Paris - Brest - Paris 
nejstarší cyklistický ultramaratón světa

Ultramaratónská cyklistika není, jak by se mohlo zdát, odvětvím cyklistiky relativně mladým. Od Jaroslava Majera, zručného mechanika cyklistického klubu H-H Smíchov, se k nám dostal vpravdě unikátní výstřižek z novin odhadem ze 30. let minulého století, při jehož čtení nám obrazně řečeno spadla čelist. Porovnejte svoji představu cyklistiky z doby před 100 lety s autenticky zachycenou realitou!

    Letos má se jet již šestý ročník nejstaršího cyklistického závodu světa, nejtěžší soutěže, jakou lidé mohli vymyslit. Je to závod o kterém málokterý ze sportovců ví, protože se jede pouze jednou za deset let vzhledem k obtížím, jež jsou s jeho uspořádáním spojeny. Ve skutečnosti omezují se ty potíže na jednu z nejhlavnějších: není jezdců, kteří by tento závod každoročně absolvovali a není také tolik peněz, za jaké jsou ochotni závodu se zúčastnit a tak se koná jenom jednou za deset let…

    O jaký závod jde? O normální rychlostní cyklistickou soutěž na trati Paris – Brest – Paris. Měří 1 186 km a celou tu nekonečnou pouť musí jezdci absolvovat na jednu zápřež bez oddechu, ve dne v noci, za každého počasí a na nejrůznějším terénu. Šestidenní závody, Tour de France – to všechno není nic proti tomuto závodu, protože v něm nejde o sport ani o normální soutěž jako spíše o to, kdo vydrží, či dřív padne. Ale ceny, pro závodníky vypsané, jsou velmi pěkné a tak se jezdí.

    Na francouzské Rivieře prodlel několik sezón sympatický Australan Oppermann, jeden z nejslavnějších cyklistů světa. Je držitel těch nejpodivuhodnějších rekordů, jako např. napříč Amerikou, Napříč Anglií atd. Tam připravoval se na své originální rekordní jízdy, mezi jinými i na „šílenou soutěž bretskou“. Aby čtenáři rychleji pochopili o co jde: Oppermann to byl, který vyhrál poslední – pátý – ročník strašlivé soutěže Paris – Brest – Paris, vytvořiv její poslední rekord časem 49:23:30 hod.

    A tak povíme nyní několik slov o historii tohoto nejdelšího závodu na světě, připojivše referát z posledního jejího ročníku:

    Když Francouzské listy „L’Auto“ a „Petit Journal“ v r. 1891 po prvé vypsaly tento závod, neuvědomil si nikdo z cyklistů, o co vlastně jde. Ale jeho proposice nebyly nejhorší. Pravily totiž, že každý má jet jak umí, a to tak, aby co nejdříve byl v Paříži u cíle. Od startu vypravili se na trať 202 jezdců, vesměs Francouzi. Nejlepším z nich byl Terront a ten skutečně také hned po startu vyrazil a po 200km měl půl hodiny náskoku proti Lavalovi. Ale po 500 km měl Terront již dva defekty a protože k odstranění každého z nich potřeboval tehdy tři čtvrti hodiny, podařilo se Lavalovi dostat se před něho. Terront znovu dohonil Lavala a získal náskok, znovu měl defekt a pak ztrácel již přes půl druhé hodiny. Laval – jsa klidným a přesvědčeným o svém vítězství – schrupl si v jedné kavárničce v malém městečku před Paříží s tím, aby ho vzbudili, jakmile se Terront ukáže na trati. Ale běda! – „Boudy“ existovaly již tehdy. Terront, znající náhodou městečko z dob svého vojákování, propletl se vedlejšími, byť i delšími uličkami a vesele uháněl do Paříže. A teprve když už byl hodinu před Lavalem, zpozoroval tento nemilé nedopatření, ale soupeře už nedohonil. Terront, vypuštěný z Paříže 6. září, vrátil se do něho slavně 9. září po 6. hodině ranní, zatímco Laval přijel až odpoledne. 10. září přijel třetí jezdec, 11. září dalších 20 jezdců a pak se trousili den za dnem, až poslední přijeli 16. září k večeru. Terront tehdy postavil základní traťový rekord časem 71:22 hodin.

    V r. 1901 vyhrál závod Francouz Carin za 52:11:30,3hod. To byl už závod nervy drásající – jak historie říká! A připomeňme si tehdejší hrozné silnice, abychom ocenili tento výkon.

    V r. 1911 zvítězil Francouz Georget za 50:13:24 hodin

    V r. 1921 vyhrál závod Belgičan Mottiat za 55:07:08 hodin

    A v r. 1931 – jak již naznačeno – vyhrál Australan Oppermann za 49:23:30 hodin. Jak?
    Závodu zúčastnilo se už jen 28 vybraných jezdců, vyzkoušených na srdce i plíce: Australan, 7 Francouzů, Lucemburčan, Švýcar, 2 Italové a 16 Belgičanů. Vyjelo se v lijáku a proti těžkému větru, takže jezdci rychle oblékali těžké svetry, šály, nepromokavé přikrývky, atd. Vítěz Oppermann jel s bolestí v krku, pro těžký krční zápal během závodu odpadl i Demuysére, tato populární belgická „lokomotiva“. Silný protivítr, ledový déšť a defekty na strojích pronásledovaly jezdce, kteří v nočních hodinách potáceli se těžce na strojích. Tempo nepřestoupilo 20km v hodině.

    Smutný a šedý den přinesl řadu nových defektů. Jezdci usínali na kolech, řada jich v polospánku spadla do příkopů plných vody. Joly a Frantz pokusili se před obrátkou utéci, ale nepovedlo se to. Odpoledne dostali se jezdci do Brestu: dvě minuty zdržení a hned zpět!

    Vítr se změnil. Nefouká do zad, ale se strany. Po 700 km Huet působí dojmem pomateného, po chvíli vzdává závod. Druhou noc jedou jezdci v sedle s hlavami svislými, bez poznámky a jakéhokoliv úmyslu utéci druhům. Na štěstí ustal déšť. Frantz se pojednou vzpamatoval a zahájil prudký nástup. Nejsilnějšími byl dohoněn, ale slabší odpadli definitivně. Benoit Faure úplně vyčerpaný spadl s kola. Dopoledne stává se tempo čilejší. Jezdci vstřikují si injekce, polykají drogy a doppingy. V Houdanu, 67 km před cílem, naplnila se ještě tragedie Jolyho. Spadl náhle uprostřed silnice s kola, vedl zmatené řeči. Hledal vchod na závodní dráhu v Paříži a skleněnýma očima těkal zoufale kolem. Náhle se vztyčil, jel několik metrů kupředu cik-cak, až konečně spadl a definitivně usnul jako špalek.

    Zmatku s Jolym využil Bidot a nasadil prudké tempo. Získal náskok, ale pojednou – v nejkritičtější době – utrpěl defekt a v několika chvilkách přehnali se kolem pronásledovatelé v čele s Oppermannem. Oppermann unikl a získával rychle náskok, v tom ale Bidot ze zadu se dotáhl, zorganisoval stíhací jízdu a Oppermanna na pokraji Paříže dostihli. Na dráhu vletěl první Bidot, před něho dostal se rychle Pancera, v tom ale znenadání se strany vyjíždí prudce a nezadržitelně Oppermann, který letí také přes pásku jako vítěz. Oppermann – Oppermann…!

    Přímo s dráhy odnesli jezdce na lůžko. Oppermann shrábl doslovně pytle peněz, prohlásil však, že tak těžký závod v životě ještě nejel. Aby neusnul, musil se bavit sám se sebou, zpívat si a pískat. Nejvíce se obával Bidota a Frantze. Byl nejvýše hrdý na to, že po celých 1 200 km nesestoupil s kola. Ale bylo to i zásluhou štěstěny, protože malý defekt stačil, aby se tak stalo a kdo ví – Oppermanne…?