Ačkoliv se obecně hovoří o „chřipkách“ většina běžných viróz naštěstí s chřipkovým virem nemá nic společného. Je za nimi poměrně početná a různorodá banda, nazývaná souhrnně respirační viry. Jejich společnou vlastností je napadání sliznic dýchacích cest. Pokud k tomu mají příležitost, pronikají tudy do celého organismu.

Společné mají také to, že i když se vyskytují typicky v souvislosti s určitým počasím či ročním obdobím, nelze u nich mluvit v pravém slova smyslu o epidemii. Poletují totiž mezi námi tak často a tak hustě, že se vlastně stále brodíme v jakémsi kapénkovirovém moři. A tak jako štěstí chodí dokola, až občas sedne na vola, i tito drobní škůdcové občas najdou pohostinného hostitele.

Jak takový pohostinný hostitel pro respiračního vira vypadá? Musí splňovat dvě podmínky. První z nich je -

Narušení ochranné bariéry dýchacích cest
Veškeré naše dýchací cesty – tedy všechny ty roury, počínající nosními dírkami a končící vstupem do vlastních plicních sklípků – jsou vydlážděny specializovaným společenstvím buněk, tvořícím dohromady sliznici. Jak už sám název napovídá, jednou z význačných schopností této sliznice je tvořit hlen, tedy sliz.

Ač to mnohé možná překvapí, prvotním účelem tohoto hlenu není umožnit pubertálcům znečišťovat chodníky. Slouží jako mucholapka, zabírající do sebe veškeré nečistoty a sajrajty, které jsme právě vdechli. A aby mělo tělo jistotu, že v hlenu opravdu zůstane, co se v něm zachytilo, vylučují do něj specializované buňky celou řadu protilátek. Ty fungují buď jako pouta, znehybňující vetřelce, nebo jako biologické pancéřovky, prorážející vetřelcův obal a destruující jeho „vnitřnosti“.

Znehybnělé nebo zničené invazory spolu s prachovými částicemi i vlastními mrtvými buňkami potom posunují řasinky směrem k východu z dýchacích cest, kde je vykašleme, vysmrkáme, nebo jednoduše polkneme. I ono polknutí je za normálních okolností bezpečné, vysoce kyselé prostředí v žaludku zbývající vetřelce bezpečně zahubí a vzniklý „biologický šrot“ je beze zbytku zrecyklován. Typický výkřik starostlivých maminek „Fuj, prasátko, nepolykej to, vyplivni to do kapesníku“ je záležitostí spíše estetickou než funkční. Nakonec – v noci to stejně všechno spolykáme (estétům se omlouvám, takový je život ☺ )

Samotné řasinky si představte jako obilný lán ze samých droboučkých prstíčků. Stejně jako lán ve větru se řasinky stále vlní a postrkují všechno, co na nich ulpí směrem k východu.

Co může tuto hluboce propracovanou ochranu narušit? Především je to chladný vzduch. Překvapivě to ale není mrazivý suchý ledový vzduch, charakteristický pro zimu na horách. Pro naše dýchací cesty je nejhorším zhoubcem vzduch s teplotou okolo bodu mrazu. Právě pro tyto teploty je příznačné vysoké nasycení vodními parami. Zatímco nad zhruba plus pět až sedm stupňů se vodní páry ve vzduchu čistě rozpustí, pod mínus pět stupňů „vymrznou“ a změní se v jinovatku, ve zmíněném kritickém rozmezí se páry srazí do droboučkých kapiček a vytvoří mlhu nebo chcete-li kondenzát.

Vliv suchého mrazivého vzduchu dokážou naše dýchací cesty eliminovat – průchodem skrze labyrint průdušek a průdušinek je vzduch postupně oteplen a zvlhčen. Díky tomu mnoho neškodí. Vdechování o něco teplejší vodní mlhy paradoxně ochladí dýchací cesty daleko více, protože při ohřívání v průběhu dýchacích cest se kapénky přemění v „pravé“ páry a přitom odeberou z povrchu dýchacích cest teplo ve formě tzv. skupenského tepla varu. Kdo si ze střední školy nepamatuje, co to znamená, tomu připomenu, že na stejném principu funguje mokrej filc na polní láhvi alébrž čutoře alébrž feldflašce.

Prochlazení má paralyzující vliv na řasinky. Doslova ochrnou a přestanou povrch dýchacích cest čistit. Stejným způsobem je ochromena i činnost buněk produkujících protilátky do hlenu dýchacích cest. Díky tomu se z pohledu virů hlen změní z minového pole na výživnou polévku, ve které mohou vesele a beztrestně rejdit.

Kapénky vodního kondenzátu škodí ještě i jinak. Každá taková mikroskopická kapička dokáže do našich dýchacích cest přinést nejen už zmíněné viry a bakterie, ale i množství různých chemických škodlivin, které ještě dále zhoršují situaci místního obranného systému. Myslím že všichni jste už poznali, že všechno, co zde zatím bylo sepsáno, dokonale popisuje situaci typického českého podzimu a většiny zim v nížinách.

Modelem druhé, ale podobně nepříznivé situace, je zmínka o dráze. Přetlaková hala v Motole je vytápěna a nafukována vzduchem, hnaným ventilátory přes systém výměníků a filtrů. Díky tomu je vzduch jednak přesušený, jednak ve filtrech a výměnících posbírá všechen prach, který se tam kdy usadil. Vzniká průvan, násobený kroužením cyklistů napodobujících bezděčně činnost lžičky v čaji. Co vzduch nestačil posbírat ve vzduchotechnice, sebere z podlahy v celé hale.

Parní kondenzát ochromil obranný systém chladem, suchý vzduch s prachem namísto toho řasinky uvězní v betonu z vyschlého hlenu a přimíšeného prachu. Virům tento beton překvapivě vůbec nevadí. A ještě k tomu prachová zrnka poslouží pro škůdce jako taxík stejně dobře jako vodní kapičky.

Ačkoliv vám myslím nikomu nemusím příliš zdůrazňovat škodlivost kouření, pár zajímavostí by se i tady našlo. Buňky sliznice dýchacích cest jsou totiž až překvapivě citlivé na všechny chemické škodliviny. Proto pokud jsou dýchací cesty takovým jedům častěji vystavované, odumírají tak rychle, že se je tělo pružně rozhodne nahradit jiným odolnějším typem slizničních buněk. Vymění je z velké části za buňky podobné například sliznici jícnu. Takové jsou sice mechanicky i chemicky daleko odolnější, chybí jim ale řasinky (právě ty jsou na jedy nejcitlivější) a proto nedokážou posunovat hlen k východu z dýchacích cest. K tomu i krátká masivnější expozice tabákovému kouři dokáže řasinky na významnou dobu ochromit.

Ještě bych se chtěl zmínit o jednom riziku. Namodelovat jsem ho v mém deníčku nemohl, je totiž typicky letní. Stejně smrtící jako zimní inverze je v létě přechod z teplého a přiměřeně vlhkého vzduchu venku do klimatizovaného prostoru. Úplně přesně to v tomto případě vysvětlit neumím, ale s největší pravděpodobností tu na obranný systém osudově zapůsobí zejména teplotní a vlhkostní náraz. Klimatizace musí vzduch totiž nejen ochladit, ale i výrazně vysušit, jinak by v takové místnosti kapalo ze stropu jako v krápníkové jeskyni.

Dejte si proto pozor nejen na klimatizaci vašich luxusních limuzín, ale také na překlimatizované sály multikin. Sám v létě sice při takovém výletu „za kulturou“ vypadám jako cvok, protože si ve čtyřicetistupňovém vedru do kina oblékám dlouhé kalhoty, tlusté ponožky a silnou mikinu, ale poté, co jsem jedno přestavení proseděl v tureckém sedu, abych si alespoň trochu zahřál promrzlá bosá chodidla, to považuji za zcela opodstatněné opatření.

To všechno by ale ke vzniku virózy ještě nestačilo. Jen těžko může být invaze virů natolik masivní, aby se jí podařilo povrchové buňky sliznice dýchacích cest napadnout v rozsahu větším než malém. K tomu musí přistoupit druhá podmínka -

Prolomení celkové obrany organismu
Na začátku si pomůžeme příměrem z vojenské taktiky. I ve vojenství je výjimečná situace, kdy je útočníků taková převaha, aby mohli překonat obrannou linii naráz v celé šířce. Daleko efektivnější je soustředit síly do vybraného bodu obrany a dosáhnout lokální převahy. Později je možno průlomem pronikat do týlu obránců a zároveň ho rozšiřovat.

Virus se v rámci tohoto příměru chová jako ženista-záškodník v boji proti linii pevnůstek, představovaných jednotlivými buňkami sliznice dýchacích cest. Vláme se do pevnůstky a jakmile se v ní jednou usadí, donutí ji aby začala sama vyrábět jeho kopie (tak to kecáš, tohle žádný voják záškodník neumí! ☺ ). Tím dosáhne místní převahy, která mu dovolí pronikat do hloubky obrany (tedy dál do těla) i rozšiřovat průlom (jeho klon napadají další buňky sliznice v okolí).

Proti této taktice se samozřejmě naše tělo za normálních okolností dokáže velmi účinně bránit. Kdyby tomu tak nebylo, těžko bychom přežili byť jen první minuty života - takové útoky zvládá tělo za den nespočetněkrát. Metody obrany jsou v zásadě dvě.

První je podobná metodě popsané už u lokální obrany sliznice. Dala by se v krátkosti shrnout do hesla „pochytat a svázat“. I hlouběji ve tkáních se pohybují buňky, schopné vytvářet protilátky podobné těm na sliznicích. V případě celkové obrany se jedná o některé typy bílých krvinek. Protože z tkání už nelze svázané a zneškodněné agresory jednoduše vykašlat, přichází jiný typ bílých krvinek a agresory sežerou a stráví.

Druhá metoda je z lidského pohledu překvapivě drsná, ale velmi účinná. Vychází z toho, že napadená buňka zároveň se začátkem klonování virů změní i své povrchové znaky –vyvěsí „jinou vlajku“. Specializovaný oddíl bílých krvinek tyto buňky vyhledává a pomocí protilátek je obrazně řečeno odstřelí i s vetřelci. Stejným způsobem tělo bojuje s mutovanými buňkami, které by se jinak staly základem rakovinného bujení, ale bohužel i s buňkami transplantovaných orgánů. I ty se vyznačují jinou vlajkou. Nejzvláštnější je stav po transplantaci kostní dřeně, při které dojde vlastně k přenosu cizích bílých krvinek. Ty pak za cizí a neznámé považují vlastně všechny ostatní buňky příjemcova těla a proto se pokouší bojovat „proti všem“.

A aby byl vojenský příměr dokonalý, i mezi bílými krvinkami existuje populace „poddůstojníků“. Tato skupina dokáže z různých chemických signálů (tvořených velmi často různými zbytky protilátek, ale i virů a rozpadlých buněk) celou situaci analyzovat a jinými chemickými signály (vzpomeňte si na tkáňové působky v kapitole o hormonech) obranu řídit.

Jako obvykle si tady „netřepím hubu“ jen z čistého exhibicionismu (opravdu ?!? ☺ ). Příčinou valné většiny virových infekcí není neznámý nebo pozměněný virus. I s takovým si dokáže nenarušená obrana našeho těla velmi snadno poradit. Většinou je za virózou „pouhé“ narušení koordinace zasahujících jednotek nebo snížená funkčnost některé z nich. Stačí, že „minéři“ odstřelí naráz více buněk, než je k dispozici „svazující“ protilátky. Pokud je v tu chvíli odstřelená buňka již napěchovaná životaschopnými zralými viry, nadělá taková akce víc škody než užitku. Místo, aby byli nájezdníci likvidováni, se ještě rychleji uvolňují do oběhu.

Nejčastějším narušitelem této koordinace je – stres. Ačkoliv stresových faktorů může být mnoho – fyzická námaha, nepříjemný psychický prožitek, prochladnutí, bolest – tělo se podle prastarých historických zkušeností připravuje především na setkání s možností okamžité fyzické likvidace a proto nasadí do akce všechny rezervy.

Pro nás je nejdůležitější fázování propadu v obranyschopnosti. V průběhu samotné stresové situace je obranyschopnost vybičovaná na maximum. Kritický okamžik nastává většinou těsně po jejím skončení. Bílé krvinky patří mezi buňky schopné velkých činů za cenu velkých vlastních obětí. Jakmile jsou jednou uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti, jejich rezervy se velmi rychle vyčerpají bez ohledu na to, zda jsou zasazeny do boje či nikoliv. A co je nejzávažnější – po vyčerpání těchto zásob bílá krvinka odumírá. Pokud vám to připadá marnotratné, rád bych vám připomněl třeba současný Afghánistán nebo nedávná válečná území bývalé Jugoslávie. Jednou „rozvzteklené“ bílé krvinky jsou pro tělo stejně nebezpečné, jako pro tyto státy stovky nudících se mladých mužů s nabitým samopalem.

Hodně také záleží na psychickém ladění prožité stresové situace. Všichni jste už asi zjistili, že když promoknete při závodě, odstonáte to málokdy, prochladnout při tréninku je už daleko nebezpečnější. A pokud promrznete poté, co jste se někde „smotali“ a čekáte na odvoz, viróza je skoro jistá. I tady je jedna válečná paralela: už v době napoleonských válek se vědělo, že vojáci poražené strany se hojí ze stejných poranění dvakrát pomaleji a umírají dvakrát častěji, než vojáci strany vítězné. A to prosím při stejné (v té době stejně špatné) lékařské péči! Rozdíl byl jediný – deprese z porážky.

Nepřítel v zádech
Zatímco viry poletují všude okolo nás, druhého zákeřnějšího protivníka si doslova hřejeme na vlastních prsou. Všechny bakterie, působící běžné infekce, jako jsou záněty dýchacích cest, ale třeba i kožní abscesy, bydlí spokojeně s námi, na nás a v nás.

„Čistota“ je dobře míněná iluze – i po tom nejdokonalejším omytí včetně dezinfekce je například povrch kůže chirurgových rukou po pouhých dvaceti minutách opět osídlen původním bakteriálním osazenstvem. Tato dezinfekce vlastně slouží jen pro bezpečné nasazení operačních rukavic.

Všechny povrchy vnější (kůže) i vnitřní (sliznice střeva i dýchacích cest) mají své stabilní charakteristické osídlení směsí bakteriálních kmenů. Ačkoliv se to zdá poněkud děsivé, skutečnost je trochu jiná. Tyto kmeny žijí s našim tělem za normálních okolností ve stavu míru, nebo alespoň příměří. Pokud se sem tam pokusí bdělost naší obranyschopnosti otestovat, jsou hravě poraženy a zatlačeny do patřičných mezí, protože je naše imunita dobře zná. Dokonce se dá říct, že jsou to nájezdy příznivé. Pomáhají na jedné straně udržovat bdělost obranného systému, na straně druhé všechny imunitní složky zaměstnávají natolik, aby se nepustily do boje s mateřským organismem.

Posledním, nikoliv však nejméně důležitým, příspěvkem našich „domácích“ bakteriálních kmenů k naší imunitě je v zaplňování prostoru, který by jinak obsadily kmeny „cizí“, našemu tělu neznámé a potenciálně škodlivější. Celý tento stav má vlastně také svojí vojensko-historickou alegorii. I Římská říše pochopila, že vyhlazování pohraničních kmenů je nesmírně nákladná a přitom prakticky nedokončitelná idea. Daleko snazší je s kmeny na hranici uzavřít příměří, případně je zkorumpovat. Na jejich kontrolu je třeba daleko menších posádek a přitom budou tyto kmeny při obraně svého území účinně chránit před nájezdníky zvenčí i území říše.

Malér ovšem nastane ve chvíli, kdy nějaký nájezdník, v našem případě respirační virus, obranou pronikne. Vzniklé boje obranu vyčerpají a spálená země je otevřenou branou do „vnitrozemí“ těla. I dosud mírumilovné vlastní pohraniční kmeny se vydají vyzkoušet, jestli by se náhodou nemohly na šarvátce přiživit a svoje území rozšířit.

Příkladem z medicíny je i do běžného povědomí pronikající informace o takzvaných „overcaried children“ – přespříliš opečovávaných dětech. Zjistilo se totiž, že děti z rodin posedlých čistotou vůbec nejsou méně nemocné – naopak. Různé banální infekce jsou u nich daleko častější a navíc se u nich vyskytují i početnější a závažnější alergie, než u dětí z rodin s přístupem méně fanatickým. Předpokládaným důvodem je imunita, „neproškolená“ pro reálný útok bakterií a přitom z nudy a nečinnosti terorizující „vlastní obyvatelstvo“, spolu s vybitím nárazníkové zóny, která se tím stala pohostinnou pro „divoké cizí“ kmeny bakterií.

Předehra
Přiznávám naprosto bez mučení, že v tomto případě nevím, co bylo dříve, zda vejce, nebo slepice. V deníčku jste se dočetli o mojí podrážděnosti, špatném spánku nebo nezvyklých vegetativních příznacích v podobě netypického pocení a zrudnutí ve tváři při tréninku. Dodnes jsem se nerozhodl, jestli to mohu považovat za určité varování, na které bych měl zareagovat třeba vysazením tréninku, nebo za první vzdálené hřmění začínající a v té chvíli již neodvratitelné choroby.

Doporučit vám mohu jediné. Pokud to se sportem myslíte vážně, pište si tréninkový deník. Kromě jistě důležitých informací o zátěži si do něj poznamenejte i zdánlivé pitomosti – kvalitu spánku, pocity z tréninku i pracovního dne. Velmi důležitá je i ranní tepová frekvence (podrobně o ranní tepové frekvenci a dalších kontrolních mechanismech hned v příštím článku - "Bezhlavý jezdec aneb o nervové regulaci").

Dějství první – virová infekce
Příznaky virových infekci jsou většinou z počátku nenápadné a nespecifické. Původní mlhavý pocit nenálady a „zpruzenosti“ postupně vykrystalizuje v bolest hlavy. K tomu se v případě respiračního infektu přidá (alespoň u mě) charakteristické štípání a pálení v nose a nosohltanu. Obojí má společného jmenovatele – rozhořel se boj na sliznicích. Následkem obranných manévrů dojde k otoku nejen v dýchacích cestách, ale i čelních a čelistních dutinách. Aha, o těch jsem ještě nemluvil. Čelní a čelistní dutiny jsou „vzduchové komory“ v horní čelisti za lícními kostmi a v čelní kosti zhruba za obočím. Jejich úkolem je zřejmě odlehčit stavbu lebky natolik, aby nám alespoň za střízliva nepadala příliš často na stůl ☺ . Aby se nám hlava při změně tlaku nenafukovala a zase nesplaskávala, jsou propojeny s nosní dutinou úzkými kanálky. Proto mají také s nosem společnou nejen sliznici, ale i choroby. Pokud sliznice kanálku oteče natolik, že ho neprodyšně uzavře, může dojít k naplnění dutiny hnisem. Punkce a drenáž takové dutiny je dětem vysvětlována jako spravedlivý trest za posmrkování. Objektivně musím přiznat, že na tom něco bude ☺ .

Viry proniknuvší první linií obrany se pokoušejí vydat hlouběji do organismu. Postupují přitom míznicemi a napadají mízní neboli lymfatické uzliny. Ty si můžeme přirovnat ke hradům se stálou posádkou z bílých krvinek, chránícím strategické body na lymfatických cestách. Za normálních okolností těmito cestami odchází zpět k srdci veškerá přebytečná tekutina z tkání. V případě „bojů“ se z příslušné oblasti proud zastaví a dojde k otoku. V našem případě otoku obličeje, který má s krkem a nosem společné odpady.

„Bolest kůže“, neřkuli svalů, je už příznakem průšvihu závažnějšího. Nájezdníci prorazili všechny linie obrany a začínají drancovat a množit se v celém těle. Dobře živené a zásobené svaly se k tomu hodí nejlépe.

Rýma je v případě prvotní virové infekce vodová a řídká a nepříliš bohatá. Díky silnému podráždění sliznic viry máte většinou pocit štiplavosti a typické jsou i salvy kýchání. Zahuštění a zvětšení množství sekretu spolu se sníženou dráždivostí je většinou známkou příznivou – tělo už jen dočišťuje bojiště.

Kašel je u virových infektů typicky suchý a dráždivý, bez vykašlávání. Velmi častý je také posun zezhora dolů. Nejprve vás bolí v krku v oblasti hrtanu a postupně se pálení a dráždění posouvá dolů do hrudníku, tak jak se přesouvá „fronta“. Šíření virů do dýchacích cest tu napomáhá kromě proudu vdechovaného vzduchu i gravitace. Stejně jako u rýmy se většinou při doznívání onemocnění objeví lehká produkce hlenu, znamenající finální úklid po konečném vítězství.

Dějství druhé – bakteriální superinfekce
Předpona super v tomto případě neznačí, jak jsme běžně zvyklí, nic pozitivního. Původně totiž znamená jednoduše horní nebo svrchní. V případě superinfekce se jedná o infekci následnou, tedy nasedající přes infekci prvotní. Prvotní infekci vyvolaly viry, v druhé linii postupují naše zdomácnělé bakterie.

Prvním příznakem superinfekce je pocit opětovného zhoršení nemoci po jednom nebo několika dnech relativní úlevy. Mohou se vrátit teploty, někdy se dokonce objeví poprvé.

Velmi charakteristická je změna podoby kašle a rýmy. Ze suchého dráždivého kašle se stane kašel produktivní, s vykašláváním, řídká a štiplavá rýma se změní na hustou hnisavou a velmi hojnou.

Změny jsou způsobeny „obratem na bojišti“. S viry bojuje naše tělo převážně pomocí protilátek, teprve zneškodněné viry se pokouší bílé krvinky „sežrat“. Tento boj bychom mohli s trochou nadsázky mohli připodobnit k přestřelce na dálku. Boj s bakteriemi pak připomíná daleko více souboj tělo na tělo, muže proti muži. Hnis je přitom tvořen proudem „padlých“ bílých krvinek.

Blahoslavená horečka
Nejprve musím předeslat, že horečka je příznak, nikoliv choroba sama. To znamená, že pokud nějakým způsobem potlačíte horečku, chorobu jste nevyléčili, jen jste potlačili jeden z jejích projevů.

Věda lékařská definuje dva stupně zvýšení tělesné teploty. První stupeň je definován v rozsahu od 37° C do 37,9° C povrchové tělesné teploty a nazývá se správně teplotou zvýšenou, v lékařské terminologii subfebrilie. Od 38° C se mluví o horečce neboli febrilii. Pokud byste měli speciální touhu měřit si vnitřní teplotu v konečníku, musíte tato rozmezí posunout o půl stupně výš.

Jak horečka vzniká? Podle dosud známých informací je za nastavení a udržování tělesné teploty zodpovědný „termostat“, uložený v jedné z vývojově starých částí mozku. Tento „termostat“ přebírá jednak informace z ostatních mozkových center, ale dokáže i samostatně analyzovat protékající krev a vyhledávat v ní takzvané pyrogeny – látky vyvolávající horečku. Třetím vstupem je samozřejmě teplota protékající krve.

Pro pochopení příčin horečky při virovém onemocnění jsou důležité zejména pyrogeny. Co si pod nimi můžete představit? Zjednodušeně je to odpad vzniklý při zánětlivé reakci – tedy „šrot“ z „bojiště“. V tomto odpadu můžete nalézt nejrůznější zbytky – ze zničených virů i bílých krvinek stejně jako z použitých „zbraní“ – protilátek.

Pro náš „termostat“ je veškerý tento přitékající odpad rovný příkazu „zatopit“. Kotelny má k dispozici hned dvě. Standardní výtopnou našeho těla jsou játra. Uvádí se, že odpadní teplo z jejich běžného provozu zajišťuje asi třetinu naší denní produkce tepelné energie. Pokud je třeba výrobu tepla zvýšit, ať už z důvodů chladu a nebo kvůli horečce, játra jednoduše začnou pálit tuk „naprázdno“. Mimochodem, některé ze „zázračných“ pilulek na hubnutí dokážou přenastavit termostat na vyšší teplotu a tím zvýšit spotřebu tuků.

Pokud základní kotelna nestačí, přijde na řadu druhý tepelný zdroj – svaly. Určité množství tepla v nich lze vyrobit prostou izometrickou kontrakcí – zvýšením svalového napětí. Proto máme svaly „ztuhlé zimou“. Více už lze přitopit jen pohybem. Termostat po nás samozřejmě nemůže chtít, abychom při horečce skákali v posteli jako "vopice na gumičce". Nechá proto pohybová centra zapínat a vypínat náhodně a nekoordinovaně vlákna velkých kosterních svalů. A už tu máme, podle situace, zimnici nebo „klepání kosy“.

Proč to všechno organismus dělá? V tom nemá popravdě řečeno věda lékařská stále tak úplně jasno. Zlidovělá představa o tom, jak se „bacily“ uvaří, tiše zamlčuje skutečnost, že teplo škodí stejně nájezdníkům, jako obráncům. Daleko reálnější je teorie jiná, mluvící o zrychlení generační doby, tedy vnitřních hodin likvidovaných buněk (může jít nejen o bakterie, ale třeba i o buňky nádorové). Každá živá buňka má totiž období, kdy je relativně v klidu a vykonává svoje základní funkce a období dělení - rozmnožování. Zatímco v období klidu je stěna takové buňky relativně odolná, v době dělení se musí podstatně ztenčit a stává se proto mnohem více zranitelnou. Důležité je, že zrychlení cyklu dělení-klid je možné jen na úkor doby klidu, dělení urychlit nelze. Tím se pro obránce procentuálně významně prodlouží čas, po který mohou invazory zastihnout obrazně řečeno „s trenkami u kolen“. V lidských souvislostech paralela nanejvýš obrazná, není-liž pravda? ☺

Kóda – rekonvalescence
Období zotavení je možná nejprotivnější čas celé nemoci. Když je nám opravdu špatně je všechno jasné. Naším jediným přáním je ležet stočený někde v tichém temném koutku a každého, kdo by nám navrhoval jakýkoliv pohyb, jsme připraveni poslat do kteréhokoliv místa začínajícího na pr…, pokud možno s Fischerem, aby se tam dostal s jistotou a opravdu si to užil. Zatímco při rekonvalescenci se pocity střídají jako dubnové počasí.

Co se v tuto dobu děje? Především přichází velký úklid. Veškeré zbytky po bojích, stejně jako zbylí zneškodnění zajatci, se musí vysmýčit. Nemělo by vás proto zaskočit, že i když se vám celkově ulevilo, rýma a kašel mohla paradoxně zesílit. Pokud se nevrátily teploty a jiné celkové příznaky, nic se nestalo. Je to jen určitý druh zametání.

Rekonvalescence je ovšem období poměrně vysoké zranitelnosti, protože řady bílých krvinek v bojích silně prořídly a zásoby protilátek se vyčerpaly a teď se teprve doplňují. Zároveň na některých hůře přístupných místech ještě dochází k likvidaci posledních ohnisek odporu. Pokud jsme příliš nedočkaví a začneme tělo předčasně týrat prací jakéhokoliv druhu, máme na krku ohrožení dvojího typu.

Buď prořídlými a oslabenými řadami obránců prorazí další vlna útočníků a čeká nás recidiva, vzhledem k panujícímu oslabení většinou s daleko provleklejším průběhem. Nebo se výše uvedená poslední ložiska odporu nepodaří úplně vyčistit a jejich osazenstvo se na dobytém území opevní a usadí natrvalo – vytvoří takzvaný chronický infekční fokus.

Z takového opěrného bodu poté pořádají v každém dalším období oslabení nájezdy do okolí – neustále se vracející reinfekce, velice vyčerpávající organismus. Dokonce i samotné dlouhodobé obléhání takového ložiska obranyschopnost velice zatěžuje a vyčerpává. Nejčastější místo těchto ložisek jsou krční a nosní mandle, ale může ležet i v zánětlivě změněných ledvinách nebo v některých partiích plic.

Zavlažuj nebo zemři!
Hlavním úkolem léčby v období infekční nemoci je zavlažování. Zvýšenou spotřebu vody vyvolává vlastně všechno – otok zanícených tkání, pocení, ztráty zrychleným dýcháním při urychleném metabolismu, větší produkce hlenu, ale dokonce i chemické procesy nutné k boji s vetřelci se nekompromisně dožadují svého přídělu životadárné tekutiny.

Velmi často dokonce dokážete přímo pocítit, jak se váš stav zhoršuje nebo zlepšuje, podle možnosti nebo nemožnosti pít.

Pokud se ptáte kolik, odpovím jednoduše – co nejvíc. Pokud se ptáte co, začal bych tím, co byste neměli. Za nevhodné považuji především obecně velmi propagované nápoje alkoholické. Ještě jsem ochoten akceptovat svařené víno jako „startér“ pro vypocení, ale nápoje s lihovinou nebo dokonce lihovina samotná mě vhodná nepřipadá. Z hlediska čistě medicínského tvrdím, že alkohol narušuje imunitu na mnoha úrovních a vpadává tedy obráncům do zad. A z pohledu čistě praktického mně nepřijde rozumné sčítat horečnatou kocovinu s rumovou.

Mnohé další babské recepty mají naproti tomu velmi zdravý a racionální kořen. Všechny pracují na principu horkého přeslazeného roztoku, jehož blahodárnost jest několikerá:

Na prvním místě je to podpora tvorby hlenu v dýchacích cestách, za kterou stojí jak teplota roztoku, tak i vysoká koncentrace cukru. Proč přesně tak působí nevím, ale i klasické původní sirupy proti kašli fungovaly stejně. A musím říci že docela dobře. Zvýšení tvorby hlenu zvyšuje přísun protilátek do místa konfliktu, zrychluje odplavení škodlivin a přináší i úlevu, protože přemění dráždivý suchý kašel na odkašlávání.

Efekt takové „meducíny“ můžeme znásobit ještě přídavkem čehosi nasládle trpce hnusného. To cosi může být například odvar z cibule nebo některých bylin, z nichž nejznámější je černý bez nebo lipový květ. Efekt je farmakologicky dobře vysvětlen. Podrážděním chuťových center nechutným nápojem vyvolá touhu těla se tohoto co nejrychleji zbavit. Impuls se přenese na bloudivý nerv, mimo jiné zodpovědný za část procesu zvracení. Protože je ale v kompetenci bloudivého nervu i sekrece v dýchacích cestách, účinek přeslazeného roztoku se ještě zvýší. Je tady riziko – pokud vám nechutná cibulový nebo lipový čaj stejně jako mě, můžete se pozvracet daleko dříve, než pocítíte úlevu od kašle.

Nakonec jsem si nechal česnek. Neznám sice nikoho, kdo by si ho byl ochotný rozdrtit do čaje (ale když to jde s cibulí…), ale ve formě česnekové polévky či přímo v syrovém stavu je k léčbě nachlazení využíván velmi často. Mechanizmus účinku česneku může být dvojí. První by se dal zařadit do skupiny předchozí – cestou podráždění bloudivého nervu. Některé prameny pak dokonce naznačují, že látky v něm obsažené patří mezi velmi silná přírodní antibiotika. A já bych ještě dodal třetí efekt hygienicko-epidemiologický. Intenzivní preventivní léčebná kůra česnekem vám zajistí bezpečný sanitární kordón i v přeplněné tramvaji ☺ .

Klid - ale kde ho vzít?
Přiznávám bez mučení, že ač lékař a tedy osoba medicínsky vzdělaná, virózy přecházím. Ani dnes, kdy by to znamenalo většinou jen nazvané pacienty přeobjednat, se k tomu nějak nemůžu odhodlat. Natož v době, kdy jsem ještě pracoval v nemocnici. Kdy to většinou znamenalo, že některý z kolegů to odpoledne neodejde domů, jak původně plánoval, ale zůstane hezky pěkně sloužit za toho simulanta, co se válí doma v peřinách ;-) .

Proč tedy klid? Každá námaha znamená stres a stres v době, kdy tělo bojuje s infekcí, znamená tříštění sil. Stres je i chlad, který vás i v kanceláři může ofouknout. Stres je i to, že určitě nebudete pít tolik, kolik byste měli. Stres je i cesta do a ze zaměstnání. Zkrátka a dobře, měli byste zůstat pokud možno doma a v posteli.

Asi se zeptáte, jestli jsem náhodou nezapomněl, že můžu taky někoho nakazit. Jak už jsem psal na začátku, ve virovém moři se brodíme prakticky pořád. Navíc mají virózy inkubační dobu několik dní a tak okolo sebe prskáte viry už den nebo dva před vypuknutím infekce. Opatrnosti není ale nikdy dost a tak ohleduplností určitě nic nezkazíte.

A pokud se přece jen rozhodnete do práce jít, budiž. V žádném případě byste se ale neměli pokoušet trénovat! Jestli k vám bude osud obzvláště milostivý a váš anděl strážný je vysoce kvalifikovaný, odpočinutý a extrémně dobře motivovaný, ztrácíte jenom čas. Ve stavu, kdy je veškerá pozornost organismu upřena na boj s vetřelci, se tělo bude snažit trénink prostě přežít, žádnou stimulaci z něj ale nevezme.

V případě, že vaše šťastná hvězda tak jasně nesvítí a nebo zatlačíte na pilu ještě silněji, následky budou horší. Čeká vás prodloužení trápení, v ještě horším případě bakteriální superinfekce, kterou si intenzivním dýcháním při tréninku roznesete do vzdálenějších partií dýchacích cest. A bronchitida nebo povedený zápal plic je na světě!

Bohužel většina sportovců ani trenérů neslyšela nikdy nebo dostatečně důrazně o variantě nejhorší a tou je zánět srdečního svalu. Začíná nenápadně:

Ambiciózního třicátníka postihne horečka s rýmou zrovna v den, kdy mají firemní turnaj ve squashi. Ale to nic! Bývalého vrcholového sportovce přece taková prkotina neskolí! I napere se Coldrexem nebo Nurofenem a na turnaji večer podává pravé divy udatenství. Další dny samozřejmě chodí do práce, protože závěrka buší na dveře a nějak už se z té pitomé chřipky vylíže. Za zhruba dva týdny se mu náhle v práci udělá slabo, zmodrá a překotí se ze židle.

V lepším případě poté leží v IKEMU a upřímně se modlí, aby si nějakej frajer s jeho krevní skupinou rozstřelil makovici na motorce dřív, než na dveře zaklepe ta hubená bledá slečna v černém. V horším leží ve studeném hotelu a čeká na termín kremace. Na jeho místo si klidně můžete dosadit nadějného vrcholového sportovce, kterého trenér přemluví, že zahodit šanci na titul mistra republiky kvůli pitomé chřipce je přece nesmysl… Nemyslete si, že vás straším zbytečně. Takovou historii má za sebou většina mladých lidí s transplantovaným srdcem a není jich zrovna málo!

Pamatujte si proto jednoduché pravidlo – na den příznaků, v tomto případě horečky, den klidu navíc. Pokud jste měli tři dny teploty, na kolo byste ještě další tři dny neměli ani sáhnout, i kdyby vám bylo úplně dobře. Pokud si měříte ranní klidové tepovky, trénovat byste měli teprve tehdy, až se vrátí do vašeho běžného rozmezí (např. u mě to znamená do 46/min).

C vitamin nejen proti kurdějím…
Zázračný protiskorbutový princip (skorbut = kurděje, proto kyselina askorbová), obsažený v ovoci nebo zelenině, byl znám již námořníkům v období zámořských objevů. Teprve daleko později byl označen chemický nositel této vlastnosti – kyselina askorbová čili vitamin C. Byla zařazena mezi takzvané vitamíny – látky, které sice organismus nepotřebuje v takovém množství jako živiny, bez kterých se ale není schopen dlouhodobě obejít ani si je vytvořit.

Funkce vitaminu C je velice pestrá. Již zmíněné kurděje neboli skorbut byly vyvolány úplným a dlouhodobým nedostatkem kyseliny askorbové v potravě. Takový deficit těžce narušil tvorbu a obnovu veškerého vaziva. Jelikož vazivo, jak je již ze samotného slova patrné, doslova váže tělo a tkáně dohromady, námořníkům postiženým kurdějemi padaly zuby, při sebemenším poranění vznikaly nehojící se rány a dokonce se otevíraly i staré jizvy.

Další vlastnosti kyseliny askorbové jsou již méně dramatické, ale bohužel i méně popsané. Všechny vycházejí ze schopnosti vitaminu C působit jako takzvaný antioxydant. Nechci znovu zabloudit do zrádné bažiny biochemických podrobností a proto jen velmi stručně. Do našeho těla vnikají a nebo v něm při některých metabolických reakcích přímo vznikají takzvané kyslíkové radikály – molekuly kyslíku v chemicky vysoce nestabilním stavu. Takový kyslíkový radikál se chová jak opilý vojín v dámských sprchách – vrhne se na první bílkovinu, na kterou narazí. Vznikne chemická reakce, která naprosto změní tvar napadené bílkoviny a tím ji zcela znehodnotí. No a užitečnost antioxydantů spočívá ve schopnosti tyto kyslíkové radikály pacifikovat.

První užitek pro sportovce (zejména pro cyklistu, jak seznáte, je nezanedbatelný) je tedy nasnadě – C vitamin jako antioxydant působí jako „protijed“ a neutralizuje vliv vnějších škodlivin, zejména některých složek výfukových plynů a jejich rozpadových produktů. Radikály ale vznikají i ve svalech při intenzivní svalové práci a předpokládá se, že se určitým dílem podílejí na svalové únavě.

Druhý užitek pak přímo souvisí s naším dnešním tématem. V „zabijácké“ výbavě bílých krvinek je i peroxid vodíku – vám všem jistě dobře známý kysličník. Ten jeden kyslík navíc oproti vodě (vzorec peroxidu vodíku je H₂O₂) je vlastně onen kyslíkový radikál, která bílá krvinka používá k destrukci bílkovin bakterie nebo viru. A kyselina askorbová jako antioxydant tady zřejmě pomáhá tuto dvousečnou zbraň kontrolovat.

Doporučená denní dávka vitaminu C je podle mezinárodně uznávaných amerických standardů pro dospělého člověka stanovena na 80 mg. Jak je ale zřejmé z předchozích řádků, nelze předpokládat, že by toto množství pro trénujícího cyklistu stačilo, a to ani v době, kdy je zcela zdráv. Jak zrychlený obrat při hojení mikrotraumat při zátěži, tak zvýšená spotřeba antioxydantů následkem vdechování znečištěného vzduchu při tréninku i neutralizace „vlastních“ kyslíkových radikálů spotřebu kyseliny askorbové notně zvyšuje. Na bílé krvinky už by se v případě náhlé potřeby nemuselo dostat.

Naštěstí se téměř nelze C vitaminem předávkovat. Nespotřebovaný se snadno vylučuje močí a jen v případě dlouhodobých velmi vysokých dávek a současného výrazného omezení příjmu tekutin může dojít ke vzniku močových kamenů. Doby špatné dostupnosti, kdy bylo možno zakoupit pouze 20mg tabletky Celaskonu, už jsou naštěstí za námi a tak bych jako standardní denní dávku pro trénujícího vytrvalce nastavil na 500 mg – tedy většinou jednu tabletu.

Zdálo by se, že optimální doba pro aplikaci této denní dávky je před tréninkem, aby se mohly při zátěži naplno rozvinout antioxidační vlastnosti. Některé studie ovšem tvrdí, že podávání větších dávek před a nebo při zátěži vede k jakémusi návyku – snížení vlastních antioxidačních kapacit organismu – a proto doporučují podávat C vitamin až po zátěži.

Druhou variantou by mohlo být dvoufázové podávání – tedy 250 mg ráno a 250 mg po zátěži. Tato verze vychází z předpokladu zhruba dvanáctihodinového poločasu poklesu hladiny kyseliny askorbové po jednorázovém podání. Přeloženo do řeči obecné to znamená, že jestliže je po podání hladina 100%, po dvanácti hodinách už jen 50% původní hladiny a po dvacetičtyřech hodinách už jen 25% původní hladiny. Díky podávání ve dvou fázích bychom tak měli dosáhnout stabilnější hladiny C vitaminu v krvi. Slabinu této varianty vidím především v ekonomické stránce věci. Nejnižší cena na gram C vitaminu totiž bývá u pětiset až šestisetmiligramových tabletek, dvěstěpadesátky podle mých zatímních zkušeností vycházejí v konečném součtu dražší.

V různých populárních časopisech je také s oblibou přetřásána nejlepší forma C vitaminu. Totiž zda je lepší „přírodní“ nebo „umělý“, „normální“ nebo retardovaný (tedy s takzvaným řízeným uvolňováním). Je „překvapující“, jak často výsledek tohoto sporu závisí na tom, jestli na protější straně zvláštní shodou náhod inzeruje výrobce „přírodních“ multivitaminových džusů nebo potravinových doplňků ;-) . Osobně si myslím, že kyselina askorbová je prostě kyselina askorbová. Rozdíl je v ceně za gram. Nejsem si jistý, zda v případě různých mikrokapslí diskutabilně stabilnější hladina a s ní spojené výhody převažují nad několikanásobně vyšší jednotkovou cenou.

V případě „přírodního“ vitaminu z citrusů a jiného ovoce nám nadto hrozí i plynatost, průjem, „zauzlení střev“ a jiné atrakce z přejedení ovocem, pokud bychom chtěli docílit potřebné hladiny pouze konzumací „přírodního“ vitaminu. Rychlené a uměle dozrávané plody ho ve skutečnosti obsahují jen mizivé množství.

Stejně tak příliš nedoporučuji podlehnout tvrzení o vyvážených multivitaminových přípravcích. Žádná seriózní studie totiž zatím nepotvrdila inzerované znásobení účinku díky kombinaci jednotlivých vitaminů a stopových prvků v jednom přípravku. Ono „jedinečné složení“ je většinou prostě opsaná podmnožina z amerických RDA (Recommended Daily Allowance = doporučená denní spotřeba). Obsah C vitaminu je v multivitaminech většinou proto neúměrně nízký.

Abych tuto úvahu už konečně ukončil srozumitelným závěrem – základní denní dávka C vitaminu pro trénujícího vytrvalce je zhruba 500 mg. Forma a frekvence podávání záleží na tloušťce vaší peněženky a důvěře či nedůvěře v pravdivost nejrůznějších reklamních kampaní.

Co ale dělat v případě nemoci? Ve chvíli, kdy máte pocit, že vás choroba přes veškerá preventivní opatření už už sklátí na lože, zbývá poslední obranný manévr. Předpokládá se, že aplikace kyseliny askorbové v poměrně mohutném množství (asi 3 g na den) dokáže při podání v časných stádiích virózy vznik onemocnění buď zcela odvrátit, nebo její průběh výrazně urychlit a příznaky alespoň částečně zmírnit.

Klička téměř právnická je ukryta v sousloví „v časných stádiích“. Fakticky to totiž znamená začít se ládovat C vitaminem opravdu ve chvíli, kdy pocítíte nejprvnější příznaky. Musíte tedy mít své tělo velmi dobře napozorované a ještě ke všemu mít nějaké to céčko stále po ruce. Moje vlastní zkušenost s takovým postupem je, jak je vidět i z deníčku, trochu rozpačitá. Řekl bych, že i v případě velmi časného zachycení a nasazení vysokých dávek je pravděpodobnost zřetelného úspěchu asi padesátiprocentní. Nejsem ovšem samozřejmě schopen dosvědčit, jak by průběh virózy vypadal zcela bez této léčby, jednoduše proto, že jsem si to nikdy netroufl vyzkoušet.

Zázračné léky?
Někteří z vás asi hledali v deníčku úžasné preparáty z televizních reklam, proměňující polomrtvé usoplence v supermany zářící zdravím. Hledali marně.

Tyto medikamenty jsou v zásadě dvojího druhu. První typ jsou jednosložkové protizánětlivé a protihorečnaté léky buď na základě kyseliny acetylsalicilové (Acylpyrin), paracetamolu (Paralen) nebo v posledních letech i ibuprofenu (Brufen, Ibalgin). Tyto látky blokují průběh zánětlivé reakce a tím jednak přímo snižují nepříjemné příznaky jako je otok či bolest, jednak zabraňují tvorbě pyrogenů a tak snižují horečku.

Potíž je, že zablokování zánětlivé reakce tady samozřejmě sváže ruce obrannému systému v boji proti infekci. Choroba má tak sice zdánlivě mírnější průběh, s velkou pravděpodobností ale trvá déle. Navíc, protože ony nepříjemné projevy jsou pro nás zároveň i určitým indikátorem fáze nemoci, hrozí, že virózu přechodíme a brzo se nám vrátí zpět.

Daleko zákeřnější je ale druhá skupina „léků“ – takzvané preparáty kompozitní neboli složené. Kromě již zmíněné složky protizánětlivé obsahují navíc některé další. Typicky je to látka snižující prokrvení sliznic a látka povzbuzující.

Prokrvení sliznic je sice nepříjemnou, ale nutnou součástí boje proti infekci. Když se vrátíme k příměru o bitevním poli, odpovídalo by situaci, ve které by si obránci sami vyhodili do povětří železnice a mosty přivádějící k nim z týlu rozhodující posily.

Kofein, nebo dokonce velmi často i pseudoefedrin, sice vzkřísí zemdleného ducha v nemocí týraném těle, je to ale jen iluze energie. Aktivita nepřiměřená našemu reálnému stavu a pocit zdánlivého uzdravení bezpečně prospěje pouze infekci a nikoliv nám. Navíc, pokud byste snad patřily mezi ty závodníky, jimž reálně hrozí dopingová kontrola, měli byste vědět, že kofein, efedrin a pseudoefedrin patří mezi látky, jejichž přítomnost v moči je při závodě zakázána (kofein je tolerován jen do určitého množství).

Abychom se dobrali nějakého závěru – léky proti horečce neurychlují nijak léčení virózy. Pokud jste ochotni a schopni snášet více nepohodlí s jistou nadějí na rychlejší vyléčení, s klidem se jim vyhněte. Pouze v případech, kdy vás horečka týrá natolik, že po několik dní nemůžete v noci spát, vezměte si běžnou dávku na noc. Předpokládám samozřejmě, že vás jinak netrápí žádné jiné chronické onemocnění, při kterém by vás horečka přímo ohrožovala (např. při epilepsii).

Antibiotika – mocná, ale dvojsečná zbraň
Když se po druhé světové válce masově začala používat antibiotika, zdálo se, že lidstvo konečně zvítězilo nad veškerou myslitelnou infekcí. Jak všichni víte, všechno je jinak. Především se ukázalo, v jak těsné a ve všech významech intimní spolupráci s bakteriemi žijeme. Dále nás bakterie přesvědčily, že ač údajně stvoření primitivní, dokážou se proti antibiotikům bránit stejně rychle, jako je my, páni tvorstva a výkvět inteligence na Zemi, dokážeme vymýšlet. Jak je to možné?

Antibiotika nezabijí bakterii přímo, tak jak to dělají desinfekční přípravky. To by zároveň ohrozilo i nás. Antibiotika napodobují sloučeninu, kterou bakterie využívá pro nějaký metabolický pochod, zatímco lidské buňky jí ponechávají bez povšimnutí. V takovém „převleku“ se vplíží do bakterie, a protože je jen podobná, onen metabolický pochod zablokuje („vzpříčí se v zámku“). Tím většinou bakterii zabrání ve výstavbě stěny (a tím jí v důsledku zahubí), nebo jí alespoň zabrání v rozmnožování.

Bakterie si ale překvapivě rychle dokázaly vyvinout protizbraně, jakási „protiantibiotika“, kterými dokážou molekulu antibiotika rozložit nebo zablokovat ještě dříve, než stačí uškodit. A nejen to, dokážou si informaci o této protizbrani předávat, nejen dědičně, ale i nepříbuzensky a dokonce někdy i mezi jednotlivými druhy bakterií navzájem!

Každé nasazení antibiotika díky tomuto mechanismu seznamuje další a další bakterie s použitým druhem antibiotika. A protože se nikdy nepodaří vyhladit celou populaci bakterií naráz, ty které to přežily, propříště vědí, jak se bránit. Důsledkem toho je například ve Francii nebo v USA až 50% běžných bakteriálních kmenů odolných proti většině antibiotik. Proč? Protože následkem masivní propagační kampaně je lékaři předepisují a pacienti vyžadují na každou prkotinu.

Ještě horší je, že i samotné nasazení antibiotik snižuje obranyschopnost organismu. Důvodů je zřejmě několik.

Zaprvé k nim lidské buňky nejsou až tak netečné, jak se původně předpokládalo, protože je prokázáno, že preventivní použití antibiotika prodlouží hojení rány o 7 dní oproti běžně ošetřované. Mnohá původně zamýšlená antibiotika se nakonec začala používat jako cytostatika (léky sloužící k ničení vlastních, nádorově změněných buněk).

Zadruhé antibiotikum ničí bakterie hlava nehlava – i ty usedlé a spřátelené kmeny, které by nám za normálních okolností neškodily. Tím jednak odhalí povrchy sliznic pro kmeny nepřátelské, jednak zničí buňkám imunitního systému „cvičné objekty“ a ty následkem toho zleniví.

Poslední závažný důvod mluvící proti bezhlavému nadužívání antibiotik je jejich naprostá neúčinnost proti virům! Viry nemají vlastní metabolismus, k veškeré práci využívají napadenou buňku a tak na ně běžná antibiotika vůbec nepůsobí. Teprve v posledních letech se zabíhají v běžnějším použití antivirotika, ty naopak vůbec neúčinkují proti bakteriím. Když si uvědomíme, že většina horečnatých infekčních onemocnění přinejmenším začíná jako virová, je jasné, že vyžadovat při každé teplotě antibiotikum, nebo ho dokonce zobat z vlastních zásob, není nejrozumnější nápad.

Kdy tedy antibiotika nasadit? Osobně se řídím pravidlem čtvrtého dne. U běžné virózy bychom měli být již čtvrtý den bez teploty nebo by alespoň neměla přesahovat hranici 37,5°C. Pokud i čtvrtý den přetrvává horečka anebo se nám vrátí, je čas ukončit pokusy o samoléčbu a vyhledat lékaře.

V každém případě platí, že nasazení antibiotik znamená vysazení tréninku ještě dva týdny po dobrání poslední dávky! Speciální větu si zaslouží preparát Sumamed (azitromycin). Ačkoliv pilulky polykáte jen tři dny, hladina se udrží celých šest dní. Proto počítejte, jako kdybyste brali tabletky celý týden.

Spásné očkování?
Očkování proti chřipce, v dnešní době také hojně propagované, by se mohlo zdát pro sportovce hotovou záchranou z nebes. Bohužel s ním osobní ani profesní zkušenost nemám a zprostředkované zprávy se poněkud různí. Někdo s ním je navýsost spokojen, očkuje se každý rok a snad díky tomu trpí železným zdravím. Jiní tvrdí, že kdo se dal u nich ve firmě očkovat, protože to jejich zaměstnavatel platil jako zvláštní benefit, podlehl ještě dříve, než neočkovaní. Sám jsem zvláště v případě sportovců v mnoha ohledech spíš skeptický (taky už vám připadám jako skeptik, pesimista a nihilista? ☺ )

První pochybnost vyplývá ze samotné podstaty očkování. Jak si jistě pamatujete ze školy, při očkování se vpravuje do těla oslabená bakterie či virus nebo imunitně výrazné části jejich stěny. Aby si tělo protilátky opravdu vytvořilo, musí očkovací látka vyvolat lehkou formu onemocnění (představte si to jako tréninkový souboj s třínohým lvem). Jenže i lehká nemoc je v principu nemoc, se všemi omezeními. To znamená včetně nutnosti vysadit zátěž – jinak by se protilátky nemusely vytvořit v dostatečné míře, nebo by nás mohla zákeřně zlomit infekce jiná. Pro cyklistu tak zbývá jen velmi těsné časové okno, ve kterém se může nechat očkovat - zhruba týden po ukončení staré a nejméně dva týdny před započetím nové sezóny.

Druhá pochybnost plyne ze specifických vlastností chřipkového viru. Vyskytují se tři subtypy – A, B a C – a jejich podoba se ještě velmi rychle mění. Laboratoře vyrábějící vakcínu tak musí každý rok odhadnout, ze kterých známých forem mají vakcínu vyrobit, aby se co možná nejvíce podobala těm, které v tom roce proběhnou světem. Sami přiznávají zhruba 60% účinnost svého snažení. Pokud tedy máte smůlu a dostane vás chřipkový virus jiný, očkování je vám platné jak bezhlavému dřevěná noha.

Třetí a nejsilnější pochybnost vychází z osobní zkušenosti, opírající se i o oficiální studie. Obvykle mě totiž neskolí pravá chřipka, ale „chřipka“, přesněji respirační viróza. Naštěstí! Pravá, poctivá a nefalšovaná chřipka je dosti odporné a nepříjemné onemocnění, provázené bolestí svalů a vysokými horečkami. Naproti tomu respirační příznaky jako rýma s kašlem k typickému obrazu chřipky nepatří. Jestliže se kašel objeví, bývá většinou už známkou superinfekce. Proti ní chvalme Pána za „obyčejnou virózu“. Proti takové ale samozřejmě naše drahé očkování nefunguje.

Takže očkovat, nebo neočkovat ?! Na mou duši, nevím. Vyzkoušejte a uvidíte.

Váš

    Ondra Vojtěchovský
    vojtechovsky@kpo.cz