Smršť v Doksech
(31.5.2001)

    První závod Štorek sport cupu 2001 (CKKV) Praha – Doksy, konaný letos už po devatenácté, připravil svým účastníkům skutečně nezapomenutelné zážitky. Jak se později při vyhlášení závodníci shodli, něco takového ještě většina z nich nezažila.

    Poslední čtvrtek v květnu má v kalendáři akcí klubu CKKV jasnou podobu – jedou se „Doksy“, první závod poháru CKKV, nesoucího letos název Štorek sport cup 2001. Čtvrteční odpoledne tak v místě prezentace a startu u třeboradické teplárny bylo ve znamení silniční cyklistiky a bohužel také ve znamení blížícího se pořádného deště. Temně šedá obloha postupující směrem k trase závodu nevěstila nic dobrého. Už před startovním povelem krátce sprchlo, ale to stačilo sotva smočit silnici a pořád byla naděje, že pojedeme směrem od deště. To, že to bude platit jen částečně, se v tento moment nedalo odhadnout. O tom, jak se závod vyvíjel, nechme promluvit dva účastníky z týmu KPO:

Michal Malášek:
    Počasí vypadalo děsivě. Navíc jsem věděl, že jsem si nevzal pláštěnku a tak jsem spoléhal, že tomu ujedeme. Úvod závodu tomu i nasvědčoval. Po startu se jelo v balíku a vypadalo to, že déšť zůstal daleko za náma. Tempo bylo pro mě docela svižné a po první desítce km jsem cítil, že se asi v balíku neudržím. Tou dobou už dost lidí zůstalo vzadu a tak jsem to viděl tak, že až mě nějaká skupinka dojede, pokusím se udržet s ní. Docela foukalo z boku a často se jezdilo na „Terezínu“ úplně na levé krajnici, což pochopitelně některé řidiče znervózňovalo.

    Okolo patnáctého kilometru jsem úpornou snahu udržet se v prvním balíku vzdal a hlavní skupina se mi začala pomalu vzdalovat. Dost dlouho jsem pak jel sám až do míst, kde se trasa začala lehce vlnit a k mému překvapení se zezadu objevil Radek Procházka (KPO) a mezi zuby procedil: “potřebuju kopce, tohle je strašně rychlý“ a pokračoval dopředu. Spolu s ním se objevili ještě tři jezdci. Poznal jsem mezi nima Petra Okruhlicu (CKKV) a zdálo se mi, že tohle by mohla být ta „moje“ skupina. Nakonec to ale bylo trochu jinak. Radek zmizel z dohledu, ale s ostatníma to docela šlo. Ve stoupání na první vrchařskou prémii trochu Petr poodjel, ale ne nijak dramaticky, ale zato za mnou z téhle mini skupiny nezbylo nic. Petra jsem posléze na rovnějších úsecích sjel. Přes přejezdy jezdil strašně opatrně a tak jsem na něj i čekal, protože pak jsme se střídali v tahání a jelo to pěkně. Takhle jsme vjeli i do kokořínského údolí a začalo pršet. Nejdřív normálně, ale pak začala taková sprcha, jakou jsem nezažil. Prudký déšť s kroupama ostřeloval holé ruce a nohy v krátkých dresech, příval vody smýval pot do očí, brýle byly neprůhledné. Jediné štěstí, že nebyla až taková zima a silnice byla poměrně dobrá.

    V samém závěru Kokořínského dolu jsme předjeli skupinku asi 4 jezdců a začalo stoupání na druhou horskou prémii. Déšť už ustával a Petr mi v kopci ujel, takže dál už jsem jel sám. Okolo 65 kilometru mě dojeli nejlepší z veteránů, kteří startovali o 10minut později. Jelo se mi přes to všechno docela dobře, ale na výzvu jednoho z nich, abych to dojel s nim, jsem mu musel odpovědět, že bych ani neuvisel a skutečně po pár set metrech se mi začal vzdalovat.

    Pár kilometrů před cílem jsem k velkému překvapení dojel totálně vytaveného Radka Procházku a snažil jsem se ho táhnout, ale při pohledu zpět jsem viděl, že už toho má fakt dost a blíží se k nám někdo zezadu a tak jsem ho nechal osudu a snažil se to nějak doklepat do cíle, kde už byla spousta lidí – všichni promočení a zimou ztuhlí a zpomalení, ale evidentně šťastní, že to mají za sebou.

    Po malé chvíli jsme pokračovali s blouděním do kempu, kde bylo vyhlášení výsledků. Ještě horší než sprcha v závodě pak bylo čekání na bágly se suchýma věcma, které zůstaly v některém z doprovodných vozů neznámo kde.

    Po vyhlášení výsledků (tým KPO docela zabodoval: Jirka Sladký 4. a Hanka Ebertová 1. místo) dorazil náš Dušan Příbrský s autem a mohli jsme se vydat na cestu zpět. S topením na max. výkon už bylo příjemněji a drkotání zubů vystřídal vodopád postřehů a zážitků z právě uzavřených „Doksů“.
 

Jirka Sladký:
    Moje letošní předstartovní strategie na Doksech byla jasná: co nejdéle uviset v prvním balíku, abych získal co největší náskok na ty, kterým balík ujede a v plašácích skončit do 10. místa. Zkušenost z minulého roku, kdy téměř celý balík krátce po startu spadnul, však současně velela držet se stejně jako loni spíš vzadu a mít tak větší šanci se eventuálnímu hromadnému pádu vyhnout.

    Po startu bylo tempo celkem rozumné, jelo se kolem 40 km/hod. Avšak vzhledem k tomu, že foukal silný protivítr, bylo třeba být stále ve střehu a ani na chvíli nezaváhat a nezůstat pozadu, jinak bylo těžké balík sám v protivětru sjíždět.

    Zhruba na 20. kilometru přišlo první prudší stoupání, kde mi balík kousek poujel a já už jsem jej bohužel neměl síly dojet. Naštěstí jsem však po chvíli postupně sjel další asi tři odpadlíky a tak jsme spolu ve skupince jeli vstříc „světlým zítřkům“.

    Zhruba v polovině závodu jsme společně zdolali první vrchařskou prémii a vjeli do Kokořínského údolí. Tempo naší skupinky, ke které se přidali další asi dva jezdci, bylo kvůli relativně silnému protivětru jen lehce nad 30 km/hod. Když jsem byl vepředu, snažil jsem se trochu to rozjet, alespoň na 35 km/hod, nicméně po vystřídání to šlo zase dolů, takže mi nezbylo, než rezignovat a spokojit se s pohodovým, téměř výletním průměrem.

    Pohoda však netrvalo dlouho – po pár kilometrech začaly padat první kapky, které se vzápětí změnily na lijavec, který jsem v životě na vlastní kůži nezažil – silný vítr, prudký déšť a poté i fakt husté krupobití – v tu chvíli jsem byl rád, že jedem jak jedem a že alespoň trochu vidím na cestu. Jenom jsem se modlil, aby v té záplavě nebyla někde na silnici nějaká větší díra, kterou nebyla šance v tom vodním pekle zaregistrovat.

    Hrůzinec jsme nakonec přežili bez úhony, po asi půlhodině se počasí umoudřilo a my jsme se bez dešťového doprovodu blížili k cíli. Tu a tam jsme někoho dojeli, tu a tam někoho ze skupiny ztratili.

    Perličkou závodu bylo, že pár kilometrů před cílem jsme předjeli dvojici borců z Ultrasportu - Martina Studenovského a Jakuba Rotrekla. Předpokládal jsem, že už dorazili do cíle dávno před námi a teď už se jen vyjíždějí po závodě tam a zpět a tak když jsem míjel Martina, z legrace jsem na něj křiknul „Dostal jsem Studnu!“. Až v cíli jsem se dozvěděl, že moje radost byla oprávněná a já jsem skutečně předjel loňského Krále Šumavy...

    K cíli jsme nakonec dojížděli ve čtyřech – já, Zbyněk Ferenc (CKKV) a další dva maníci. Podle toho, jak Zbyněk po cestě jezdil kopce jsem očekával, že v cílovém stoupání nám všem dá nafrak. O to víc jsem byl překvapen, když jsem se zbytku grupy asi 200 metrů před cílem utrhnul a dojel tak na pro mne skvělém 4. místě.

Výsledky KPO:

Kompletní výsledky naleznete na webu CKKV.