KPO "vyČerpací štvanice 2000" nevyčerpala

    Do Litně jsme se na 4. letošní závod poháru CKKV Benzín Cup 2000 - vyČerpací štvanice 2000 - vypravili ve složení Jirka Sladký (startovní číslo 410), Michal Malášek (411) a Jirka Salava (470). Už dlouho před startem vlastního závodu bylo zřejmé, že peloton bude startovat opravdu pořádný. Pořádný také foukal vítr, a tak nebylo těžké předpovědět, že nechráněné první kilometry po startu, které se pojedou v čistém protivětru, příjemné rozhodně nebudou.

    Čas zbývající do startu jsme využili k propagaci našich časovek a posléze k potřebnému rozhýbání v sedle svých bicyklů, kdy jsme si projeli závěrečný úsek tratě s dvěma železničními přejezdy. Zvláště přejezd před obcí Leč, který se stal letos nově součástí trasy, vypadal dost dramaticky díky téměř půlkilometrovému nájezdu z prudkého kopce.

    Z druhé strany jsme se vrátili do Litně, kde již byli na startu připraveni střelci z I. divize UACu, kteří startovali o 10 minut dříve. Pak už došlo na nás a my jsme stanuli na startu společně s II. divizí UAC a ostatními "plašáky", až na samém chvostu připraveného pelotonu, neboť jsme to pokládali za bezpečnější v případě nějakých pádů.

    Po startovním povelu se peloton za mohutného rachocení nášlapných pedálů dal do pohybu vstříc prvním metrům tratě. Protivítr bránil jakýmkoli snahám o rychlejší jízdu a v pelotonu vznikaly "vlny", kdy někteří závodníci v domnění, že se konečně zrychluje, vyrazili, načež prudce brzdili, protože se prostě nejelo a to pak byl slyšet i svistot blokujících zadních kol.

    Pohromadě se dojelo až pod první kopec v Měňanech, kde se to podle očekávání začalo natahovat.

Michal:
    Nedělal jsem si žádné iluze o své "hvězdné" formě a do závodu jsem šel s tím, že dokud to půjde, tak si pěkně zajezdím a v druhém kole to zase bude na Koledníku dilema jestli jet, nebo tlačit.

    No a docela jsem to trefil. V prvním kopci na Tobolku jsem se držel vcelku přijatelně jedoucí skupinky, kde jelo i pár známých z CKKV. Po levé krajnici projeli oba naši Jirkové - Sladký a Salava - a zmizeli ve předu. Ve sjezdu do Tetína jsem sice prezidenta KPO dojel, neboť sjezdy jezdí opatrně, ale to bylo naposledy co jsem ho viděl, protože ve stoupání na Koledník mě opět snadno předjel a teď již definitivně zmizel v dáli. První Koledník, ale celkem šel. Občas jsem tam šoupnul i něco těžšího a o pár míst jsem se i posunul.

    Ve stoupání na Koněprusy to nic moc nebylo, ale ještě s jedním, co mě dojel, jsme kousek za horizontem dojeli skupinku, ve které k mému překvapení byl i náš chemik Jirka Salava.

    Sjezdem na Bykoš začala ta část okruhu, která mi seděla. Tady jsme se začali stáčet k cíli a vítr jsme měli v zádech a tak se často jelo okolo padesátky a pár dalších lidí jsme zase posbírali. Fakt je, že touhle rychlostí se nikomu moc nechtělo tahat a tak to bylo na mně. Z kopce a po rovině to bylo dobrý, ale jak přišel nějaký kopeček, tak hned šli všichni přes mě, ale pak stejně nejeli a zase jsem táhnul. Tímhle stylem jsme se dostali až před sjezd k obávanému přejezdu, ale jak se ukázalo, alespoň já jsem žádný problém neměl. Pak už za chvíli následovalo závěrečné stoupání do cíle prvního kola a začali jsme se znovu stáčet do toho čelního protivětru. Táhnul jsem a šlo to jenom lehce přes třicet. Za mnou byl naskládaný docela slušný vláček, ale nikomu se nechtělo jít dopředu.

    To už jsem cítil, že to příjemné z tohohle závodu mám za sebou a zbytek nebude stát za nic, a tak jsem si řekl, že je dotáhnu až pod kopec na Tobolku do Měňan a nazdar. Přesně. Začalo stoupání a mohl jsem se přesvědčit, kolik lidí za mnou viselo a bylo mi úplně jasné, že tentokrát je uvidím až v cíli.

    Ve stoupání mi tahle skupina nenávratně ujížděla a vpředu i vzadu na dohled skoro nikdo. Svojí závratnou rychlostí jsem se sunul k vrcholu stoupání a nadával si, že jsem si nevzal s sebou nějakou energo-záležitost a to už mě předjížděla Lucka Mašínová (H - H Smíchov). Ve sjezdu do Tetína jsem jí ještě odjel a sjel jsem i opozdilce z "mé" skupiny, ale to už zase přišel Koledník a cyklocomputer začal ukazovat zlověstné jednomístné hodnoty. Zezadu se objevil Aleš Tuček (MAT), ale i přesto, že na mě evidentně čekal, nestačil jsem mu, no a začalo pršet. Nejdřív mírně a když jsem se konečně vydrápal na Koněprusy, už docela slušně. Sjezd na Bykoš a následné pasáže s větrem v zádech jsem si tentokrát tak jako v prvním kole neužíval, ale k Alešovi jsem se trochu přiblížil a když skoro zastavil, tak jsem ho i dojel a hned ho obral o zásoby, které vezl asi jako zátěž. Jeho "zubní pasta" mi nejdříve psychologicky a posléze i fyzicky dodala energii pro závěrečné kilometry a tak to zase docela šlo. Aleš mi sice ujel (prostě mu byla zima), ale cíl už nebyl daleko a déšť slábl. Ještě dvojice přejezdů a byla tu závěrečná páska.

    U pumpy v Litni už byla většina závodníků převlečených a v družném hovoru probírali právě skončený závod.

    No, možná to z textu moc nevyplývá, ale tenhle závod se mi moc líbí a v cíli jsem byl docela spokojený, vždyť svůj čas z předloňska, sice na o málo delší trati, jsem si zlepšil o více než půl hodiny. Tolik tedy reportáž Michala Maláška z chvostu pelotonu. Dodá něco Jirka Sladký?

Jirka Sladký:
    Po startu jsem se snažil držet spíš pozadu, zkušenosti (naštěstí ne osobní) z hromadného pádu krátce po startu letošních Doks velely k ostražitosti při jízdě v rozjetém balíku. Jelikož jsem trať znal již z loňska, věděl jsem, že hned za Měňany je ostřejší stoupání a na získání lepší pozice v pelotonu je můj čas právě zde. To se ukázalo jako dobrá strategie a tak jsme spolu s naším chemikem Jirkou Salavou v tomto kopci ukázali záda mnoha našim soupeřům.

    V následující pasáži až před sjezd do Tetína jsem si svoji pozici udržel, nicméně poté přišla moje slabina - rychlý sjezd do Tetína, kde mne velká část pracně předjetých soupeřů doslova převálcovala a já se opět dostal do zadní části jezdeckého pole. Sjezdy mi totiž nejdou, mám z nich strach a tak je raději moc nerozjíždím.

    Už jsem se těšil na Koledník, protože v kopcích si naopak věřím a doufal jsem, že své soupeře v táhlém 2 kilometrovém stoupání dojedu. Taktika mi vyšla a s velkým úsilím se mi podařilo před koncem stoupání dojet i našeho chemika, který si svoji předtím vybojovanou pozici udržel a s kterým jsme se před startem dohodli, že se pokusíme odjet závod spolu. Za Koledníkem se mi ale zdálo Jirkovo tempo na mne poněkud vlažné a tak jsem se vydal sám k dalšímu stoupání na Čertovy schody, kolem parkoviště u Koněpruských jeskyní. Zde se mi podařilo připojit ke skupince asi deseti jezdců, jejichž tempo mi v tu chvíli vyhovovalo. V rychlých sjezdech do Všeradic a Nesvačil jsem se opět "probojoval" na konec grupy, nicméně následné výjezdy mne zase dovolily se do ní vrátit.

    V na mne v tu chvíli již poklidném tempu jsme se proti větru vydali do druhého kola. Před Měňany jsem zvažoval možnost se od skupiny oddělit a sám se vydat stíhat některou ze skupin před námi, nicméně silný protivítr mne nakonec velel držet se raději v klidu ve skupině, než dřít a riskovat zbytečné "vyšťavení" při stíhání některé ze skupin před námi, kterou jsem navíc ani neměl na dohled a nebyl jsem si tudíž jist, kolik by mne její dojetí stálo sil. S odstupem času toho teď lituji - sil mi nakonec v cíli zbylo dost - ale pozdě bycha honit…

    S "mojí" skupinou jsem se tedy držel až do Berouna, před druhé stoupání na Koledník. Sjezd do Berouna jsem totiž tentokrát na můj vkus trochu "pustil" a se smrtí v očích jsem se prohnal, sic na zádi skupiny, nicméně v jejím těsném závěsu, až dolů.

    Stoupání na Koledník jsem neponechal náhodě - ve předu jsem zahlédl č. 417, jak se nám snaží ujet a tak jsem se vydal za ním na stíhací jízdu. Po chvíli, asi ve třetině kopce, se mi jej podařilo dojet a společně jsme vystoupali až na Koledník, kde mi sice trochu ujel, ale byl stále na dohled. Na Čertových schodech se mi ho společně se 418kou, která se ke mně u Koněprus zezadu připojila, opět dojel.

    V této trojici jsme pak jeli až k Bykoši, před níž začalo nepříjemně pršet. Asfalt ve zbývajících vesničkách je místy hladký a za deště nebezpečně kluzký, o čemž se přesvědčilo i několik cyklistů ve škarpě, které jsme minuli. Na rovince před Všeradicemi se 418 pro mne z neznámé příčiny na moment, zřejmě kvůli křeči, za námi zpozdila. Naopak 417 mi po chvíli ujela, protože jsem nechtěl riskovat pád v nějaké kluzké zatáčce. Má opatrnost se nakonec ukázala jako prozíravá - při průjezdu obcí Nesvačily se v jedné ze zatáček 417 právě zvedala z pádu…

    Přetrvávající déšť stále velel držet závodního ducha na uzdě a tak jsem 418, která mezitím překonala krizi a opět se ke mně připojila, nechal po chvíli raději v dle mého názoru nebezpečných kluzkých závěrečných pasážích ujet. Před obcí Leč mne dojela "spadlá" 417 a spolu jsme pak jeli až do závěrečného cílového stoupání, v němž jsem si věřil - už na letošním Kondorovi se mi zde podařilo snadno ujet tehdy se mnou jedoucí skupině - a tak jsem se mému soupeři utrhnul a do cíle dorazil v čase cca 2:05 a s průměrem něco lehce přes 30 km/hod.

    Narozdíl od loňska - kdy nefoukalo a do cíle jsem dorazil s průměrem 28 km/hod a zcela vyčerpán díky Jirkovi Tutschovi z CKKV, který mne v posledním úseku silně stahoval a nakonec dorazil jen metr za mnou - jsem se letos cítil nečekaně dobře. Teď lituji, že jsem mohl jet o něco svižněji. Ale po bitvě je každý králem. Takže už se těším na příští ročník, abych se pokusil průměr zase trochu zlepšit.