Námětem k tomuto článku byl vlastně naprosto
nevinný a bezelstný dotaz kolegy z KPO, položený mi při předvánoční
oddílové večeři: "A co je to vlastně ta vytrvalost?"
Přiznám se, že mě dostal naprosto nepřipraveného. Chvíli jsem na něj
koukal, jako kdybych spadl z višně, poté jsem začal něco zmateně
blekotat a nakonec si uvědomil, že to není zdaleka tak banální a
jednoduchá otázka, jak na první pohled vypadá. Nabízím vám tedy
fiktivní rozhovor, který se mohl odehrát v mé hlavě a v němž se
pokouším onu záludnou otázku zodpovědět.
Tak co tedy znamená, když se řekne vytrvalost?
Mudrci naší tělovýchovné vědy praví: " Vytrvalost je pohybová
schopnost člověka k dlouhotrvající pohybové činnosti. Je to soubor
předpokladů provádět cvičení s určitou nižší než maximální
intenzitou co nejdéle, nebo po stanovenou dobu co nejvyšší možnou
intenzitou" (opsáno doslova). Kdybych tutéž definici měl učinit
já, zjednoduším ji na prostou "schopnost podávat po nutnou dobu
maximální možný výkon". Z předchozích definic selským rozumem
odvodíme dva závěry. Předně vytrvalost má každý - jen někdo horší,
někdo lepší. A za druhé - Na každý myslitelný sportovní výkon (ale i
nesportovní - kupříkladu pracovní nebo milostný ;-) je nutná
vytrvalost.
Počkej, jak na každý? Milostné necháme na jindy, ale na jakýkoliv
sportovní nebo pracovní? Myslíš tím atletickou stovku, nebo třeba
šachy nebo tvůj výkon v ambulanci?
No jasně! U atleta je zjevné, že ani ona stovka není zrovna
procházka jabloňovým sadem za květnového jitra. U šachisty spočívá
vytrvalost v udržení koncentrace po celou dobu partie, ale třeba i
ve schopnosti dlouhé hodiny setrvávat ve strnulé poloze za hracím
stolem, neusnout a nevypíchnout si oko o královnu. A k pracovnímu
výkonu - ono jenom opakovat za den zhruba padesátkrát "Dobrý
den, připomeňte mi vaše jméno" když pacient vchází do dveří a
"na kontrolu ve čtvrtek, kdyby vás to bolelo nebo se objevil
nějaký jiný problém tak přijďte dřív" když odchází, je také
vytrvalost svého druhu.
Tak to jsi mě dostal. Já jsem čekal nějaké hluboké úvahy o
fyziologii cukrů a tuků a ty my tu vyprávíš cosi o usnutí.
Samozřejmě, že schopnost pošetřit si cukry a jet na tuky nějaký vliv
na vytrvalostní výkon má. Ale tvrdit že hlavní, je asi taková
pravda, jako tvrdit, že na vítězství v 24hod LeMans má jediný vliv
spotřeba motoru a kapacita nádrže. Faktorů je mnohem víc. Že se
právě tenhle upřednostňuje jak mezi závodníky, tak především v
cyklistickém tisku, vychází z lidské touhy po jednoduchých řešení -
sním tenhle gel, vypiju tenhle ionťák, zbaštím tuhle tyčku a hned
jsem o třetinu vytrvalejší. Mimo to gely můžete prodávat (a dobře a
nich vydělat), zatím co najeté kilometry prodáte jen těžko.
Ale vždyť ty sám jsi právě na těch palivech všechno vysvětloval?
To máš pravdu. Zdůvodnění je komplexní (jako u všech výmluv ;-).
Především dělení výkonu podle laktátové křivky a s ní související
spotřeby energetických substrátů je obecně přijímané, známé a
zaužívané. Zadruhé je anaerobní práh význačný předěl i pro
fyziologické systémy, které s laktátem a tukem nemají mnoho
společného. A za třetí a asi za nejdůležitější - ani já nežiju v
bezčasové bublině. První články - a Diesel nebo benzín byl mezi
prvními - jsem psal před třemi lety. Od té doby jsem o tedy tři
lidské i cyklistické roky zestárl a k tomu objel i pár závodů. Co mi
před dvěma lety připadalo jako naprosto klíčové, připadá mi dnes tak
banální, že se skoro stydím o tom mluvit, natož psát. A zatímco před
dvěma lety jsem míval problémy s hlaďákem, dneska mě daleko víc
trápí odřený zadek (to hlavně teď na jaře), bolavý krk a zhoršující
se záchvaty alergie na místa, kudy musím jezdit často a které mi
přitom připadají nehezká, neútulná a protivná.
Takže tys nás vlastně celou tu dobu tahal za fusekli?!
Takhle se to nedá říct. Cyklistickou výkonnost si nepředstavuj jako
jednoduchý jednorozměrný a jednostupňový problém, omezený na
energetický metabolismus. Spíš si ho představ jako trojrozměrné
těleso, krychli. Když se na ní koukáš, nikdy nevidíš všech šest
stran. Pokud si jí překreslíš na papír, strana, která je k tobě
nejblíž vypadá největší a nejdůležitější, ostatní se jeví menší a
některé dokonce nevidíš vůbec. V určitém úhlu pohledu dokonce vidíš
jen stranu jedinou a ta se zdá reprezentovat celou krychli. Jenže
krychli dělá krychlí nejen všech šest stran, ale hlavně to, co je
mezi nimi, tedy její objem.
Když popisuješ na základě teoretických fyziologických dějů reálný
problém, provádíš zhruba totéž, jako když maluješ krychli na papír.
Je potom velmi snadné vyvolat dojem, že právě popisovaný děj „v
popředí“ je ten nejdůležitější, ostatní podružné a některé
dokonce jako by nebyly.
Hmm, tak to je trochu těžko stravitelná filosofie. Něco míň
odtažitého bys tam neměl?
Možná jo. Představ si vytrvalost, ale platí to vlastně pro
cyklistickou výkonnost, jako celek, jako horu. Když pod ní přijdeš,
vidíš většinou nástupní stěnu a někde nahoře vidíš nebo možná jen
tušíš vrchol. Nic víc. První převis v nástupu ti může připadat
nejtěžší a naprosto kruciální. Může to tak být. Jenže většinou to
tak nebývá a za prvním převisem a nástupní stěnou se odkrývají další
a další, těžší či lehčí.
Tím chceš říct, že jsi nám celou tu dobu popisoval jednu stranu
krychle a nástupní stěnu, zatím co za ní se skrývá celá hora?
Ono to tak možná s celou vytrvalostí opravdu je. Když začneš
jezdit na kole, hlavně jako dospělý - děti a pubertálci to šťastně
neřeší, získáš pocit, že jediný problém je uvézt sebou dostatek
jídla. Potom se dozvíš, že existuje i něco jako tukový metabolismus,
který ti dovolí vézt těch traťovek míň. A tak začneš zkoumat
laktátovou křivku a trénovat podle sporttesteru. To už máš pocit, že
držíš čerta za ocas a žes na to všechno přišel. Jenže houby. To je
jen ta nástupní stěna a první převis, to je ta čelní stěna krychle.
Ale pokud lezeš nástupní stěnu lezeš zároveň celou horu, ne. A
zrovna tak když namaluješ jednu stěnu krychle, vytvořil jsi zároveň
i část krychle celé?
Přesně tak. V době, kdy buduješ tukový metabolismus, bojuješ
s tepákem, hlaďákem a žízní, vlastně nevědomky pracuješ
na všech ostatních složkách vytrvalosti. Jenže pak tuhle stěnu
přelezeš. Dokážeš objet svižnou stovečku, aniž bys otevřel jedinou
traťovku a zbude ti jeden plný bidon a přitom nemáš pocit, že jazyk
nevyplázneš, ale vysypeš. A najednou zjistíš, že to, cos považoval
za celou horu, je jen krtinec na úpatí a ty máš před sebou ještě
desetkrát takový masiv. A začneš hledat, kudy vede cesta dál.
Když jsi nám tak pěkně vyložil svoje hlubokomyslná moudra, snad
by ses konečně mohl dostal k tomu „vo co de“, ne?
V čjom ďjelo, jak praví bratři z východu? Co jsou ty
ostatní stěny vytrvalostní krychle?
Další převis, na který narazí cyklista zdárně vybojovavší svůj
souboj s metabolismem tuků je vytrvalost svalových vláken,
které můžeme říkat i silová. Každý, kdo trochu jezdí na kole a
přitom malinko poslouchá, co mu tělo říká, ví, že dokud kmihá, dokud
síla, kterou se opírá do pedálu odpovídá rychlosti, jakou pedál
ustupuje, je všechno v pohodě. Pak ale přijde moment, kdy do
pedálů musí zarvat hrubou silou. Při takovém šlapání ale svaly velmi
rychle tuhnou a stačí několik takových hrubých nástupů (nebo to
mohou být i prudké „stojky“) a začnou ho olizovat křeče.
Tato vlastnost nesouvisí jen s aerobním či anaerobním režimem.
Celé se to může odehrávat i hluboko pod anaerobním prahem i když
zakyselení rezervu svalové vytrvalosti výrazně zkracuje. Hlavní
roli tady hraje velikost svalového napětí, podíl a délka trvání
takzvané izometrické práce (izometrická práce = taková při které
sval pracuje silou, aniž by se zkracoval).
Dalo by se říct, že čím vyšší kadence, tím menší podíl izometrické
práce – to by ale bylo hrubé zjednodušení. Když cyklista šlape
do čtverce, dostanou svaly slušnou izometrickou ránu v každém
rohu onoho pomyslného čtverce - čím větší kadence, tím jí dostanou
častěji. Když naopak šlapat umí, může klouzat hladce a bez izometrie
i při kadenci 50/min.
Takže ty tvrdíš, že když budu teoreticky dokonale šlapat, je
nejlíp jet králíka Šumavy celého kadencí sto dvacet? To asi bude
blbost, ne?
Přesně tak. Proti působí omezení jiné, a to nervosvalové
vytrvalosti. Zatím co svalovou vytrvalost si můžete představit na
zážehovém motoru jako odolnost válce a pístu, nervosvalová
vytrvalost je vlastností zapalovací svíčky. Až jednou dopíšu článek
o nervovém řízení, dozvíte se v něm, že na svalu je takzvaný
cholinergní receptor. To znamená, že děj popsatelný jako
vypnout-zapnout se realizuje pumpováním molekul acetylcholinu přes
buněčnou membránu tam a zpět, dovnitř a ven. Takové pumpování
vyžaduje svůj čas a energetické krytí. Protože na každé šlápnutí,
při každém svalovém stahu dojde na každém svalovém vláknu k mnoha
takovým přesunům, je jasné že čím vyšší kadence, tím více
nervosvalová ploténka spotřebuje energie, tím kratší dobu má nejen
na přečerpávání, ale i na odstranění „poruch“
A kolik je tedy ideální kadence?
Na to se nedá odpovědět naprosto jednoznačně. Záleží na tom, o jak
dlouhou trať se jedná. Na ultra maratónské tratě je to údajně mezi
80 – 90 otáčkami za minutu, běžný silniční závod se jezdí mezi
85 – 110 otáčkami – záleží na profilu, na balíku ale i
třeba na větru, časovky od 95 do 120 a stíhačka na dráze až 150.
Obecně platí čím kratší trať, tím vyšší kadence. Hodně ale záleží na
vlastnostech konkrétního závodníka. Silové typy mají větší silovou
vytrvalost a preferují kadence nižší, u kadenčních typů je to
naopak. Rozdíl může být na průměru až 15 otáček na stejném závodě.
Předpokládám, že za tímhle převisem ještě vrchol není. Co nás
čeká dál?
Doteď jsme si povídali o tréninku a závodě v téměř laboratorních
podmínkách. Trápili nás parametry fyziologické, jako metabolismus a
fyzikální - síla, kadence, čas. Jenže o tomhle cyklistika není.
Přestaň mlžit a vyžvejkni se. Co tím myslíš?
Tím myslím, že cyklistika, ať už silnice, bajky nebo třeba dráha
není o jednom tréninku a jednom závodě, ale desítkách a stovkách
tréninku a stovkách a tisících závodů. Nejde odjet jeden
stodvacetikilometrový trénink, týden se z toho léčit a čekat
brutální výkonnostní růst.
Velkou roli tady hraje něco, čemu bychom mohli říkat tělesná
robustnost, obecná fyzická vytrvalost nebo třeba "odolnost
proti poškození".
Jak jsi proboha živého přišel na tohle?
Odpozorováním. Za tu dobu, co trénuju a závodím, jsem si všiml
zajímavého jevu. Že totiž největší ztráty a odpad jsou v prvních
dvou letech, bez ohledu na druh sportu. Někomu odejdou kritické
klouby a úpony, někomu záda, někdo jde z virózy do virózy, jiný se v
záchvatu úvodního nadšení strhne jako budík, další nevydrží s
morálem. Pokud "přežiješ" první dva roky, je tvoje šance
zlepšovat se a uspět už mnohem větší. A nejzajímavější na tom je, že
to vůbec nesouvisí ani s úspěšností, ani s mírou zdánlivého talentu.
Selekce jde spravedlivě hlava nehlava, od zoufalců po hvězdy.
Začínám tušit, kam míříš. Můžeš to ilustrovat na nějakém
příkladě?
Jasně. Představ si mladého úspěšného muže. Do osmnácti dejme tomu
kopal fotbal a docela mu to šlo. Když přišel na vejšku, nechal toho,
ale občas si šel zaběhat, v létě jezdil na vodu, na koleji si s
klukama čutnul nebo zahrál florbal. Po škole nastoupil u západního
kapitalisty a dva roky jezdil jen na židli po kanclu. Když přešlo
iniciální nadšení ze závratné kariéry, koupil si kolo. A protože je
ambiciózní a od mládí sportovec, vetne se do toho s vervou sobě
vlastní. Někde si přečte, že "Košík" najezdí za rok 25 Mm,
rozpočítá to na týdny a začne - když to voblezu taky, natrhnu mu
p..pííísk..el.
Jenže nenatrhne. V tom nejlepším (pro něj) případě mu dojde morál, v
těch horších kolena, záda nebo třeba krk. Zapomněl, že "Košík"
jezdí od kadetů nebo ještě déle, že jako téměř dítě začínal na
třetinových dávkách a že mu to trvalo pěkných pár let, než se dostal
tam, kde je.
Náš fiktivní nadějný mladý muž tedy cyklisticky zhynul nikoliv na
nedostatek talentu nebo píle, ale jednoduše a prostě na nedostatek
cyklistické robustnosti na jedné a přebytek pýchy a nepřiměřeného
sebevědomí na straně druhé.
Zkrátka vlastní zadek nepřeskočíš…
Přesně tak. Ono je kolo sice vcelku přátelský, ale přece jen
nepřirozený pohyb. Nějakou dobu trvá, než si tělo vypracuje
mechanismy, jak se s novou zátěží vypořádat. Vytrénovat se musí
nejen srdce, plíce a svaly, ale i regenerační schopnosti úponů. Když
jsem poslední dva roky trávil život v kanceláři, bytě a autě, bude
moje slizniční imunita koukat na první švih, při kterém zmoknu, jako
péro z gauče.
To všechno je vytrvalost?
Můžeš tomu říkat vytrvalost na druhou, jestli chceš. V "Jámě a
kyvadle" jsme si říkali o superkompenzaci - o tom, že ke
zlepšení vytrvalostního výkonu může dojít jen tehdy, pokud dokážu
nadkritickou zátěž opakovat a stupňovat. Opakovat a stupňovat
trénink dokážu jen tehdy, pokud se z toho předchozího dokážu do
druhého dne vzpamatovat. Sebelepší série tréninků je mi houbelec
platná, když po ní ochrnu nebo lehnu na zápal plic.
V předchozích odpovědích zazněly i slova morál a motivace. Jak do
tvojí teorie vytrvalosti zapadá hlava?
Psychikou to začíná, prochází celou sezónou a na začátku další
otáčky cyklistické spirály jí potkáš zase. Pro vytrvalost platí
nejmíň dvakrát.
Počkej, co sis to zas na mě vymyslel? Jaká spirála?
Ve sportu se podobně jako v mnoha dalších životních rolích pohybuješ
ve spirále. Začínáš základním objemem, přidáváš intenzity, závodíš,
odpočíváš a zase znovu dokola a dokola. Když to děláš dobře, jsi po
dokončení obrátky o patro výš. Když špatně, o patro níž… Z
toho je mimochodem patrné, že protože bys chtěl být na konci každé
otáčky o kus výš, musíš také v každé obrátce něco přidat. Pokud už
nemáš co, začíná sestup.
Zase ta tvoje filozofie… Vrátíme se k psychice.
Dobře. Psychice, motivaci nebo chceš-li "morálu" patří
podle mého názoru celá vrcholová pyramida naší hory. Na začátku je
cyklistika brnkačka - stačí vyrazit na kolo čtyřikrát za týden, na
kolik je čas a když je zrovna čas, jet kam tě kolo ponese a jakž
takž dodržovat pár základních přikázání ("Nepřelezeš
anaerobního prahu nadarmo"). Přitom výkonnost roste před očima,
na každých závodech utrhneš o místečko či dvě víc.
Ale potom překonáš úskalí nejzákladnější základní vytrvalosti a
znatelně přituhne. Aby ses i dál zlepšoval, musíš začít plánovat a
dělat věci které ti zrovna nevoní. Protože ty které ti voní, jsi už
dělal tolikrát, že vůbec nezabírají. A tak musíš večer na válce, i
když se ti vůbec nechce a radši bys šel na pivo, do kina a nebo
spát. Musíš začít jezdit i intervaly, i když ti to připadá pitomé,
zbytečné, bolí to a ta kadence ti vůbec nesedí. Musíš jet do kopců,
i když bys nejradši jel rovinu, vyrazit do větru, i když nesnášíš,
když ti fouká do pusy. I to je součást vytrvalosti.
A pro kolo je ještě nezbytná další forma psychické vytrvalosti -
odolnost vůči nepohodlí a trápení. Cyklista by měl být odolný proti
bolesti svalů, vedru, zimě, větru, dešti, vodě v botách, nežidům a
vlkům na zadku, silničnímu lišeji čerstvému i staršímu, a tak dále a
tak dále. Vypadá to banálně, ale civilizace a doba to po nás obvykle
nežádá a tak to určitě není samozřejmost.
Opravdu trváš na tom, že i tohle zapadá do tvé původní definice
vytrvalosti jako schopnosti podávat maximální výkon po nutnou dobu?
Proč ne? Vždyť za to můžeme dosadit třeba "jet intervaly,
ačkoliv bych nejradši slezl, vyšlapal špice z kol a zbytek zahodil
do rybníka" nebo "dojet závod, i když jsem na třetím
kilometru ztratil na přejezdu bidon"…
Dokážeš ze všeho, co jsi tady doteď řekl udělat nějaká smysluplná
doporučení, nebo ses tak intelektuálně vyčerpal, že si půjdeš
lehnout?
Ono to bylo nesmysluplné? Ať je tedy po tvém:
Základní cíl vytrvalostního tréninku (nemusí to být jen kolo, může
to být třeba běh nebo plavání) je, aby se trénovaný pohyb stal
automatickým, efektivním a bezděčným, tak jako je pro "civila"
chůze nebo šťourání se v nose. Pohyby nevrozené, a k těm patří i
jízda na kole, se proto musí donekonečna pořád trénovat a udržovat.
Pan Vršecký, trenér dráhařů Dukly Praha prý kdesi kdysi prohlásil,
že čeští cyklisté stojí za h..píísk..no od té doby, co si
koupili auta. Mě se tenhle názor dlouho příčil, připadal mě tvrdý,
zbytečně extenzivní a skoro nesmyslný. Jenže čím dál víc zjišťuju,
že je v něm hluboká pravda (ačkoliv se tím sám nedokážu řídit).
Určitě jste si všimli, že profesionálům i dobrým amatérům kolo jako
kdyby vyrůstalo ze zadku, zatím co u nás začátečníků a
skorozačátečníků jízda občas připomíná zápas ve volném stylu (o to,
kdo bude nahoře). Kdybych to měl říct odborně a téměř vědecky - je
jasné, že spotřeba energie veškerého druhu je u cyklisti sedícího na
kole uvolněně a šlapajícího lehce a technicky je daleko nižší než u
takového, který je v sedle tvrdý jako z buku vyřezaný svatý a šlape
do pedálů jak kostelník do varhan.
No, nevím jestli šlapání do varhan je vědecký termín… Ale
pořád čekám na ten závěr.
Vytrvalost se dá získat jen vytrvalým tréninkem. Nedá se získat za
týden, měsíc nebo za rok, ale spíš za roky. Všem tělesným systémům
totiž trvá roky, než vám opravdu uvěří, že to myslíte s kolem vážně
a než se přizpůsobí.