Brdská jednokolka aneb lekce cyklistické strategie
(Brdské dvoukolo, 7.10.2000)

    V sobotu 7.10. uzavíral CKKV svůj letošní Benzin cup. Zima, mlha, déšť a tedy kluzký povrch tratě působil nemalé obavy organizátorům, kteří nakonec rozhodli o zkrácení závodu ze dvou na jedno kolo pro všechny kategorie, což vcelku všichni účastníci přivítali (jedna osoba přeci jen protestovala. Pro pravidelné návštěvníky našich stránek nebude těžké uhodnout kdo to mohla být...).

    Za KPO se vydali na brdské kopce Michal Malášek a Jirka Sladký. Cestou na start Brdského dvoukola se rozplynuly naděje, že bude sice mokro a zima, ale nebude pršet a temně šedá obloha navíc naději na zlepšení podmínek nedávala. V Hatích, kde je start tohoto závodu, se už pohybovalo mnoho známých tváří. Jistě tu byli ti, kterým šlo o umístění v celkovém pořadí poháru, ale i tací, kteří i přes nepříznivé podmínky přijeli dát si na samém závěru sezóny populární Brdy.

    Už při prezentaci se proslýchalo, že se pojede jen jedno kolo a před samotným startem to potvrdil i Petr Chrpa - hlavní organizátor.

Michal:
    Oficiální zpráva o zkrácení závodu mě potěšila nejen kvůli "psímu" počasí. Vzpomenu-li si na své předchozí účasti na tomto podniku, vždycky to vypadalo tak, že v prvním kole jsem se úspěšně v části do vrchařské prémie propadal startovním polem a poté zcela osamocen jsem si užíval nádheru jízdy na rovné části souběžné s brdským hřebenem, směřující zpět do prostoru startu. Ve všech předchozích ročnících, kterých jsem se účastnil, tady foukalo do zad a tak pocity při rychlosti přesahující 50 km/h, kdy je slyšet jen svistot plášťů na hladkém asfaltu, byly pro mě natolik silné, že už jen kvůli tomu jsem se na start vracel. A to i přesto, že vzápětí přichází nájezd do druhého kola a druhá porcička kopců, které jsem si opravdu užil, neboť síly jsem nechal už na té rovině. Holt kdo nemá naježděno...

    Podobný scénář jsem očekával i v letošním závodě, avšak jeho zkrácení znamenalo výraznou změnu.

    Déšť neustával a tak jsme se rozhodli, že použijeme KPO teamové pláštěnky od Cykloscheina, netuše, že se stanou, díky své výrazné barvě, úplnými  majáky v pelotonu (alespoň v jeho segmentu okolo nás). Vpodstatě hned po startu se začal peloton dost natahovat, protože jezdci na zadních pozicích jeli přeci jen opatrněji.

    V prvním táhlém kopci, po vjezdu do lesa, jsem udržoval svoji pozici na dohled za Jirkou. Viditelnost byla malá a mlha a mrholení zneprůhledňovaly brýle z obou stran skel. Pořadí se v této fázi příliš neměnilo. Jirkova skupinka byla na dohled přede mnou a okolo mé pozice osciloval jeden statný cyklista, který do kopce jel velice pomalu, ale zato z kopce jako vystřelený z praku. To se v podstatě kolem mě jen mihnul. Ve stoupání na vrchařskou prémii jsem ho naposledy míjel – říkal, že je to v ……, že píchnul.

    Letos bylo stoupání na tuhle prémii docela milosrdné. Jelo se jen jednou a v mlze nebylo vidět, kde až je horizont. Po silnici stékaly proudy vody, takže jsem měl pocit, že se plavím nějakou řekou... Dařilo se mi udržovat téměř o polovinu vyšší rychlost než obvykle a tak jsem i někoho předjel. V dálce jsem tušil pravidelně kmihajícího Jirku. To bylo nadějné, protože jsem čekal, že ve sjezdu pojede opatrněji a na následující rovné části okruhu bych ho mohl sjet.

    Ale jak se ukázalo, nebylo to tak jednoduché. Ve sjezdu jsem náskok této skupinky moc nesnížil, protože mlha a déšť a zacákané brýle nejsou zrovna vhodní partneři pro odvážné náklony v zatáčkách. Těsně před prvním železničním přejezdem jsem dojel jednoho samotáře a na chvilku se schoval v háku. Jenomže vůbec nejel a tak bylo potřeba zase se do toho opřít a pokračovat za Jirkovou skupinkou. To už tu byla moje oblíbená poslední část okruhu. Zase to chtělo rychlost až skoro k 50 km/h a i tak jsem náskok jen pozvolna snižoval. Za druhým přejezdem už to bylo jen pár desítek metrů a posléze jsem je s vypětím všech sil dostal. V háku na chvostu to bylo jiné kafe. Gejzíry vody od zadního kola teď už předposledního člena skupinky, kterou táhnul Jirka, se rovnaly naplno puštěné sprše, mířící z dvaceti centimetrů do obličeje, ale to mi v té chvíli příliš nevadilo.

    Zahákován za předposledního jsem se snažil sebrat síly a něco vymyslet na závěr. Po chvíli monitorování dění ve skupině bylo zřejmé, že Jirka pořád táhne a ostatní dva se za ním vezou a vůbec nestřídají. I Jirkovi bylo jasné k čemu se schyluje a začal zpomalovat a uhýbat, aby ho někdo v tažení vystřídal. Nestalo se a náš vláček se kroutil jako had. Jeli jsme dost pod 40 a začalo hrozit, že nás někdo dojede. Bohužel jsem přesně nevěděl, která z vesniček bude ta cílová, a tak jsem vyčkával, protože na dlouhý spurt jsem se rozhodně necítil - no a dopadlo to tak, jak se dalo čekat. "Odpočatí" hoši před vjezdem do Hatí nastoupili a odjeli nám a já s Jirkou jsme bok po boku vjeli do cíle s malým odstupem.

    O tom, že moje obava, že nás někdo ještě dojede, byla oprávněná, svědčí i to, že chvíli poté dorazil do cíle Jirka Tutsch (CKKV), který přesně tohle potvrdil - hodně nás sjížděli.

    Pořád pršelo a tak jsme promočené věci naházeli do auta a přesunuli se do sálu místní hospody, kde proběhlo za mohutného panákování vyhlášení výsledků tohoto závodu i celého Benzin cupu.V kategorii plašáků jsme obsadili čtvrté a páté místo, což je zcela jistě nejlepší umístění našeho teamu v tomto závodě.


Jirka:
    Když mne ráno před závodem probudil telefon Hanky Ebertové s tím, že venku pěkně leje a ať pro ní přijedeme autem do Braníka, bylo mi jasné, že své závodní kolo nechám doma na háku a ke slovu přijde starý dobrý Peugeot, pasovaný do role "zimáka". Vzhledem k tomu, že jsem na něm mnoho měsíců neseděl a jeho hmotnost, geometrie i spíše turistický charakter se diametrálně liší od mého závodního TREKa, do boje jsem nenastupoval s žádnými přehnanými ambicemi. Nezvyk na zimáka a k tomu ještě mizerné počasí spolu s náročným průjezdem lesem velely k zvýšené opatrnosti.

    Proto jsem se po startu držel spíše v zadní části pole poblíž Michala a počítal s tím, že se pokusím vylepšit svoji pozici hned v prvním stoupání v lese. To se mi relativně dařilo, nicméně mne stále poněkud znervózňoval Michal, který díky našim reflexním pláštěnkám byl dobře vidět za mnou i v husté mlze a já mu nebyl schopen přes veškerou snahu příliš odjet (Michal, narozdíl ode mne, jezdí dobře sjezdy a bylo mi jasné, že pokud si na něj nenajedu dostatečný náskok, tak v prvním větším sjezdu mi nenávratně zmizí). Ještě ve stoupání v lesní části trati jsem se chytil asi 5ti členné skupinky cyklistů a zuby nehty se jí držel i v následných rychlých sjezdech, s kterými, jak jsem uvedl, nejsem vůbec žádný kamarád.

    V dlouhém stoupání na vrchařskou prémii se pak naše skupina postupně zúžila na tři a trochu víc jsem poodjel i Michalovi.  Moji dva soupeři mi sice ve sjezdu z prémie trochu ujeli, ale ne tolik, abych je ztratil z dohledu. Proto se mi podařilo bez větších problémů je někde za Osovem dojet a pokračovali jsme opět ve trojici již po prakticky rovinaté trati k cíli. Naše tempo se mi však nezdálo dost vysoké na  to, aby nás nemohl někdo další zezadu dojet a tak jsem převzal iniciativu a přesunul se na čelo. Při ohlédnutí za sebe jsem spatřil, že se k nám zezadu pomalu, ale jistě blíží Michal a po chvíli se usadil v háku na konci. Kdesi v dáli za námi jsem posléze zahlédl dva cyklisty a tak jsem se snažil držet tempo proti větru na téměř maximu, čeho jsem v tu chvíli byl schopen. Ostatní ze skupiny se však vůbec neměli k tomu, aby mne vystřídali a jenom se pěkně vezli. V duchu jsem přemítal, zda-li budou v cíli féroví a nechají mne dojet jako prvního, nebo...

    A bohužel to dopadlo tak, jak jsem očekával - při vjezdu do Hatí mne Okrouhlica se Zavřelem (dle mého názoru) zbaběle předjeli a síly, které jsem jim ušetřil, použili proti mně. No - sice chápu, že cyklistika je i o taktice, ale stejně si myslím, že když někdo na to má, tak ať to ukáže během závodu a ne že se veze a pak v cíli dělá frajera. Kdybych neudával tempo, tak by nás dojel zezadu mohutně stahující Jirka Tutsch spolu s dalším cyklistou a kdo ví, jak by to ve spurtu dopadlo...   Na druhou stranu si ale říkám, že z vlastních chyb se člověk nejlépe učí a příště si dám mnohem většího majzla na vykutálené soupeře. A nakonec i to čtvrté místo je mnohem lepší, než jsem před závodem čekal.

    Moji mírně zkaženou náladu mi hned při vyhlašování výsledků v hospodě spravilo pár panáků a příjemné potlachání s přáteli u stolu a tak na mé první Brdy vzpomínám jen v dobrém. Byl to bezva závod a příští rok se všichni těšte!