KPO na Jizerské padesátce 2000...
aneb TV NOVA - podaří se jim vše, na co sáhnou?

NOVA Author Cup 2000 - 5. ročník Jizerskohorské padesátky na kolech, jelo se 14.10.2000

    Početné startovní pole čítalo podle pořadatelů přes 3000 závodníků. Ve 12:00 už nejrychlejší borci přes půlhodinu oddychovali a doplňovali zásoby vydané energie. Ostatní, včetně mé maličkosti, si ještě vychutnávali závěrečná stoupání. Je třeba přiznat, že za velmi sportovního povzbuzování značného davu přihlížejících příznivců. Ozývalo se: "hop, hop, hop“... atd. Bohužel ve frekvenci, jíž už mnozí dávno nebyli schopni šlapat. Pak někdo zařval: "Eště kousek a jedete po asfaltu z kopce!". Z balíku cyklistů se ale nevrle ozvalo: "Kdyby radši řek, že nás pak čekaj eště dva prďáky...".

    Zkrátka vcelku typická předcílová nálada. Poslední sjezd k cíli, už jsme viděli Bedřichovský sportovní areál, když jsme uslyšeli, jak vepředu někdo mohutným hlasem organizuje: "Brzděte, nezávoďte už, do cíle je to 100 metrů, stát". No jsou to paradoxy, řečeno s klasikem. Dojeli jsme na konec fronty dlouhé asi 70 metrů, která vedla k cíli. Takže můj čas nakonec v součtu čítal 2 hod 42 minut v sedle biku a 25 minut ve frontě na cíl. Nevím, nikdy předtím jsem tento závod nejel, ale tento zážitek mi přišel tak kuriózní, že trochu zastínil všechny ostatní, které ovšem byly sportovně, cyklisticky i společensky velmi příjemné. Myslím, že by se pořadatelé mohli nad tímto problémem zamyslet a zvýšit průjezdnost do cíle, protože jinak, podle mého soudu, odvedli velmi solidní práci.

    A jak to probíhalo od začátku? Prezentace v pohodě v pátek večer před závodem, nebo v sobotu ráno před startem, což ovšem bylo jen pro silné povahy, když uvážíte ten dav startujících. V 9:30 odstartoval balík 200 prvních - elita a VIPáci. Asi minutu po nich pustili celé startovní pole. Od startu se jelo cca 2 km do kopce po asfaltu a pak se zahýbalo na cestu, do terénu. Terénem se ovšem v případě tohoto závodu míní v podstatě polní cesta, sjízdná vcelku pohodlně autem, nebo cesta dlážděná betonovými panely, či dokonce místy i asfaltovaná, jen místy se jelo přes kameny. Byli k vidění i borci na silničních Favoritech.

    Hned první a dá se říci roztomilý zážitek mohli cyklisté spatřit těsně po vyjetí úvodního stoupání. Zde se jedna z účastnic rozčilovala nad technickým stavem svého bicyklu, který vypověděl službu (zřejmě přehazovačka). Rozčilovala je ovšem slabý výraz, dívka zuřivě třískala kolem o zem, ronila slzy a vykřikovala cosi ve smyslu: "Sráč jeden zatracenej". Její partner stál opodál a tvářil se pokud možno nenápadně.

    Cesta se pak protáhla lesem, stále více méně do kopce, až na náhorní planiny. Počasí bylo nádherné, slunné a příjemně teplé. Byli jsme v tu chvíli nad úrovní mraků a pohled na Jizerské hory byl skutečně okouzlující. Když jsem později v cíli tato svá pozorování sděloval přátelům, jen nevěřícně kroutili hlavou: "Ty máš ještě čas se kochat...". Tak už to se mnou je, já se kochám vždycky, ačkoli mě u toho děsně bolej nohy, a občas slítnu.

    První občerstvovačku jsem nezastavoval, na druhé jsem se rozhodl, že se napiju nabízeného čaje. Zastavil jsem u muže podávajícího pohárek s tekutinou a oloupaný banán. Roztřesenou levačkou jsem si vzal čaj, pravou jsem držel řídítka a banán nebylo jak uchopit. Tak hladově a zoufale jsem na něj hleděl, až dobrodinec pochopil a vstrčil mi jej celý do úst. Banán. Čaj ale nebyl zrovna dobrý nápad. Jak jsem byl rozehřátý a kopl jsem do sebe horký nápoj, měl jsem pak pocit, že se vevnitř úplně vařím a nemohl jsem se rozjet. Cesta pak ubíhala vcelku poklidně. Překvapilo mě, kolik bylo defektů a tak jsem se jen modlil, aby mě to taky nepostihlo.

    Pozoruhodné bylo množství pořadatelů okolo trati, měl jsem dojem, že snad každých 300 až 500 metrů někdo stál. Ale ukázalo se, že tato opatrnost je na místě, protože pády se závodu rozhodně nevyhýbaly. Jeden, takříkajíc v přímém přenosu, vypadal asi takto: jelo se po asfaltu, z kopce, bylo to podle odvahy až na 50 km/h. Jenže to taky bylo pěkně zrádné. Po stranách a uprostřed cesty byl písek a drobné kamínky. Dalo se jet jen v místech, kde to bylo vyjeté od aut, kde byl holý asfalt. Jeden z účastníků to podcenil, v zatáčce ho to vyneslo k vnějšímu okraji, no a na písečku se s tím už nedalo nic dělat, takže šel střemhlav mezi pařezy a metrové smrčky. Stačil jsem se jen ohlídnout, ale hned vstal a začal si sbírat kolo.

    Hůře zřejmě dopadl pád, kde u ležícího cyklisty, či cyklistky, stál vůz horské záchranné služby a zraněný měl na obličeji přiloženou kyslíkovou masku. Přesně v okamžiku, kdy na stupních vítězů byli dekorováni nejlepší z jednotlivých kategorií, projížděla okolo sportovního areálu houkající sanitka. Držme tedy palce, ať se zraněný či zraněná uzdraví. V cíli říkala Lucka Velechovská, že i ona se nachomýtla ke zlomenině, kterou dávali do dlahy. Má to i své stinné stránky, ale zkuste jim to vymluvit, ať nejezdí...

    A tak závěrem, když už jsme nakládali kola na auta, jsem s Luďkem Strakou hodnotili. On říkal, že po předchozích čtyřech ročnících je pro něj tento pátý posledním, protože je to již přílišné maso. O zítřku předem nikdo nic neví, jak se praví v literatuře, ale já to zkusím příští rok znovu. Ona cyklistika je sportem individuálním a na takovýchto akcích člověk alespoň pozná, že v tom nejede (nešlape) sám.

    Kompletní výsledky najdete zde

Zbyněk Křesťan (Praha, 15.10.2000)