KPO zdolalo Ostravské peklo 2000
Vrchol letošní cyklistické sezóny teamu KPO byl naplánován na třetí červencový víkend. Tentokráte jsme pokoření Ostravy rozložili do dvou dnů a zvolili trasu, která v prvním dni oprášila tradici cyklomaratónů Praha - Brno (232 km) a v druhém zbývalo do cíle 171 km.
Praha - Brno, sobota 22.7.2000 6:00 - 19:00, 232 km
Na tradičním místě startu klubových akcí - vrcholu
oblouku mostu Silver Gate v Radotíně - stanuli chvíli před dohodnutou šestou
hodinou Jirka Sladký, Zbyněk Křesťan a Michal Malášek a několik vteřin před
startovním povelem zaduněly prkna mostu pod koly Dušan Příbrský's dear
bike-u. Na trať jsme tedy vyrazili ve čtyřech.
Ranní kilometry vcelku klidně přibývaly. Zastávky jsme plánovali každých zhruba 50 km.
Projeli jsme Benešov a blížili se ku Vlašimi, netušíce, že již tady na nás čeká zkouška soudržnosti. Před vjezdem do Vlašimi jsme totiž nejeli pohromadě a právě rozestupy způsobili tuto příhodu.
Z pohledu Michala to probíhalo následovně:
Jel jsem vepředu se Zbyňkem. Když jsme míjeli odbočku
vedoucí do centra, zeptal jsem se ho, jestli to nevezmeme tudy. Podle značek
jsme ale měli jet rovně a centrum v podstatě objet po obchvatu, čímž Zbyněk
argumentoval. Navíc to odpovídalo itineráři trasy a tak jsme pokračovali
rovně. Po chvíli jsme se napojili na obchvat, když najednou v dálce, nahoře
na křižovatce, ke které jsme směřovali, vidím, že Dušan, který byl původně
někde vzadu, využil svých znalostí tohoto města a cestu si přes centrum výrazně
zkrátil. Řekl jsem Zbyňkovi, že si to kluci zkrátili a už na nás čekají
nahoře. Po chvíli mi ale začalo být divné, že se tam neobjevuje Jirka.
Pomyslel jsem si, že to je jen další z oblíbených Dušanových vtípků ve
stylu "kde jste? Už tady na vás hodinu čekám…, ale když jsme vyjeli
na zmíněnou křižovatku, Dušan nikde. To už začínalo být podezřelé. Očima
jsme scanovali výpadovku kde že asi čeká, a v dálce se zmítající typická
Dušanova bunda nám prozradila, že nečeká, ale naopak přímo spurtuje z
tohoto města. Jirka nikde.
Bezradně jsem stáli na křižovatce a čekali, jestli se někde objeví. Po chvíli čekání začal zvonit telefon, který jsem si pro všechny případy vzal a v něm se hluboce oddychující Dušan ptá kde jsme, že nás vůbec nemůže dojet. Kde je Jirka pochopitelně nevěděl. Řekl jsem mu v rychlosti o co jde a vyrazil nazpět hledat posledního z naší expedice. Naštěstí čekal nedaleko nájezdu na obchvat a už z dálky jsem slyšel jeho jadrné komentáře Dušanova "úniku".
Jirka:
Jel jsem asi 300 metrů za Michalem se Zbyňkem, těsně před
Dušanem, aby se vzadu necítil sám. V jednom z kopců jsem se trochu trhnul a
v následném sjezdu do Vlašimi jsem mu zřejmě ujel. Když jsem se po chvíli
ohlédl, Dušan nikde. Napadlo mne, že možná píchnul - tak jsem čekal asi
minutu a když Dušan stále nejel, vydal jsem se za ním zpět. Jel jsem asi 2
kilometry až k místu, kde jsem si byl jist, že jsem Dušana naposledy viděl,
ale kde nic, tu nic. Bylo mi to divné a tak jsem se vydal zpět do centra Vlašimi
na křižovatku, kde jsem předtím naposledy v dáli zahlédl kluky ve předu a
čekal jsem, že se některý z nich pro mne vrátí.
A skutečně - asi za 2 minuty pro mne přijel Michal. Na moji otázku, kde je Dušan, mi sdělil, že Dušan je již dávno na konci města, protože to vzal zkratkou přes centrum. Jelikož Dušana již dlouho znám, nezapochyboval jsem ani na sekundu, že něčeho takového je schopen. Zároveň mne to děsně vytočilo - jak jako blbec se loudám vzadu, abych pomohl kamarádovi a on mne takhle podrazí. Byl jsem příšerně, ale příšerně nas….. (chci říci rozčílenej).
Dušan:
Cesta do Humpolce (pro ostatní do Ostravy) byla až do Vlašimi
velice příjemná. Dařilo se mi velice dobře stíhat a v některých úsecích
i udávat tempo. To alespoň z mého pohledu.
Při posledním sjezdu a následném stoupání před Vlašimí jsem nepodstatně ztratil a vzdálil se od hlavní skupiny. Cestu přes Vlašim na Pelhřimov však znám a tak jsem zahnul do vnitřního města a pak to začalo. Před sebou jsem své kolegy neviděl a tak jsem zrychlil co to šlo. Už v tu chvíli mě napadlo, že možná není něco v pořádku. Že jedu dobrým směrem jsem si byl jistý. Když pak ostatní nebyli v dohledu ani na dlouhém táhlém stoupání na výjezdu z Vlašimi, došlo mi, že už je buď prostě nemám šanci dojet, nebo, což je pravděpodobnější, jedeme každý jinou trasou. Mobilním spojení s Michalem jsem zjistil, že jsou za mnou, neboť jeli po obchvatu, a pozor - že se ztratil i Jirka a Michal jej jede hledat. Jirka byl za malou chvíli nalezen, ale od této chvíle byl hrozně nasranej. Tvrdil, že si myslel, že se mi něco stalo a že mne jel hledat. To by sice od něj bylo pěkné, ale když ho to tak nasralo, tak si to raději mohl odpustit.
Atmosféra zbytečně zhoustla, a tak jsem se od té doby už jen těšil do Humpolce, ani mi to nejelo a byl jsem rád, že nejedu až do Brna. Když se pak atmosféra začala projasňovat, přišly již kopce Českomoravské vrchoviny, začala mi docházet voda a hlásil se hlad. Humpolec přišel 5 minut po dvanácté.
V kopcích si Jirka upevnil sebevědomí a zase s ním bylo možné komunikovat. Při zastávce v Humpolci již zase převládaly přátelské vztahy a tak výsledný dojem z celé akce byl dle očekávání pozitivní.
Že nejhorší chvíle teprve přijdou na 135. km, v té chvíli ještě nikdo netušil ….
Nahromaděný adrenalin byl v následujících
kilometrech prohnán pedály a pospolu jsme pokračovali dál. Na stém
kilometru nás čekala vrchařská prémie, která by se dala v duchu televizních
komentátorů cyklistiky okomentovat asi takto:
Hned v úvodních metrech dvanáctiprocentního stoupání
nastupuje Jirka. Óóó ten si dává! Podívejte se na tu frekvenci! Na tohle
nemá, nemá nikdo z ostatních ve skupině a jeho náskok roste. Za ním se
pokoušel vyvézt Michal, ale ani časté pokusy o zrychlení na těžký převod
při jízdě ze sedla nestačí. Následuje Zbyněk, který strojovou
pravidelností ukrajuje metry a nenechává se vyprovokovat výbušným Dušanem,
který se pokouší neustálými změnami tempa o získání třetího místa,
což se mu ale nedaří. Stoupání nyní již nemá tak pekelný sklon jako na
počátku. Rozestup mezi prvním a druhým se nadále zvyšuje, ale o třetím
pořadí vůbec není rozhodnuto a již několikrát se borci vyměnili a pojďme
se podívat na pásku. Pravidelným kmihem si v klidu dojíždí pro vítězství
Jirka a potvrzuje své vrchařské kvality. S odstupem 1 minuta, 20 vteřin
Michal, 5:40 již má Zbyněk a 6:23 dostal Dušan, který do cíle dojížděl
s evidentně svěšenýma nohama.
Na 108 km jsme udělali druhou pauzu a Dušan se rozhodl dále nepokračovat. Již předem měl s manželkou Markétou dohodu, že celou trasu až do Brna s námi nepojede a že pro něj autem spolu se synem Adamem přijedou. Tak se také stalo - Markéta se ve 12 hodin skutečně na zavolání u Humpolce objevila, Dušana naložila a odvezla si jej domů. Dušan byl s průběhem cesty spokojen, ale dle jeho vyjádření toho měl tak akorát dost.
Ve třech jsme tedy pokračovali nejnáročnějším úsekem této etapy, kdy se střídaly prudké výjezdy s rychlými sjezdy. Roviny tu prakticky nebyly a přišlo drama. Ve velkém zamyšlení tuto fázi absolvoval Zbyněk. Poté, asi na 135tém kilometru prohlásil, že se mu najednou jede výborně a v zápětí se zcela vyčerpán sesunul z kola tak, že z pětadvaceti kilometrové rychlosti zabrzdil o zem hlavou, naštěstí opatřenou, tehdy ještě neprasklou, přilbou.
Lehká osmička z předního kola neznamenala větší problém. Horší však byl Zbyňkův naražený bok, který znemožňoval narovnání a došlápnutí na levou nohu. Přesto však po chvíli hrdinně nasedl na svůj stroj a pokračoval do další vesnice, kde se však ukázalo, že zbývajících sto kilometrů není v tomto stavu reálných a tak se akční skupina zúžila na Jirku a Michala. Zbyněk do cíle prvního dne pokračoval vlakem. Následující část této etapy nabízela i dlouhé roviny, které jsme dali docela svižně, což se posléze projevilo i na rostoucí celkové průměrné rychlosti.
Před Velkým Meziříčím jsme zastavili na oběd a zde nás také zastihl první deštík. Naštěstí netrval moc dlouho a brzy oschly i silnice. Za Devíti křížema jsme se museli schovat podruhé a to už pršelo více, takže přišly ke slovu i pláštěnky. Tentokrát už silnice neoschly, ale Brno už bylo na dosah.
V posledním stoupání před ním už zase svítilo sluníčko, ale v dálce úplně temně černá obloha říkala do čeho jedeme. Následoval sjezd po kostkách, který se jezdí přes padesát a více méně rovinka která nás dovedla nejen do Brna, ale i do deště, který navíc sílil. Za těchto podmínek nebyl průjezd Brnem vůbec příjemný hlavně díky množství kluzkých tramvajových kolejí a rozbitých silnic, nicméně jsme se šťastně v sedm hodin večer dostali až do malé vísky za okrajem Brna, kde jsme první etapu po 232 km zakončili.
Brno - Ostrava, neděle 23.7.2000 7:30 - 16:25, 171 km
Druhý den bylo už od brzkých ranních hodin zřejmé, že bude krásně a do
sedel jsme se dostali těsně před půl osmou. Do druhé etapy jsme nastoupili
opět v redukovaném složení Jirka a Michal, protože Zbyňkova noha se ani večer
nezlepšila a chodil jen s velkým sebezapřením.
Začátek naší cesty byl překvapivý. V podstatě deset kilometrů jsme více méně jen stoupali, díky čemu jsme "dosušili" dresy a boty vlhké z předchozího dne. Teprve až u Vyškova se charakter trochu změnil. Naše cesta pokračovala těsně kolem dálnice na Prostějov, ovšem tam, kde dálnice překonává ďolíky na mostech a horizonty seřezává, původní souběžná silnice nic z toho nevynechala a očekávaná hanácká rovina se rozkládala na dohled mimo naší trasu. V podstatě tady vůbec nebyly zatáčky. Silnice jen klesala a pak až ke vzdálenému horizontu stoupala. Moc příjemné…
U pumpy na začátku Prostějova Michal promazal kladky přehazovačky, které se díky včerejšímu promočení při protišlapání ozývaly čím dál hrozivějšími zvuky.
Olomouc jsme minuli obloukem západní stranou a teprve tam přišly skutečné roviny, neboť jsme sjeli skutečně hodně dolů a před námi už byl Šternberk a s ním i nejtěžší úsek celé Ostravy. Pro začátek jsme si vyjeli Ecce homo. Bylo to asi 400 metrů převýšení na 7 kilometrech, což docela šlo. V tomto kopci jsme také pokořili stý kilometr této etapy. Následujících 40 km však bylo skutečné maso. V životě jsme neviděli tolik značek s pověstným klínem. Raději jsme se ani nedíval kolik…(Michal). Jen jsme se vydrápali nahoru, okamžitě se to lámalo a stejným sklonem jsme svištěli dolů. Prakticky do každé vesnice jsme vjížděli nad rychlostním limitem.
Asi na 140 km jsme se zastavili na oběd a poté pokračovali směrem na Opavu, které jsme se ale spodem vyhnuli. V tomto úseku spadlo pár kapek, ale svoji klesající tendencí se jel velice dobře. Za Opavou jsme se napojili na hlavní tah na Ostravu, důvěrně známý z loňska. Nepršelo, ale silnice byla čím dál tím mokřejší, neboť před námi ustupovala bouřka. Před proklínanou Hrabiní už kvůli odstřikující vodě nešlo jet v háku ale nejen proto jsme na vrchol tohoto posledního drsného kopce přijeli se značným rozestupem (podobně jako u většiny kopců předtím). Vítěz vrchařské prémie ze včerejšího dne do letošních etap přijel výborně připraven a tak posléze zaslouženě jako první dorazil k vytoužené metě Ostrava a již tradičně vzdal po 170 kilometrech hold našemu kultovnímu městu v 16:25 polibkem tabule Ostrava.
Celou jízdu jsme poté definitivně ukončili o několik set metrů dále u "mašinky" (symbol hornického města - důlní lokomotiva s vagónkem), kde již čekal Zbyněk s doprovodným vozem připraveným pro přesun výpravy zpět do Prahy.
Letošní Ostrava měla lehce přes 400 km.