Klikovy vrchy aneb můj první závod v UAC

   Povzbuzen solidním výsledkem v 18. UAC časovce do vrchu v Řevnicích týden předtím rozhodl jsem se otestovat své síly v i v opravdovém silničním závodě - 85 km dlouhém klání v ostrých brdských kopcích - posledním závodě letošní sezóny UAC v neděli 24. září 2000. Kopce mi docela sedí, rozhodně jsem si v nich jistější, než na trasách rovinatých a tak jsem závod bral jako skvělou příležitost porovnat síly s maníky, které jsem ještě minulou sezónu považoval za nedostižné.

   Přípravu na závod jsem pojal svědomitě - v sobotu, den před závodem, jsem vyrazil z Radotína do obce Velká Dobrá s tím, že si celou trasu projedu, abych věděl, do čeho jdu. Protože jsem vyjel až odpoledne a poněkud neodhadl vzdálenost této "vyjížďky", byl jsem vzhledem k přibližujícímu se večeru nucen se od plánované trasy na Leontýnu odklonit a přes Beroun se vrátit domů do Radotína. I tak mi však computer napočítal 130 km, což mne vzhledem k značně kopcovitému charakteru trasy poněkud znervóznilo - nepřehnal jsem ten trénink a budu mít na zítřek dost sil? No, uvidíme...

   V neděli ráno před závodem jsem po vzoru pravých profesionálů lehce posnídal a abych maximálně ušetřil síly, naložil jsem kolo na střechu auta a vyrazil. Po cestě jsem potkal Karla Patáka jedoucího na závod na kole a vzal mu batoh v předtuše, že se mu každý ušetřený kousek sil může v pro něj velmi důležitém závodě maximálně hodit - Karel do tohoto závodu vedl celý letošní pohár těsně před Tomášem Hatajem (CKKV) a dnešní dobré umístění mu mohlo vynést senzační vítězství v poháru. Jak se nakonec ukázalo, Karlovi se to nakonec povedlo doslova o galusku, ale nepředbíhejme...

   Přihlásil jsem se jako příchozí do 2. divize a vyfasoval číslo 419. Před startem jsem ještě s Karlem zkonzultoval trať i strategii a vybaven teoretickou průpravou jsem směle vyrazil na start. Tam už v první řadě stála připravená Hanka Ebertová. Jako začátečník jsme se i přes Hančinu dobře míněnou radu raději přesunul až na samý chvost pelotonu, což, jak se později ukázalo, byla taktická chyba novice.

   Vystartovali jsme přesně ve 13:10. Vzhledem k relativně rovinatému charakteru úvodní části trasy jel celý peloton prvních 33 km pohromadě. Jedinou výjimkou byl Karel Paták, který hned krátce po startu podlehl pokušení a celému poli ujel - tato taktická hrubka se mu nakonec málem šeredně vymstila, ale opět nepředbíhejme... I přes menší kopečky mi tak computer na 33 km před prvním pořádným stoupáním z Městečka na Velkou Bukovou ukazoval pro mne neuvěřitelný průměr 37,1 km/hod. Na rovných úsecích se rychlost balíku totiž často blížila k 50 km/hod a ačkoliv by se mi to před závodem zdálo neuvěřitelné, v pohodě jsem stíhal.

   Vzápětí se však projevila ona moje začátečnická chyba - stále jsem se držel spíše v zadní části pole a v Městečku, v prvním ostrém stoupání, mi začala špička pole ujíždět - peloton se totiž začal rozpadat a já jsem musel začít hodně předjíždět a dřít, abych udržel kontakt s těmi vepředu. Asi po 2 km jsem pár set metrů před vrcholem předjel i Hanku Ebertovou, což mne moc potěšilo a dodalo síly do dalšího boje.

   Dlouho jsem se však z vítězství nad ženou neradoval - po stoupání následuje sjezd, který je pro mne zatím nepřekonatelnou slabinou. A tak kousek před Roztokami se kolem mne Hanka přehnala jak blesk a mne nezbylo, než se za ní v Roztokách, to už po rovině, vydat na stíhačku. K mé radosti hned za Roztokami následuje druhé parádní stoupání na Leontýn - neponechal jsem nic náhodě, Hanku hned v počátku předjel a snažil se své relativně silné stránky - kopců - maximálně využít a získat na jezdce za mnou co největší náskok. To se mi vcelku podařilo a na odbočce z Leontýna na Zbečno jsem měl za sebou volno. Opět ne však na dlouho...

   Následoval další rychlý sjezd k Berounce do Zbečna. Ačkoliv Hanka mi po závodě tvrdila, že jsem na ní v kopci z Roztok najel půl kilometru, nebyl pro ni žádný problém mně zde dojet. To už mne trochu naštvalo a hlava-nehlava jsem se jí snažil ve sjezdu udržet, což se nakonec jakžtakž podařilo.

   Dole však přišel kámen úrazu - stažené závory. Hanka jako profesionál bez zaváhání podlezla závoru a kousek před přijíždějící houkající lokálkou spolu se závodníkem č. 290 přeběhli trať. Ještě jsem zahlédl, jak na ně strojvedoucí mohutně hrozí. Než vlak přejel a já se odvážil rovněž podlézt závory a pokračovat, ztratil jsem na onu dvojici skoro minutu, což mi připadalo jako nedostižné a smířil jsem se s tím, že moji sokyni uvidím až v cíli.

   Opět mne zachránil třetí hustý kopec - tentokrát Zbečno-Sýkořice. Až v jeho samém závěru se mi s vypětím všech sil podařilo onu dvojku dojet a tak jsme zbývajících cca 20 km absolvovali společně.

   Nutno podotknout, že jsem mým dvěma spolujezdcům byl platný jak mrtvému zimník - jejich dojetí v kopci mne stálo tolik sil, že jsem nebyl schopen jim účinně pomoci v boji s relativně silným protivětrem a držel jsem se tak zbaběle v závěsu na třetím místě. Hanka se s č. 290 poctivě střídali na čele našeho minipelotonu až téměř do cíle a já jsem za nimi vlál jen díky motivaci nenechat si ujet Hanku. Tímto také oběma děkuji a omlouvám se, že jsem byl prd platný - ale prostě navíc jsem už neměl...

   Poslední kilometry byly oproti předchozím relativně rovné (podotýkám relativně), a tak se naše rychlost po většinu času pohybovala kolem 35 km/hod. Chvílemi jsem měl pocit, že už to nezvládnu a odpojím se, ale pak jsem se překonal a držel se těch dvou zuby nehty.

   Opravdová krize pak na mne přišla cca 3 km před cílem, někde u Kamenné Žehrovice. Relativně dlouhý závod jsem absolvoval bez energetické podpory ve formě nějaké tyčinky nebo něčeho podobného a během chvilky se vše zvrátilo - z únavy se mi začali dělat mžitky před očima, dostal jsem ukrutný hlad a duo H-290 se mi pomalu, ale jistě, začalo vzdalovat. Nevěděl jsem, kolik ještě zbývá do cíle a to mne znervóznilo - přeci se sakra nenechám dojet někým za mnou, když jsem celou dobu dřel jak šílenej! Ohlédl jsem se a na dlouhé rovině za mnou jsem nikoho naštěstí neviděl. V tu chvíli jsem se začal modlit, aby už byl cíl, protože mžitky před očima nabývaly na intenzitě.

   I závěrečný lehký kopec, který bych za normálních okolností přivítal, jsem v tu chvíli proklínal, protože mi připadal téměř nad moje síly. Ale tušil jsem, že už každou chvílí musí přijít ona spásná, vytoužená cedule "Velká Dobrá".

   Když jsem posléze v dáli zahlédl na silnici jakýsi větší hlouček lidí, svitla mi naděje, že se to peklo snad již chýlí ke konci. A skutečně - najednou jsem byl v cíli a bylo to za mnou. Fuj, to teda byla soda! Řekl bych, že to byl možná můj nejtěžší závod v životě. V cíli se již škodolibě usmívala Hanka, ale já to téměř nevnímal a pokračoval loudavým tempem do hospody na startu, kde jsem se svalil na židli a děkoval bohu, že jízdu přežil.

   Nicméně čím těžší závod, tím má člověk větší radost po dojetí, že to zvládnul - 75 km dlouhou kopcovitou trať jsem zdolal za 2:22:45 v průměru 31,3 km/hod. V rámci 2. UAC divize to znamenalo ze 76 jezdců pro mne vynikající 39. místo, z 21 příchozích jsem byl osmý.  Zde jsou kompletní výsledky - KPO ze mne může mít radost...

   Hanka dojela téměř minutu přede mnou, 290ka pak necelou půlminutu - ani jsem jí nestačil poděkovat. V hospodě jsem snědl a vypil co mi přišlo pod ruku a asi po půldruhé hodině zaslouženého odpočinku jsem byl schopen nasednout do auta, naložit Hanku, kola a společně vyrazit do Prahy. V dobrém rozpoložení jsem sice omylem zajel pár kilometrů, ale spokojenost z pro mne úspěšného závodu byla maximální a nic ji nemohlo překazit.

   Jo - málem bych zapomněl na šampióna Karla Patáka. Jak jsem již ze začátku uvedl, hned po startu zešílel a sám ujel celému pelotonu i přes relativně silný protivítr a těžkou trasu. To mu vydrželo až 3 kilometry před cíl, kde ho stíhající 12ti členná skupina v čele s Tomášem Hatajem dojela a spolkla mezi sebe. Karel nakonec může být rád, že dopadl, jak dopadl - Tomáš dojel do cíle v rámci UAC druhý, Karel osmý. I přesto mu však nakonec náskok z minulých závodů stačil a o jediný bod (!) se udržel v čele poháru a tím i celého ročníku. Karle gratuluji, jsi opravdu machr!!! Ale příští rok jezdi víc hlavou a nespoléhej jen na nohy - ne vždy to totiž musí vyjít. Ať Ti to v I. divizi UAC šlape!

   Jirka Sladký

   P.S.: kdo ví, třeba Karlovi nakonec pomohla trocha ušetřených sil, když jsem mu v autě odvezl na start ten jeho těžkej bágl...