pak rychle dolů z kola a po dvou třech schodech vyběhnout zbytek schodiště a tedy přesně ten pohyb, kterému jsem se chtěl vyvarovat. Blesky křečí zasáhly naplno a stejně bolestí zkřivené obličeje jsem zahlédl i u ostatních. Jeden z mé trojky tam zůstal viset a zůstali jsme dva - a oba bez váhání jsme z posledních sil jak šílení hnaly svá kola k cíli k vysvobozujícímu pípnutí časomíry. No nejsou ti cyklisti blázni? Vždyť to byl souboj o 530 a 531 místo…

    Na guláš a pivko v cíli jsem měl královskošumavskou chuť a vcelku mi ani nevadilo, že se tentokrát muselo dost dlouho čekat ve frontě a kupodivu jsem se po tom všem docela i těšil, že mě čeká ještě těch 15 kiláků po asfaltu do kempu.“

    O nasazení v souboji s krátkým Králem v podání jezdců našeho týmu vypovídají jednotlivá umístění: Radek Procházka, jako jeden z posledních jezdců bez odpružené vidlice, dojel na vynikajícím 195. místě. Podle očitých svědků byl v cíli tak „vydrncaný“, že mu guláš museli přidržovat (!).

    Pavel Bartoš ztratil v úvodu dost času čekáním na své známé, až teprve posléze to vzdal a s Jardou Fíkem (Doktoři) v ostré jízdě předjížděli desítky a desítky pomalejších závodníků. O Pavlových kvalitách vypovídá i fakt, že v podstatě všechny kopce jel a teprve tady na Králi poprvé využil nejlehčí převod svého kola a to jen proto, že kvůli ucpanosti tratě nemohl jet rychleji… Doufáme, že příště Pavla přemluvíme, aby startoval hodně vepředu. Určitě má na to zajet „Šumavu“ pekelně rychle.

    Velmi spokojeně se po dojezdu tvářila Jitka Müllerová a spokojeně vypadal i Luděk Straka, který však jako jediný z naší výpravy musel pro problémy s kolem vzdát, shodou okolností v nejvzdálenější části tratě.

Konečné umístění KPO:

Kompletní výsledky najdete zde.

  Michal Malášek